20. Epilog (3. část)

24. dubna 2011 v 13:41 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Hermiona

Shodou náhod jsem rodila ve stejné porodnici, jako Ginny den přede mnou. Takže nás nakonec umístili na stejný pokoj. Na pokoj, kde se dveře netrhly. Stále nás chodil někdo navštěvovat. Paní Weasleyová plakala, když nás obě viděla s našimi malými dětmi a jejími vnuky. Pan Weasley z toho byl také naměkko, i když se snažil tvářit neutrálně. George přišel jako obvykle s veselým úsměvem na rtech. Jen ty naše drahé polovičky se z toho nějak nemohly vzpamatovat. Ron se mnou po porodu zůstal celou noc, ale ráno zmizel a od té doby se neukázal. Jak jsem se brzy dozvěděla od Fleur, konečně si s Harrym uvědomili, co mají oslavovat. A tak se do toho řádně pustili. Neměla jsem mu to za zlé. Věděla jsem, že Harry je pro něj více než nejlepší kamarád a skutečnost, že se oba stali otcové, pro ně hodně znamenala. Takže to museli spolu oslavit.

Vlastně jsem se na něj už vůbec nezlobila. A ani jsem na to neměla čas. Měly jsme teď s Ginny plné ruce práce. Když jsem nakrmila malou Rose a konečně se mi ji podařilo uspat, začal plakat Albus. A tak to šlo pořád dokola. Vše se změnilo až tehdy, kdy se otevřely dveře našeho pokoje a nejprve se v nich objevily dvě velké kytice a pak až hlavy našich manželů, kteří si nás přišli vyzvednout.

Nepamatuji si, kdy naposledy jsem si pořádně odpočinula, nepamatuji si, kdy naposledy jsem se zastavila. Rose neustále plakala, nechtěla spát, za to já a Ron jsme usínali ve stoje. Na osobní život nebyl čas, natož na nějakou romantiku. A když Rose měla rok a vypadalo to, že konečně ustane ten každodenní shon, že se život aspoň trošku zklidní…

"Podívej, co jsem si včera koupila." Venku bylo opravdu krásné, na podzim teplé počasí, a tak jsme s Ronem neváhali a spolu s naší dcerkou jsme se vydali na návštěvu do Godrikova Dolu. Kluci ihned vyrazili na velkou zahradu a pokoušeli se učit dvouletého Jamese hrát famrfál. A já a Ginny jsme si sedly na terasu a ve společnosti našich dětí jsme si v klidu povídaly.
"Těhotenský test? Ty myslíš, že jsi zase no to těhotná?"
"No, je tady ta možnost."
"Tak na co čekáš? Honem do koupelny, jsem napnutá jako drát."
"Víš, co? Já mám dva. Zkus to taky, za zkoušku přece nic nedáš a aspoň budeš mít jistotu."
"Fajn, sice je to naprostý nesmysl, ale proč ne."
"Já jdu první, ty zatím pohlídej děti." Vystřídaly jsme se s Ginny v koupelně, pak jsme se obě vrátily zpět na terasu.
"No tak, pohni. Já už to chci vědět."
"Ty chceš, aby byl pozitivní?"
"Samozřejmě, Hermiono. Po těch dvou rošťáčcích bych si tak přála holčičku, a kdy jindy, když ne teď? Dokud jsem ještě docela mladá." Ginny teď nervózně pochodovala po terase, neustále si prohlížela test a čekala, až se bude něco dít. Najednou vykřikla.
"Jsou tam. Pozitivní, pozitivní, pozitivní, já jsem těhotná, jsem těhotná. Hermiono a co ty? Hermiono, haló. Země volá Hermionu, tak jak jsi na tom."
"Pozitivní," pronesla jsem potichu.

