20. Epilog (2. část)

13. dubna 2011 v 16:36 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Hermiona

"Hermiono. No tak, lásko, vstávej."

"Co? Co se děje?"
"Usnula jsi."
"Usnula. Aha. A to už musím vstávat?"
"No ano. Za hodinu a půl nám jede z Londýna vlak do Doveru."
"Cože? Už za hodinu a půl?" Vyskočila jsem rychle na nohy a začala jsem se sápat do svatebních šatů, které byly kupodivu čisťounké, i když celou noc ležely na slámě. Pak jsem si rozpustila drdol a vlasy stáhla do culíku.
"Můžeme. Jsem připravená." Chytila jsem Rona za ruku, abychom se přemístili do mého bytu.
"Tohle je ale poslední kouzlení před dovolenou."
"No, když myslíš." Ron si totiž přál, aby naše svatební cesta probíhala naprosto bez kouzel.

"Sukně, tričko, plavky, kosmetika… " Pobíhala jsem po svém bytě a sháněla poslední věci, které bylo třeba zabalit. Samozřejmě pár věcí jsem měla už delší dobu zabalených, ale jelikož jsem nevěděla, kdy bude svatba a tedy i kdy odjíždíme… Ron stál opřený o můj okenní parapet a vyloženě se nudil, takže si zkracoval dlouho chvíli pozorováním mě samé. Pokaždé, když jsem kolem něj proletěla, pokusil se mě zastavit a políbit.
"Rone, nemáme čas. Raději mi pomoz." Ron otráveně přistoupil k velkému kufru rozloženému na zemi mé ložnice.
"Proč toho táhneš s sebou tak strašně moc? Tohle nepotřebuješ, tohle taky ne. A tohle? Na co ti to bude?" Nestačila jsem se nadát a jedno tričko vyletělo z kufru, následováno dalším.
"Odmítám s sebou táhnout tolik věcí. Musíme to trochu zredukovat." Okamžitě jsem přiskočila k Ronovi a začala se s ním přetahovat o mé nejoblíbenější šaty, které se mu nelíbily, a hodlal je vyhodit, jako před chvílí dvě trička.
"Rone. Dej mi to."
"Nedám." Snažila jsem se vytrhnout šaty Ronovi z rukou, což se mi ovšem vůbec nedařilo. Ron měl očividně větší sílu.
"Okamžitě mi dej ty šaty. V něčem přece chodit musím." V tu chvíli se však moje nohy zamotaly do oblečení pohozeného po zemi. Snažila jsem se rychle vyrovnat rovnováhu, což se mi ale vůbec nedařilo, takže jsem nakonec spadla a Rona strhla s sebou.
"Slez ze mě, nebo… "
"Nebo co? A navíc, ty jsi mě na sebe strhla."
"Jenže to bylo proto, že mi nechceš dát ty šaty."
"Spíše bych řekl, že to bylo proto, že jsi pěkně nešikovná."
"CCC, abys věděl, hodlám použít nezjistitelné zmenšovací kouzlo, takže mi laskavě vrať ty šaty, ať si můžu dobalit."
"Za pusu."
"Cože? Rone, víš kolik je hodin? Za čtyřicet pět minut nám jede vlak, já ještě nemám sbaleno a o tobě vůbec nemluvím… " Jenže pak mě nějak opustila síla protestovat, vlastně jsem neměla ani jinou možnost, protože mě Ron umlčel svými rty a mé strachování prozatím odsunul někam hodně daleko.

"Vaše jízdenky, prosím." Právě jsem seděla schoulená v Ronově náručí a ve vlaku jsem dospávala bouřlivou noc.
"Moment, probudím svou přítelkyni, tedy vlastně manželku, ta má naše jízdenky." Cítila jsem, jak mnou Ron nejprve jemně zatřásl, jenže když jsem nereagovala, chytil mě za ramena a celou svou silou se mě snažil probudit.
"Co se děje?"
"Jsme v Doveru."
"Cože, to už uplynuly dvě hodiny? Vždyť jsme teprve vyjeli z Londýna."
"Tak dočkám se těch jízdenek, nebo ne?"
"Promiňte, hned to bude."
"Hermiono, nejsme v Doveru, jen potřebuji naše jízdenky."
"Cože potřebuješ?"
"Naše jízdenky. Takové malé lístečky, na kterých je napsáno, kam jedeme a pod."
"Já vím, co jsou to jízdenky. Hned se po nich podívám." Otevřela jsem svou malou kabelku a začala jsem v ní šmátrat.
"Au, to byl asi deštník." Sice jsem se ještě třikrát píchla o špičku deštníku, ale nakonec se mi podařilo malou koženou peněženku najít.
"Omlouvám se, už to bude." Hodila jsem omluvný pohled po starším průvodčím.
"Hermiono, tak co je? Už je máš?"
"Rone, já… "
"Ne?"
"Asi ano." Začala jsem na svá kolena vykládat obsah peněženky: občanský průkaz, zdravotní kartičku, kartu z ministerstva, vizitku mého lékaře, průkazku do mudlovské knihovny…
"Já jsem je asi zapomněla koupit."
"Černí pasažéři. Tak to bude pokutka." Průvodčí nám vysázel pěkně vysokou pokutu a pak se samolibým úsměvem opustil naše kupé.
"Zapomněla? No, to nám ta svatební cesta pěkně začíná."
"Já za to přece nemůže."
"A kdo? Já snad?"
"Jo, ty Rone. Kdybys mi nevyhazoval věci z kufru, kdybys mě pak nezdržoval líbáním, tak bychom přišli na nádraží včas a já bych koupila jízdenky." Ron se na mě chvíli díval, jenže pak se v jeho očích objevil veselý výraz a on se začal nezadržitelně smát. Nejprve jsem ho udiveně pozorovala, pak jsem se k němu přidala a smála se spolu s ním.
Po páté hodině jsme dojeli do přístavního města Doveru, kde jsme nastoupili na trajekt směr Francie. Do Francie, respektive do Paříže, jsme dorazili okolo deváté hodiny večerní. Odtud jsme se měli vlakem vydat přímo do Říma, do hlavního města slunné Itálie.

"To je ale veliké nádraží. Myslíš, že najdeme správné nástupiště?"
"No, máme co dělat, vlak nám jede za pár minut a já jsem rád, že aspoň něco vidím." Kolem nás panovala naprosto neprostupitelná tma. Ale přesto bylo na nádraží stále plno lidí, snažících se chytit ten správný vlak.
"Odkud nám to jede?"
"Nástupiště dvanáct, kolej třetí."
"Kde máme teď najít nástupiště dvanáct?"
"Pojď, Rone. Zkusíme to tudy." Dali jsme se s Ronem do běhu, jenže za chvíli jsem měla problém udržet s Ronem tempo, velká skupina lidí, spěchajících opačným směrem, mě zadržovala a já občas viděla jen Ronovy vzdalující se záda.
"Hermiono, poběž, už vidím nástupiště číslo třináct. Už jsme blízko."
"Co se děje?" Netrvalo to moc dlouho a doběhla jsem zmateného Rona, který se rozhlížel okolo a očividně něco hledal.
"No, chápeš to? Logicky je přece nástupiště třináct vedle nástupiště dvanáct. A tady ne?"
"Cože? Ono tady není?"
"Jak vidíš, tak ne. Promiňte." Ron zahlédnul výpravčího a okamžitě se za ním vydal.
"Můžete mi říct, kde je nástupiště dvanáct?"
"Ale božínku, to jste úplně špatně. Musíte se vrátit do hlavní budovy a pak po prvních schodek doleva."
"Děkujeme."
"To nic, mladý pane."
"Jedete do Madridu nebo do Říma?"
"Do Říma."
"No, tak to utíkejte. Oba vlaky odjíždí za pět minut."