"Jsem domaaaa. Hermiono, Rose, táta se vrátil. Rosie, kdepak jsi?"
"Není tady."
"Hermiono… co to máš na sobě?"
"No, tohle, to je saténová noční košilka, tohle jsou tanga kalhotky, jo a tady to, to je podvazek. Nelíbím se ti?"
"Ne, tedy jo, hrozně moc. Kde je Rosie?"
"Je u babičky."
"U babičky."
"Rone, copak je to s tebou? Nestůj tam přece, pojď za mnou."
"Jo, jít za tebou." Chytila jsem Rona za ruku a táhla jej do ložnice.
"Počkej, my něco slavíme? Výročí svatby? Ne, je přece už říjen, narozeniny jsi už taky měla. Tak, co se děje?"
"A musí se něco dít? Nemůže už manželka toužit po svém manželovi, nemůžu už být pro tebe přitažlivá a svůdná?"
"Já tě znám, Hermiono. Tohle není jen tak. Ty mi chceš něco říct. Co jsi provedla?"
"Já? Já, že jsem něco provedla? To ty jsi provedl. To ty jsi mě oplodnil."
"U Merlinova vousu, Hermiono. Nemůžeš mi to aspoň jednou sdělit normálním způsobem."
"A proč myslíš, že je Rose u babičky, proč myslíš, že se v ledničce chladí šampaňské?"
"Tak v tom případě nechápu, proč je mezi námi ještě pořád metrová mezera."
"Počkej ještě chvilinku," zadržela jsem Ronovy horlivé ruce a natáhla jsem se po kalendáři, který stál na mém nočním stolku.
"Hugo. Dnes má svátek Hugo."
"Tak ať má." Ronovy neposedné ruce si začaly opět pohrávat s tenkým lemem košilky.
"Bude se jmenovat Hugo."
"Ne, co komu ten chudák udělal? Stačí, že má bláznivou matku a ještě tak příšerné jméno. Proč, Hermiono, proč jej tak trestáš?"
"Protože to říkám."

No a tak se to stalo. Tak se stalo, že jedna malá holka potkala v kupé jednoho malého kluka. Tak se stalo, že se zkamarádili a později dokonce spolu začali chodit. No a nakonec, i když tomu už věřil jen málokdo, se i vzali. Tohle je náš příběh, tohle je životní příběh mně, Hermiony Weasleyové, mého manžela Rona Weasleyho a našich dětí. Ano, teď už můžu říct dětí. Je to totiž jen několik málo hodin, co jsem na svět přivedla své druhé dítě, svého synka. No, a jelikož já jsem já, pojmenovala jsem ho tedy Hugo. I když se mě můj manžel snažil ještě na porodním sále přemlouvat. A i když tentokráte přišel k mému porodu v čas, stejně jsem si stála na svém.

Většina pohádek končí slovy a žili spolu šťastně až do smrti. Já nevím, jestli tohle je i náš osud, ale zatím se to vyvíjí velmi nadějně. Stále bydlíme v bytě u Temže, ale ty dva dětské pokojíky už nejsou prázdné. Jeden si zabrala naše šestiletá Rose: roztomilá holčička se zrzavými vlásky a hnědýma očima, které zdědila po mně. Bystrou hlavičku má také, ale smysl pro humor zdědila po svém otci. Za to náš čtyřletý syn Hugo, který obývá druhý pokojík, je po mně pěkně tvrdohlavý. Ale sportovní nadání na famfrpál získal po svém otci, stejně tak i modré oči a rezavé vlasy. Zkrátka, žijeme si spolu docela šťastně. Je pravda, že občas se objeví nějaký mráček. A někdy z něj pořádně prší. Ale řekla bych, že po tom, co jsme si v životě prožili, není už nic, co by nás mohlo rozdělit. Náš život je prostě takový hořko sladký.

Na dnešní den jsem se opravdu dlouho těšila. I když je to k neuvěření, slavili jsme s Ronem totiž už sedmé výročí svatby. Harry a Ginny se nabídli, že vezmou naše děti spolu se svým Jamesem, Albusem a malou Lily na výlet do Bradavic. Chtěli svým dětem ukázat místo, kde se seznámili a kde studovali. A pak plánovali přenocovat v Prasinkách. Pro nás to znamenalo, že po dlouhé době budeme mít pro sebe celé odpoledne a celou noc. A já jsem si to rozhodně hodlala užít. Proto jsem odešla z práce dříve, abych mohla chystat, vařit, smažit. Po tom, co jsem připravila večeři, nadělala chlebíčky a obložené mísy, dala vychladit šampaňské a ještě jsem poházela naši manželskou postel okvětními lístky bílé růže, zbývalo se už jen převléci do lehkých krátkých šatů a čekat na Rona a děti.
"Miláčku, jsem doma."
"Dobře, řekni dětem ať se ani nevyzouvají, nejprve je odvedeme k Potterům," zavolala jsem na Rona, a znovu jsem se začetla do časopisu.
"Dětem?… dětem! Hermiono, lásko, ani sem nechoď, já se s dětmi přemístím sám, odpočívej."
"Chci se s nimi aspoň rozloučit."
"Ale to není nutné. Uvidíš je zítra. Rose ti posílá pusu. A Hugo se už moc těší, takže jdeme. Ahoj."
"Rone, počkej." Tohle Ronovo vymlouvání se mi přestalo líbit, vzala jsem časopis a vydala jsem se za ním do předsíně.
"Ale, Hermiono, to snad není nutné. Nechci přijít pozdě," zavolal na mě málem zoufale Ron.
"Ahoj, Rone," přišla jsem ke svému muži a políbila jej na tvář.
"A kde jsou děti?"
"Děti? Ty už čekají venku, přede dveřmi." Otevřela jsem tedy dveře od našeho bytu. Jenže za nimi se neschovávala ani copatá Rose, ani pihatý Hugo.
"Ale o ni tam nejsou."
"Nejsou, tak to už asi čekají před domem. To abych šel honem za nimi, ať se jim něco nestane." Ron hbitě vyběhl ze dveří, jenže já rychle zareagovala a stačila jej chytit za jeho svetr.
"A to se chceš s nimi přemisťovat před zraky celé ulice?"
"No, proč ne?"
"Rone, já nejsem hloupá. Tak řekneš mi už konečně pravdu?" Ron zavřel dveře a poraženě sklopil hlavu.
"Hermiono, já… prosím, slib, že nebudeš křičet. Já, já je zapomněl vyzvednout ze školky."
"Cože jsi? Ty jsi zapomněl naše děti ve školce?"
"Ne, Hermiono, ne." Začala jsem jej nemilosrdně mlátit časopisem, který jsem stále držela v ruce.
"Ty… nemožný… kreténe… ty… jsi jen tak… přijdeš domů… zapomeneš na děti… lžeš mi… a ještě čekáš… že tady budu… jen tak stát… "
"Když já se hrozně těšil na večer," snažil se bránit Ron a rukama si přitom chránil hlavu.
"S tím na mě teď nechoď. To si myslíš, že bude nějaký romantický večer? Můžeš strávit romantický večer v obýváku, kde ti ustelu."
"Hermiono, no tak, tak jsem zapomněl, no. To se může stát úplně každému."
"To se stává jen tobě. Jednou jedinkrát po tobě něco chci a ani to nedokážeš splnit. Ale já ti přísahám, jestli ještě jednou zapomeneš na naše děti, tak se s tebou rozvedu. Slyšíš, je mi jedno, co jsem ti slíbila. Rozvedu se s tebou." Práskla jsem rozčileně dveřmi a odešla vyzvednout naše děti do londýnské školky, abych se pak s nimi mohla přemístit k Harrymu. Sice jsem v tu chvíli neměla nejmenší chuť trávit večer sama jen s Ronem, ale věděla jsem, jak moc se děti těší na své bratrance a na tetu se strýcem.

Jakmile jsem se vrátila domů, zalehla jsem rovnou do postele. I když jsem byla oblečená, namalovaná a načesaná, zachumlala jsem se až po bradu a pokoušela jsem se usnout a hlavně vychladnout. Netrvalo to totiž dlouho. Ron vypnul televizi a se smutnýma očima přišel za mnou.
"Hermiono, spíš?" zkoušel opatrně. Já nejprve nereagovala, chtěla jsem ho trochu podusit.
"No tak, Hermiono, přece se nepřipravíme o takový večer. Ani nevíš, jak jsem se na tebe celý den těšil. Až budeme spolu." Ron se ke mně naklonil a pokusil se mě políbit, já však stále hrála mrtvou a nereagovala jsem.
"Odpusť mi to. Ani nevíš, jak jsem celou tu dobu trnul, jestli se jim něco nestalo."
"Nestalo. Ty máš takové štěstí a vůbec si toho nevážíš," zamumlala jsem do přikrývky.
"Tak už se na mě nezlob. Přece už jsi mě vytrestala dost. A máš pravdu. Já mám takové štěstí, co já bych si bez tebe počal? Já ani nevím, jaký poklad to doma mám." No můžete se na něj zlobit?
"Hermiono, no tak, vylez. Stydne nám ta dobrá večeře, kterou jsi uvařila." Ron ze mě prudkým pohybem strhl přikrývku a začal mě nemilosrdně lechtat.
"Ne, Rone, nech toho," smála jsem se z plných plic a také odháněla Ronovy neposedné ruce, které mě lechtaly na břiše, na zádech, v podpaží…
"Ty jsi vlastně lechtivá, já zapomněl."
"Ty jeden. Nech toho, prosím, nech toho."
"Jenže, mě se to právě teď začíná líbit."
"Dobře, dobře, už se na tebe nezlobím. Ale to, že se s tebou rozvedu, pokud příště provedeš něco podobného, stále platí."
"S ničím jiným jsem ani nepočítal," dořekl Ron, vzal mě do náručí a přenesl do kuchyně, kde už byla na stole prostřená večeře.