"Hermiono, no tak přidej." Přidej, přidej. Jenže, já už nemohla. Běžela jsem z poslední sil, sotva dýchala a Ron na mě musel pořád pokřikovat, což mě začínalo docela rozpalovat.
"Lásko, hýbni zadkem, už máme jen dvě minuty." Snažila jsem se vydat ze sebe poslední zbytečky síly a pokusit se dohnat Rona, jenže on byl neuvěřitelně rychlý a stále svěží.
"Hermiono, už vidím hlavní budovu, brzy tam budeme, pohni, no tak, pohni."
"To se ti řekne, pohni, jenomže ty nejsi těhotný," zařvala jsem na Rona, který utíkal asi deset metrů přede mnou.
"Samozřejmě, že nejsem těhotný, jak bych mohl… " Pak se z ničeho nic zastavil, prudce se otočil a běžel zpátky ke mně.
"Vážně je to pravda, opravdu jsi těhotná?"
"Ano… Rone, ten vlak, ujede nám." Ron se během chvilky vzpamatoval, vzal mě do náručí a utíkal na nástupiště číslo dvanáct.
"A zatraceně, ten vpravo nebo ten vlevo, Hermiono, ty jsi ta chytřejší."
"Já mám takový pocit, že na vývěsní tabuli bylo napsáno vlevo. Ale jistá si nejsem."
"Máš pravdu, určitě to je ten vlevo, ten vpravo jede do Madridu. Pojď, najdeme si volné kupé."

"Promiňte, že vás budím. Ale blížíme se ke španělským hranicím."
"Ano samozřejmě."
"Prosím, kolik je hodin?" Vychumlala jsem se z pod deky v útulném kupé našeho vlaku. Já i Ron, oba jsme po probdělé a náročné noci tvrdě spali.
"Jsou asi dvě hodiny ráno. Kolem páté hodiny dorazíme na místo."
"Dobře. Tady jsou ty pasy." Výpravčí si vzal naše cestovní průkazy a chvíli si je prohlížel.
"V pořádku. Přeji vám příjemnou cestu a užijte si Madrid." Muž odešel a já se zachumlala zpět do deky a přitulila jsem se k Ronovi. Už jsem skoro usínala, když v tom se Ron zasmál.
"Slyšelas to? On řekl Madrid. Dobrý fór."
"To teď neřeš a spi. Dobrou, Rone."
"Dobrou, lásko."

"Rone, proč stojíme?" Ron stěží otevřel oči a vykoukl z okna. Chvíli nepřítomně hleděl ven.
"Vypadá to, že jsme dorazili. Konečně. Až se ubytujeme, hodlám celé dopoledne prospat." Sbalili jsme si své věci a opustili jsme kupé. Když jsme ale vystoupili z vlaku, něco mi tady nesedělo. Tohle, že je napsáno italsky? Sice nejsem žádný přeborník na italštinu, ale takhle, že je italsky východ?
"Ty, Rone, cože to ten průvodčí říkal v tom vlaku?"
"Tak to nevím, že by něco o Madridu? Jo, říkal, ať si užijeme Madrid. Nediv se mu, kdo by vydržel pracovat ve dvě ráno a ještě k tomu být při smyslech."
"Jenže, on byl při smyslech."
"Tak to si nemyslím."
"Ale já ano. My jsme v Madridu. Podívej se." Ukázala jsem svou rukou na velkou vlajku, které jsem si všimla teprve před chvílí.
"To je vlajka."
"Výborně."
"To je španělská vlajka."
"Pochopitelně."
"To je španělské nádraží."
"Jak jinak."
"My jsme nastoupili do špatného vlaku?"
"Ano, už to tak vypadá."
"Co budeme dělat?"

Naše první společná dovolená… dokážete si to vůbec představit? Tak nejprve zapomenu koupit jízdenky, pak nám málem ujede vlak, no a na závěr to nejlepší: nastoupíme do špatného vlaku. Což znamená dvě věci: španělsky neumíme oba ani kváknout a jaksi jsme bezdomovci, protože náš objednaný hotel je samozřejmě v Římě, že? Jenže, jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré.
Po počátečních neshodách s hotelem nakonec totiž vše dobře dopadlo. Sice jsme nejprve nemohli najít žádný hotel, který by nebyl ani předražený, ani přecpaný, ale nakonec se přece podařilo. A naše malé problémy měly ještě jeden následek: Ron upustil od mudlovské dovolené.
Následující dny jsem si vyloženě užívala. Každý den jsme se přemístili do jiného města, nejprve jsme zůstali v Madridu, pak Barcelona, Valencie… Celý den jsme se procházeli, vodili se za ruce, lízali zmrzlinu, povídali si a smáli se. A večer… po celodenní procházce jsem byla tak hrozně unavená. Jenže na líbánkách nejste proto, abyste odpočívali. Takže shrnuto podtrženo: dovolená byla krásná, dny byly náročné a noci ještě náročnější.