Po večeři jsme se přesunuli do obýváku, zamotali jsme se do sebe a pustili přehrávač s romantickou hudbou. Pomalu jsme kroužili po obýváku, povídali si a líbali se.
"Pamatuji si dobře na den, kdy jsem tě poprvé viděl. Taková nafoukaná holka, která se mi tehdy vůbec nelíbila."
"A teď je ze mě paní Weasleyová."
"No jo, už sedm let. Já jsem se tehdy musel zbláznit, co jsem si myslel? Že přestaneš být tvrdohlavá, panovačná a umíněná?"
"Ale to jsou přece ty důvody, kvůli kterým teď tvoje ruka sjíždí dolů po mých zádech."
"A navíc máš vždycky pravdu."
"Hmmm, já vím. A taky vím, že tě miluji a že jsem s tebou hrozně šťastná."
"To je pochopitelné. Se mnou přece nemůžeš být nešťastná. Lásko, uvědom si, že tvůj manžel je Ron Weasley, nejlepší kluk jakého sis mohla přát. Miliony holek ti teď závidí a chtějí tě vidět mrtvou."
"A ty?"
"Já, já bych tě nejradši viděl v postýlce a bez těch šatiček, co máš právě na sobě."
"To zní zajímavě."
"To zní víc než zajímavě, to je nabídka, která se neodmítá."
"A co když budu mít tu drzost a odmítnu?"
"Tak to bych ti vážně nedoporučoval."
"Nebo… " chytila jsem Rona za límec jeho košile.
"… nebo je tohle poslední noc tvého života."
"Tak to asi nemám jinou možnost," přitáhla jsem si Ronův obličej ještě blíž a zabořila jsem své rty do jeho. Pak jsem nechala Rona, aby mě vzal do náručí a odnesl do naší postýlky, kde jsme dnes hodlali zůstat celou celičkou noc.

"Miloval jsi ji?" Venku už svítalo, vše se probouzelo do nového dne, jen my s Ronem jsme byli stále ještě vzhůru. Ležela jsem schoulená v jeho náručí, on mě celým svým tělem objímal a rukou mě hladil po obličeji.
"Koho teď myslíš?"
"Lenku."
"Miloval. Ale tak nějak jinak než tebe. Možná, že je lepší říct, že jsem ji měl rád, doopravdy rád. Vážil jsem si jí jako člověka, jako kamarádky i jako partnerky."
"A kdybych se nevrátila, tak by sis ji vzal."
"Pravděpodobně ano. Jenže, ty ses naštěstí vrátila. I když, tehdy jsem se ještě snažil udržovat náš vztah s Lenkou."
"Já vím, tolik jsem si kvůli tomu tehdy vytrpěla."
"Ale nikdy jsi o tom období nemluvila."
"Ne, to ne. Ale ten pocit, že patříš jiné a že už nikdy nebudeš můj, byl tehdy přímo strašný. Snažila jsem se tě zase vidět jen jako nejlepšího kamaráda, oba jsme se snažili, ale všechny ty náhodné doteky, ty vyprovokované polibky, to opilství… nedalo se to vydržet. Pamatuji si na park, na pusu pod třešní… myslela jsem, že zešílím. A snad nejhorší bylo to období po narození malého Jamese. Kdy jsem celé dny čekala, jak se nakonec rozhodneš…"
"A já se rozhodl správně. Jak mi už tolikrát radilo svědomí, zvolil jsem dívku, kterou jsem miloval, miluji a milovat budu. Nedokázal bych bez tebe žít, můj život by neměl žádný smysl. Víš, tehdy se mi zdál sen. Zemřela jsi v něm. A já jsem pak spáchal sebevraždu. A když jsem se z něho probudil, uvědomil jsem si, že jsem si vlastně už dávno vybral. Že ty a já k sobě prostě patříme. A že už nemůžu riskovat, že tě ztratím. A tak… "
"… a tak ses ve tři hodiny ráno vydal za mnou."
"No jo. Víš, já stejně nějak dělám radši všechno v noci. Noc je totiž na některé věci přímo stvořená."
"Například… "
"Například na spaní."
"Tak dobrou."
"Cože, ty chceš spát? Po tom, co jsem ti řekl, jak šíleně tě miluji? Jak neskutečně po tobě toužím? To chceš vážně dělat?" Přitulila jsem se ještě víc k Ronovi a zadívala jsem se mu hluboce do očí.
"Miluji tě. Tak strašně moc." Ovinula jsem své ruce kolem jeho pasu a zlehka jsem přitiskla své rty na ty jeho. On mě začal líbat na krku a pak sjížděl stále níž. Poté se vrátil k mým rtům. Hluboce jsme oddechovali a v našich očích byla zřetelně vidět touha a vášeň.
"Miluji tě, ty moje ochránkyně skřítků."

Konec, ano tohle je opravdu konec našeho příběhu. Vše důležité totiž už bylo řečeno. Prožili jste s námi ty šťastné chvíle a hlavně ty smutné. Pamatujete na Ginninu nemoc? To ale nebylo nic proti smrti mých rodičů. A co Claire? Doufám, že na tu jste nezapomněli. Ta nám s Ronem připravila opravdu pěknou pomstu. Jenže, co je všechno tady tohle oproti nemoci, která zasáhla nejen mé tělo ale i srdce a duši? Nic. I když se do té doby zdály všechny ty události bolestné, o proti tomu co nás čekalo, to bylo nic. Tady v tomto případě si kladu otázku, co dokáže síla lásky? A odpověď je všechno. Když totiž máte lásku, dokážete překonat nástrahy života. Když máte lásku a víru v lásku, nakonec zvládnete opravdu všechno. Není nic většího, nic lepšího, nic krásnějšího než láska dvou lidí. Život je přece boj, ale stojí za to!

Našla jsem nejlepšího přítele na život a na smrt a nakonec jsem v něm našla také životního partnera. A jsem šťastná. Jsem doopravdy šťastná. A tak to bude za deset, za patnáct, za dvacet let, až s Ronem zestárneme. Jenže o tom už se tady nedočtete. Můžete si představovat, jak s Ronem sedíme na terase, a kolem nás běhá Rose, která právě ukončila školu čar a kouzel v Bradavicích, nebo jak tancujeme na svatbě našeho synka Huga a nakonec, jak v rukou držíme naše první vnouče. Pořád to bude stejné jako teď, protože v tom bude láska. Ale už dost zbytečných sentimentálních slov. Vždyť už vás ty naše řeči nemůžou bavit, je to pořád dokola. Takže konec, opravdu je to už konec. Ale byl to krásný příběh, nemyslíte? Já, i Ron, oba jsme do naší životní pohádky dali srdce.

"Mamííí." Rose přišla potichu do ložnice a začala tahat za mou peřinu.
"Rose, nech toho."
"Ale, mamíííí."
"Rosie, no tak, neslyšelas mámu," ozvalo se zpod peřiny, kde ležel Ron.
"No dobře, jak chcete. Tak já vás nechám spát."
"Co to do ní vjelo? Tahle protivná a hned po ránu?" ozvalo se ještě jednou zpod peřiny a za chvíli jsem cítila, jak mě Ronovy teplé ruce objaly a jak se ke mně celý přitiskl.
"Asi je nervózní z nástupu do Bradavic," pronesla jsem zamyšleně.
"Možná, kolikátého je vlastně dneska?"
"Prvního září," odpověděla jsem Ronovi automaticky.
"A neodjíždí Rosie prvního září?"
"Jo."
"Aha." Znovu jsem zavřela oči a zkusila jsem si vybavit sen, který se mi právě zdál.
"Hermiono…" řekl z ničeho nic Ron.
"Co je, miláčku?"
"Nic, jen mám takový pocit, jako bych na něco zapomněl."
"To se ti jen něco zdá."
"U Merlinových vousů, Hermiono, my jsme zaspali."
"Co to povídáš, Rone, my jsme ZASPALI, my jsme zaspali." Okamžitě jsem vyskočila a podívala jsem se na své náramkové hodinky, které ležely na nočním stolku. Bylo právě 10 hodin a 25 minut.
"Rose, Hugo, honem vstávat, oblékat, česat, čistit zuby, máme dvacet minut."