Ale ještě nás čekala poslední noc, kterou jsme se rozhodli strávit na jedné ze španělských pláží.
"Hermiono, opravdu jsi těhotná?"
"Ano, jsem."
"Víš, tehdy jsi to řekla tak ve spěchu, takže jsme to vůbec neprobrali. A pak jsem na to jaksi úplně zapomněl."
"Přiznávám se, že jsem také zapomněla. Dovolená se opravdu vyvedla. Celá dovolená se vyvedla." Ron se na mě nejprve nevěřícně zadíval, ale po chvíli zakýval pobaveně hlavou.
"Máš pravdu… ale nezapomínej, ještě nás čeká jedna cesta."
"To ano."
"Jak dlouho už to víš?" Ron si lehnul blíž ke mně a položil svou ruku na moje bříško.
"Asi tři týdny. U gynekologa jsem ještě nebyla, ale je to jisté."
"A ví to ještě někdo?"
"Ne, ale když jsem si dělala těhotenský test, tak mě málem přistihla Ginny."
"Možná je to divné, ale já se na to maličké hrozně těším." Přitulila jsem se k Ronovi a hladila ho rukou po tváři.
"To já přece vím, budeš skvělý táta."
"Tak o tom dost pochybuji. Moc bych si přál holčičku."
"Vážně?"
"Vážně. Víš co, jestli to bude holčička, pojmenujeme ji Rose, tak jako tahle pláž."
"Rose? To se mi líbí. Tak jo, holčička bude Rose. Ještě, že ji nechceš pojmenovat po mně."
"Neboj, to bych jí neudělal."
"Cccc, moje jméno není zase tak hrozné. A vůbec, to chceš celou dobu jen mluvit?"
"Je krásný teplý večer, měsíc svítí nad pláží, ideální k povídání."
"Rone, to je poslední večer našich líbánek, jsme na nejkrásnější pláži, na jaké jsem kdy byla, a ty si chceš povídat?"
"No, třeba ti řeknu, že tě miluji."
"A pak mě políbíš?"
"A pak tě políbím."

No a to je konec bezstarostného žití. Teď na nás s Ronem čeká nějakých padesát let života, který se dříve nebo později promění v každodenní manželskou rutinu. Ron přijde z práce, zasedne k televizi, otevře si pivo. Já zase budu narychlo vařit nějakou večeři, mezitím stíhat žehlit, prát, kontrolovat dětem úkoly a kdo ví, co ještě. Ale to bych předbíhala. Nyní nás, po úspěšném návratu z dovolené, čekalo stěhování. Tedy, prvních pár dní budeme každý ve svém, dokud neobjevíme nějaký ucházející byt, nejlépe v centru Londýna a nejlépe tak 4+KK. Ale už teď z toho mám hrůzu. Vždyť i u nás v Anglii se říká, že je lepší vyhořet, než se stěhovat.
Ovšem, je tady ještě jedna věc, z které mám větší strach než ze stěhování.
Tedy spíše, je tady jedna jistá osoba a pak také její nehorázně velká zrzavá rodina, do které teď už vlastně též patřím. A tady je ten problém. Pamatuji si, jak jsem se bála říct paní Weasleyové, že chodím s jejím nejmladším synem. A teď? Musíme ji obeznámit s tím, že jsme se nejen po ani ne měsíčním chození zasnoubili, ale také, že jsme se vzali a dokonce už čekáme i dítě. A to, že jsme se na týden vypařili a nikomu nic neřekli, jí také pěkně rozzlobí. Párkrát jsme to s Ronem probírali, jestli nebude lepší zatloukat, nebo jestli jí to sdělit nějak opatrně, nebo to prostě máme říct tak, jak to je?

Neděle. Dnes byla první neděle po návratu z naší dovolené, dnes tady byla první neděle našeho manželství. A jak to tak bývá o nedělích zvykem, konala se i dnes rodinná sešlost.
"Opravdu tam musíme?" Obrátila jsem se se psíma očima na svého přítele, tedy vlastně manžela. Nevím, kdy si na to zvyknu.
"Ale, Hermiono, copak jsme to už neprobrali? Jednou jim to musíme říct."
"Já vím, ale když mně se do toho nechce. Raději bych se šla podívat na ten byt, co jsi objevil."
"To můžeme zítra po práci. A navíc, dnes je neděle. Kdo pak by nás tam pustil?"
"Ach jo. Ale už tu koupi dlouho nemůžeme odkládat. Tahle se žít nedá, střídavě v mém malém bytě a v tvém malém bytě."
"Hermiono, samozřejmě, že máš pravdu. Ale nesnaž se zamluvit tu návštěvu. Stejně už máme zpoždění."
"To bude moje smrt." Přistoupila jsem odevzdaně ke svému muži a chytila jsem jej za ruku.

"No ne, podívejme se, kdo k nám zavítal." Teď už můj švagr George upozornil všechny členy klanu Weasleyových, že v krbu se právě objevili dva vetřelci.
"Georgi, zmlkni. Máma je tu taky?" zeptal se potichu Ron a rozhlížel se po obýváku Doupěte.
"Jo, jasně, že je. Mám ji zavolat? Mamkooo, návrat ztraceného syna a možná i někoho dalšího."
"Nech toho," ohnal se Ron po svém bratrovi, který si naši situaci náramně užíval.
"Rone, a Hermiona je tu taky."
"Mamko." Ron mi zmáčknul ruku a hlasitě polknul.
"Víš, co by mě hrozně zajímalo?" Paní Weasleyová si stoupla těsně před nás a zaujala bojovnou pozici.
"Ne?" zaskřehotal Ron.
"Proč se mi Ginny snažila namluvit, že jsi onemocněl nějakou neznámou mudlovskou nemocí, která je strašně nakažlivá? Že nesmíš chodit do práce a že tě nesmíme navštěvovat? A proč tvrdí, že to od tebe Hermiona chytila a proto také nechodí práce?"
"No… protože jsem požádal Hermionu o ruku, protože jsme se vzali a odjeli na svatební cestu do Itálie, tedy do Španělska."
"A protože čekáme dítě," pípla jsem a přikrčila jsem se za Ronem. Pak jsem se opatrně podívala na paní Weasleyovou, co tomu říká. Její tvář byla momentálně ztuhlá a kamenná, nedaleko se z ní nic vyčíst. A pak ji najednou vypadl z rukou hrníček, který před tím utírala.
"To byl můj oblíbený. Dostal jsem ho od Harryho k patnáctým narozeninám," konstatoval Ron, jakmile červenožlutý hrníček se lvem dopadl na zem a roztříštil se na tisíce malých kousků.
"Vážně?" ozvalo se z rohu pokoje, kde seděl Harry a v náručí držel svého prvorozeného syna.
"Vážně."
"Vůbec si na to nevzpomínám." Začala jsem se soustředit na Harryho a s úlevou jsem zapomněla na paní Weasleyovou, která zkoprněle stála na místě, neschopná slova.
"No jo, to byl snad jediný schopný dárek, který jsi mi dal," pronesl vesele Ron, který už asi také zapomněl na předešlý výstup.
"Ale, Rone, Harry ti dal přece spousty pěkný dárků."
"Například?"
"Například… " Zahloubala jsem v paměti a pokoušela jsem se vzpomenout na všechny předešlé Vánoce a Ronovy narozeniny.
"Například, například… "
"Hermiono." Znenadání se mi vrhla paní Weaslyová do náruče, plakala. Nejprve jsem zůstala strnule stát, nevěděla jsem, jak si mám její náhlou změnu vyložit. Až pak mi to došlo. A tak jsem ji také objala.
"Paní Weasleyová, takže se na nás nezlobíte?"
"Jak bych se na vás mohla zlobit? A jaká pak paní Weaslyová? Říkej mi Molly a tykej mi. Vždycky jsi pro mě byla skoro jako dcera a teď je to oficiální."
"Mamko, to je taková úleva." I Ron vesele objímal svou mámu. Pak paní Weaslyová odstoupila a zadívala se na nás.
"Ale sluší vám to spolu. A já vždycky věděla, že si vezmeš Hermionu, Rone, i když už to vypadalo víc než špatně. Rone, ty jsi přece takový moula." Přišla ke svému synovi a pro pobavení všech ostatních mu vrazila pohlavek.