Ron, Rosie, Hugo a já jsme se nakonec úspěšně přemístili na nádraží Kings Cross. Na nádraží vál lehký, ale studený vítr. První zářijové ráno bylo opravdu chladné. Poté, co Ron přemluvil Rose, aby proběhla zdí mezi nástupišti devět a deset, jsme se ocitli na nástupišti devět a tři čtvrtě, kde už stála červená lokomotiva zahalená do ranní páry.
"Ale, kde jsou?" Rose kroutila krkem na všechny strany a netrpělivě vyhlížela pětičlennou rodinku.
"Podívej, Rose, právě k nám míří," zavolal Hugo nadšeně a ukazoval rukou někam před sebe.
"Ahoj," řekl Albus, znějící naprosto uvolněně. Rose, oblečená do svého zbrusu nového bradavického hábitu, se na ně radostně usmála.
"S parkováním vše v pořádku?" zeptal se Ron Harryho.
"Já jsem parkoval dobře. Hermiona nemohla pochopit, jak jsem mohl projít mudlovské testy na řidičák, chápeš to? Ona si myslela, že jsem na toho komisaře použil matoucí kouzlo."
"Ne, to si nemyslím," řekla jsem.
"Mám v tebe naprostou důvěru." Hugo se mezitím dal do řeči s Lily, nejmladší dcerou Harryho a Ginny, a právě živě diskutovali o koleji, do níž by chtěli být zařazeni až půjdou do Bradavic.
"Pokud se nedostaneš do Nebelvíru, vydědím tě," řekl Ron.
"Ale to samozřejmě není žádný nátlak."
"Rone!" Lily a Hugo se smáli, ale Albus a Rose se tvářili vážně.
"On to tak nemyslel," řekla jsem, ale Ron už se o to přestal zajímat. Zachytil Harryho pohled a jeho kývnutí k místu asi padesát metrů vzdálenému. Mlha na chvilku prořídla, a tak jsme tam mohli zahlédnout obrysy tří postav.
"Podívej, kdopak tu je." Draco Malfoy tam postával se svou manželkou a synem, tmavý plášť zapnutý až ke krku. Jeho vlasy již poněkud ustoupily, což zdůraznilo jeho špičatou bradu. Nový chlapec se Dracovi podobal stejně, jako se Albus podobal Harrymu. Draco na sobě zachytil Harryho, Ronův, můj a Ginnin pohled, stroze kývnul a znovu se otočil.
"Takže to je ten malý Scorpius," zamumlal Ron.
"Buď si jistá, že ho překonáš ve všech zkouškách, Rosie. Ještě že jsi zdědila mozek své matky."
"Rone, proboha," řekla jsem, napůl vážně, napůl pobaveně.
"Nesnaž se je poštvat proti sobě ještě, než začne škola!"
"Máš pravdu, promiň," řekl Ron, ale stejně si nemohl pomoci a dodal:
"Ale nechovej se k němu až moc přátelsky, Rosie. Dědeček Weasley by ti nikdy neodpustil, kdyby sis vzala čistokrevného kouzelníka."
"Hej!" Nyní se objevil James; již zbaven svého kufru, sovy a vozíku a evidentně plný mnoha nových informací.
"Teddy je tu taky," řekl bez dechu a ukazoval přes své rameno do stoupajících obláčků páry.
"Koukněte! A schválně, co myslíte, že dělá? Mucká se s Victoire!" Zíral na rodiče, viditelně zklamán jejich nedostatečným zájmem.
"Náš Teddy! Teddy Lupin! Mucká se s naší Victoire! S naší sestřenkou! A já se Teddyho zeptal, co to dělá - "
"Tys je vyrušil?" řekla Ginny.
"Ty jsi úplně stejný jako Ron - "
" - a on mi řekl, že ji jenom přišel vyprovodit! A pak mi řekl, ať jdu pryč. On se s ní mucká!" dodal James, jako by si myslel, že to neřekl dostatečně zřetelně.
"Jů, to by bylo úžasné, kdyby se vzali!" zašeptala Lily ve vytržení.
"Teddy by pak byl opravdový člen naší rodiny!"
"Už teď u nás večeří více jak čtyřikrát týdně," řekl Harry.
"A proč mu tedy nenabídnout, aby u nás bydlel a bylo by to, co ty na to?"
"Jé!" řekl James nadšeně.
"Mně nevadí, když budu bydlet v pokoji společně s Alem - Teddy si klidně může vzít můj pokoj!"
"Ne," řekl Harry pevně.
"Vy dva byste měli společný pokoj pouze tehdy, kdybych chtěl zbořit dům." Zkontroloval staré otlučené hodinky, které dříve patřily Fabianu Prewettovi.
"Je skoro jedenáct, měli byste raději nastoupit do vlaku."
"Nezapomeň Nevillovi vyřídit naše láskyplné pozdravy!" řekla Ginny Jamesovi, když ho objímala.
"Mami! Nemohu profesorovi vyřizovat láskyplné pozdravy!"
"Ale ty přeci Nevilla znáš - " James obrátil oči v sloup.
"Venku, dobře, ale ve škole to je profesor Longbottom, chápeš? Nemůžu prostě přijít do Bylinkářství a říct, že mu předávám láskyplné pozdravy?" Pokýval hlavou nad matčinou pošetilostí, a aby rozptýlil své pocity, nakopnul lehce Albuse.
"Uvidíme se později, Ale. Dej si bacha na testrály."
"Já jsem myslel, že jsou neviditelní? Tys říkal, že jsou neviditelní!" Ale James se jenom smál a připustil, aby ho matka políbila, krátce objal otce a pak naskočil do rychle se plnícího vlaku. Viděli jsme ho už jen zamávat a pak zmizel v uličce a šel najít své přátele. Mezitím, co se Harry a Ginny loučili se svým synem Albusem, já jsem si k sobě zavolala Rose.
"Rosie, zvládneš to?" zadívala jsem se starostlivě na svou dceru.
"Neboj, mami, budu vám pravidelně psát, budu se učit, nebudu zlobit, budu si čistit zuby atd. atd," Rose se zářivě usmála, krátce objala mě a Rona a pak nastoupila do vlaku. Za malou chvilku naskočil i Albus do vagónu a Ginny za ním zavřela dveře. Studenti se vykláněli z okna nejblíže k nim. Velké množství tváří, jak uvnitř vlaku, tak i venku se natočilo směrem k Harrymu.
"Proč všichni tak zírají?" dožadoval se Albus vysvětlení, když se on a Rose natahovali po pohledech ostatních studentů.
"S tím si nedělej starosti," řekl Ron.
"To je kvůli mně, jsem hrozně slavný!" Albus, Rose, Hugo a Lily propukli v smích. Vlak se začal rozjíždět. Přitiskla jsem se k Ronovi a začala jsem mávat naší jedenáctileté dceři, která právě jela poprvé do Bradavic. Z očí mi najednou vytryskly slzy smutku, ale i štěstí a dojetí.
"No tak, Hermiono. Vždyť jede do Bradavic."
"Já vím, ale stejně mi bude chybět."
"No jo, kdo se s tebou bude přetahovat o hračky, Hugo?"
"Zvládne to?" zeptala jsem se sotva slyšitelně.
"Samozřejmě, že to zvládne. Má přece Albuse. A navíc je po tobě, Hermiono. Ta se ve světě neztratí. A pro nás teď začíná nový život. Budeme mít více času na sebe, teď ti všechno vynahradím. Budeme si užívat každou sekundu. A začneme hned teď." Ron se na mě usmál, sklonil se ke mně a políbil mě. Poté jednou rukou chytil mě a druhou Huga a s úsměvy na tvářích jsme se vydali pryč z nádraží Kings Cross, vstříc nové budoucnosti. Vše bylo v pořádku.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 betka betka | Web | 24. dubna 2011 v 14:17 | Reagovat