Práce, krabice, papíry, všude plno nepořádku… to byla teď moje denní rutina. Stěhovali jsme se. A nejen jeden byt, my jsme stěhovali dva byty. Což znamená dvakrát více času a práce a starostí. Ale povedlo se. Po čtrnácti dnech jsme opustili holé stěny našich bývalých bytů a přestěhovali jsme se na místo, kterému jsme teď oba mohli říkat domov. Náš první společný domov. Byl to byt v čtyřpatrovém domě na levém břehu řeky Temže, nacházel se v nejvyšším patře domu, tedy vlastně v podkroví. Měl malou předsíňku, která vedla do obývacího pokoje propojeného s kuchyňským koutem. Dále tu byly dva dětské pokojíky, které spolu sousedily a byly průchozí. Vedle nich se nacházela koupelna s rohovou vanou. Poslední místností byla malá, ale útulná ložnice, určená pro mě a Rona. Navíc měl každý pokoj spoustu střešních oken, takže místnůstky byly krásně prosvětlené podzimním sluníčkem a byl z nich opravdu úchvatný výhled na Tower a Tower Bridge, který stál snad přímo před našimi okny.

V novém bytě čas utíkal jako voda. S Ronem jsme se opravdu snažili. Snažili jsme se, aby naše manželství už teď neupadlo do toho ohraného stereotypu. Snažili jsme se nehádat, i když jsem párkrát měla opravdu namále. A také jsme se snažili trávit spolu co nejvíce času. Takže jsme po práci vyráželi na procházky, do divadla, do kina, taky na famfrpálové zápasy, chodili jsme navštěvovat Harryho a Ginny, George a Angelinu a také jsme si pomalu zařizovali naše hnízdečko lásky. Našim nejoblíbenějším kusem nábytku se stalo fialové křeslo, které bylo moc velké pro jednoho člověka, ale moc malé pro dvě osoby. A to byl ten důvod, proč jsme ho s Ronem tak ochotně koupili. Rádi jsme se v něm na sebe mačkali skoro každý večer, utahaní z práce. Drželi jsme se za ruce a povídali jsme si často až do pozdních večerních hodin. Plánovali jsme náš společný život, naši budoucnost. Co všechno je potřeba zařídit do bytu, co všechno je potřeba přichystat pro miminko, které rostlo v mém břiše.

Od naší svatby, od stěhování neuběhlo snad ani půl roku a já měla pocit, že se za chvíli neunesu. Poslední dobou mě často bolely nohy a záda. Měla jsem problém vyjít do schodů a každá pořádnější práce mě hned unavila. Do svých krátkých sukýnek už jsem se nevešla, rifle jsem nemohla dopnout. A navíc jsem měla pořád takové chutě. No a můj manžel… ten mé těhotenství také prožíval, ale trochu jiným způsobem.
"Ale, lásko, nějak jsi se nám zakulatila. Dřív jsi měla takový kostnatý zadek, když jsem tě po něm plácnul, tak mě z toho týden bolela ruka. A teď? Jen to mlaskne." Tak tohle jsem zažívala pokaždé, když jsem dostala zase ty své chutě. Když Ron viděl, jak se cpu kyselými okurky, utopenci a završím to zmrzlinou, nepokrytě se mi smál.

"Strašně ti to sluší, mamino."
"Vážně?
"Ty víš, že to tak nemyslím." Tak tyhle naše večery jsem opravdu milovala. Ron se vždy zklidnil a přestal mě vidět jen jako horu sádla. A to pak ty chvíle strávené v našem křesílku byly hned příjemnější.
"Já vím." Najednou jsem ucítila záchvěv v mém břiše.
"Rone, podej mi ruku." Vzala jsem Ronovu ruku a položila ji na své břicho. Ron chvíli netrpělivě čekal a pak ke mně zvednul překvapený a zároveň šťastný obličej.
"Ono kope."
"Ano, naše dítě."
"Víš, stejně je to naprosto úžasné. Jak z jedné malé šprtky a z jednoho velkého nešiky může vzniknout něco tak dokonalého."
"Myslím, že tě otcovství změní." Zadívala jsem se do očí dospělého Rona, v tu chvíli jsem tam ale zahlédla rozpustilost toho malého kluka z kupé Bradavického expresu.
"Že bych konečně dospěl?" zasmál se Ron a položil si hlavu na mé břicho, aby mohl číhat na další pohyb našeho malého děťátka.