Poviem ti to takto, bez obalu. Jediný jeden krát som ti okomentovala kapitolu, pretože sa mi páčila a chcela som sa sem vrátiť. Keby si mi nepísala na blog reklamy, prečítala by som si nové diely aj dnes, aj minule. Myslela som, že reklamovanie na blogoch je nevyslovené tabu.

A práve preto si tvoje dielo neprečítam, hoci sa mi páči. Prisahám, že nie!

2 betka betka | Web | 24. dubna 2011 v 14:52 | Reagovat

Veď áno, nikto ich nemá rád, ale keď sa to tak vezme, od pozvánky je iba krok k reklame. A ja sa tiež ospravedlňujem, trochu som to v tom komentári prehnala. ;-)

3 Jasmína Jasmína | Web | 24. dubna 2011 v 14:54 | Reagovat

úžasné :)

4 Hvězdička Will Hvězdička Will | Web | 24. dubna 2011 v 15:41 | Reagovat

děkuji za pozvání, pár tvých dílu sem četla a moc se mi líbí bohužel neměla sem čas si je dočíst ale určo to spravím :-)

5 Weasley Guys (Michal) Weasley Guys (Michal) | Web | 24. dubna 2011 v 19:28 | Reagovat

skvělé ... celá povídka je moc povedená :-)

6 Lindííí Lindííí | Web | 24. dubna 2011 v 19:58 | Reagovat

Ahoj,ano layout ti udělám :¨)

7 Lindííí Lindííí | Web | 24. dubna 2011 v 20:08 | Reagovat

NMZ :) NEJSPÍŠ S bonnie a evannou

8 Emily Emily | Web | 24. dubna 2011 v 20:40 | Reagovat

Už jo, promin... možná že sem byla na moc pomalym internetu, kde se to červený nezobrazovalo.. krásný blog, už se tady porochním :-) teď je to ok

9 Pobertka Pobertka | Web | 25. dubna 2011 v 10:17 | Reagovat

Užasné, krásné, nádherné :-)

10 eliška eliška | 25. dubna 2011 v 15:30 | Reagovat

bylo to krásné já bych to nezvládla tahle povídka zůstane v mém srdcei navždy a už se těším na další ;-)

11 Týna Týna | Web | 3. června 2011 v 13:10 | Reagovat

Napsala jsi to moc hezky. Sice jsi hodně pozměnila chování postav, ale i přesto. Možná by nebylo špatné zkusit napsat něco vlastního :))

12 Hanka :) Hanka :) | Web | 15. června 2011 v 1:29 | Reagovat

Wow, to bylo suprový. :-D

13 Tez Tez | Web | 7. února 2012 v 20:22 | Reagovat

Bylo to pěkný, máš dobrý styl a hezky se to četlo (i když se tam občas objevily chyby). Ale přišlo mi "hnusný", čím vším si Ron s Hermionou museli projít. Chápu, že bylo třeba najít zápletku, aby to mohlo být takhle dlouhé, ale nejsem si jistá, že by se pak mohli chovat takhle a mělo by to happy end (mimochodem, na kolik stránek to cca je?)
Fakt se mi líbily ty romantické momenty, ale přišlo mi, že tam té bolesti bylo až moc..

14 Claire Claire | Web | 7. února 2012 v 20:40 | Reagovat

Tak musím říct, že ty chybky mě překvapily, protože celá povídka je uložená na fanfiction.potterharry.net a tam ti povídku nezveřejní, pokud ji nemáš bez chyb. Jinak přesný počet stránek ti neřeknu, ale dlouhé to rozhodně je. :-) No a jsem ráda, že se ti povídka líbila, žes ji dokázala dočíst až do konce. Když jsem začínala psát tuhle povídku, neměla jsem vůbec tušení o čem to bude, bylo to úplně první, co jsem kdy napsala :-) No a takhle to nakonec dopadlo. Pokud se ti líbí můj styl, můžeš si přečíst i další povídky, ty nejsou ani zdaleka tak dlouhé, jako tato :-)

15 Tez Tez | Web | 7. února 2012 v 20:59 | Reagovat

[14]: No pár jsem jich tam přece jenom objevila, většinou to bylo i/y, jinak si žádné hrubější chyby nevybavuju. A myslím, že kdybys tam ten začátek nedala, tak by ta povídka byla o dost smutnější, hlavně kapitola s plesem mi přišla moc pěkná. HP mě jinak až tak nebere, spíš jsem se sem dostala náhodou ale jsem za to ráda :)
(Ale taky bych si od tebe ráda přečetla něco původního ;)

16 Verča Luna Verča Luna | Web | 31. března 2012 v 23:48 | Reagovat

no :) líbilo se mi to :-) musim si přečíst i ty ředchozí části

17 máša máša | 18. června 2012 v 19:45 | Reagovat

Jsem velká fanynka Harryho Pottera a tahle povídka je napsaná vážně skvěle. Gratuluju k takovému umu psaní, jaký máš. Sama píšu, ale chtěla bych psát tak, jako ty.. Fakt moc pěkné.. Gratuluju :-)

18 Zoe Zoe | Web | 30. srpna 2013 v 21:43 | Reagovat

Ahoj. Dobrala jsme se až ke konci a bylo to úžasné :) pěkně napsané a dobře se to četlo, fakt hezké :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013