Stěhování a hlavně těhotenství mě posledních osm měsíců zaměstnávalo natolik, že jsem si ani pořádně neuvědomila, že ty samé problémy prožívá i moje skoro sestra a švagrová, moje nejlepší kamarádka Ginny Potterová. Ta, na rozdíl ode mě, čekala už druhé dítě a navíc otěhotněla o pár týdnů dříve, takže to znamenalo…

"Hermiono, jsem doma." Od minulého týdne jsem přestala chodit do práce a celé dny jsem trávila v našem bytě. Každé dopoledne jsem prospala a po zbytek dne jsem odpočívala u televize nebo u kvalitní knížky. Vlastně jsem už nic jiného dělat nemohla, vysoký stupeň těhotenství mi to nedovoloval.
"Rone." Vysoukala jsem se z našeho křesílka a šla jsem přivítat svého manžela, který celý zářil a usmíval se od ucha k uchu.
"Miláčku, ani nevíš, co se dnes stalo. Představ si to, že Harryho povýšili na vedoucího odboru bystrozorů."
"Cože?"
"No jo. Harry teď bude můj nadřízený. Musíme to jít oslavit. Je to událost roku, co událost roku, to je událost století."
"Ale, Rone, to mě tu necháš samotnou? Celý den se na tebe těším, až budeme spolu."
"Hermiono, to nějak zvládneš. Přece nemůžu na té oslavě chybět."
"No jo. Zase sama. Já a můj velký bachor."
"Já ti to vynahradím, slibuji." Ron přišel ke mně a pokusil se mě políbit.
"Rone, nech toho, je z tebe cítit alkohol. Ty jsi pil?"
"Přece jsme museli zapít tu novinu, hned, jak jsme se to dozvěděli."
"Radši už běž."
"Takže se nezlobíš?" Jak bych se na toho rozzářeného kluka se zapálenýma očima mohla zlobit?
"Samozřejmě, že ne."
"Tak to jsem rád," oddechl si Ron.
"Jooo, málem bych zapomněl. Ginny v noci porodila. Je to zase kluk," prohlásil Ron jen tak mimochodem, když si zapínal svou bundu.
"Ne?"
"Ano."
"Počkej, počkej, počkej."
"Hermiono, co se zase děje? Harry na mě čeká, už teď mám zpoždění."
"Ginny právě porodila a vy jdete slavit Harryho povýšení?"
"Ano. Hermiono, tohle je přece mnohem důležitější, Ginny porodí ještě tolikrát, ale jak často tě povyšují?"
"Rone, a to říkáš teď? Když za měsíc má přijít na svět naše dítě?"
"Promiň, ale už vážně musím."

S mírným zklamáním jsem se vrátila zpět do našeho obýváku. Pustila jsem si televizi a nechala jsem tam běžet první film, který mě aspoň trochu zaujal. Z mého mírného poklimbávání mě probudily až závěrečné titulky filmu, tak jsem vypnula televizi a rozhodla se jít do postele. Jenže v tom okamžiku, kdy jsem vstala z křesla, se to stalo. Ucítila jsem, jak mi po nohou teče něco teplého.
"Ó Pane Bože, mně praskla voda." Tuhle skutečnost za chvíli potvrdily i bolesti, které mě znenadání přepadly.
"Co budu dělat? Co teď budu dělat? Hermiono, klid, uklidni se a uvažuj," mluvila jsem sama k sobě, abych se aspoň trochu zklidnila. Ale moc to nepomáhalo.
"Pošlu za Ronem papušíka, jo, to udělám, jakmile přijde Ron, společně už něco vymyslíme." Vzala jsem nejbližší kousek papíru a roztřeseně jsem na něj napsala jen: rodím. Pak jsem zavolala malou sovičku a spolu se vzkazem jsem ji poslala za jejím pánem. Poté jsem si sedla zpátky do křesla a trpěla.
"Ten… nemožný… kretén… Ronald… Weasley… " pronášela jsem mezi stahy, které byly čím dál častější.
"Až se mi dostane do rukou… přísahám… já… já ho… zabiji… zabiji ho… " Už se nedalo nic dělat. Už jsem více nemohla čekat na svého manžela, který stále nepřicházel. Vzala jsem telefon a vytočila jsem číslo do Londýnské centrální nemocnice.

"Pacientka Hermiona Weasleyová je v osmém měsíci těhotenství, plodová voda odtekla, stahy jsou pravidelné."
"Tak na co čekáme, okamžitě na porodní sál," zkonstatoval postarší doktor, jakmile mě sanitka přivezla do nemocnice.
"Paní Weasleyová, mám zavolat manžela?" zeptala se mě zdravotní sestra.
"Neee, to ať vás ani nenapadne. Já toho idiota nechci už ani vidět." Sestra mě tedy připravila na porod a pak mě odvezla přímo na porodní sál.
"Výborně, lehněte si, paní Weasleyová. A nohy dejte přesně sem, výborně. Tak, a teď pěkně zatlačte, ze všech sil." Zatnula jsem všechny svaly, které jsem měla v těle a dokonce i ty, které jsem neměla a zatlačila jsem.
"Musíte víc. Ještě jednou."
"Pusťte mě dovnitř." Zdálky jsem zaslechla povědomý hlas.
"Co je to tady za kravál? Tady jsme v nemocnici!"
"To bude asi můj manžel. Vzpomněl si, že má těhotnou ženu."
"Dobře, pusťte ho," pronesl odevzdaně doktor a začal se soustředit na mě.
"Ne, to rozhodně ne, já ho tady nechci." Pozdě. Právě se otevřely dveře a v nich stál Ron, oblečený v nějakém nemocničním mundúru.
"Hermiono, jak ti je?"
"Jak mi je? Chceš vědět, jak mi je? Já ti řeknu, jak mi je."
"Paní Weasleyová, no tak. Tlačte." Chytila jsem Rona křečovitě za ruku a zatlačila jsem.
"Víc, ještě tlačte."
"Hermiono, tlač."
"Tyyyy, ty se neopovažuj na mě mluvit, ty idiote, ty kreténe Weasley."
"Paní Weasleyová, musíte tlačit, miminko už se dere na svět."
"Neříkejte mi, co mám dělat. Copak netlačím." Opět jsem zatlačila a stiskla Ronovu ruku tak silně, až zakňučel bolestí.
"Ještě, pořádně, zaberte."
"Vyyy… " Napřímila jsem se a chytila doktora pod krkem. Byla jsem nadmíru vytočená a absolutně jsem se neovládala.
"Okamžitě mi přestaňte říkat, co mám dělat."
"Slibuji Vám, že když ještě jednou pořádně zatlačíte, bude po všem."
"Jestli ne, tak si rychle v duchu zopakujte všechny modlitbičky, které znáte." Popadla jsem Rona oběma rukama, opřela jsem se o něj a ze všech sil jsem zatlačila, a pak jsem cítila, jak ze mě něco vyšlo.
"A máme to za sebou," úlevně si oddechl doktor, který málem dostal infarkt.
"Řeknu vám, paní Weasleyová, kdyby byla každá rodička taková jako vy, tak nevím, nevím… gratuluji vám. Máte krásnou dceru." Sestřička pak vzala děťátko, zabalila a položila mi jej na hruď, aby se holčička mohla poprvé nadechnout. Chvíli jsem se s otevřenou pusou dívala na to malé stvoření, které poklidně leželo na mé hrudi, protože vědělo, že je u své matky, že je v bezpečí. Pak jsem opatrně zvedla hlavu k Ronovi, který jen stál a také zíral na naši malou dceru, na naše první dítě.
"Rose," pronesl a stisknul mi ruku.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jajavy jajavy | Web | 13. dubna 2011 v 17:15 | Reagovat

Ahoj, tak sjem teď dodělala ten layout, pokud nevadí, použila jsem jiný fotky(ne ty 2 s Harrym a Ronem) pokud se nelíbí, tak klidně udělám jiný odkaz http://www.imagebam.com/image/2cf1d6127787121

2 jajavy jajavy | Web | 13. dubna 2011 v 17:27 | Reagovat

jsem ráda že se ti líbí :-) Náhodou jsem dnes měla čas, tak jsem ho udělala...protože bych an to určitě zapoměla :-)

3 AnNe (WG Team) AnNe (WG Team) | Web | 13. dubna 2011 v 17:42 | Reagovat

jj ted si to už taky myslím :)

4 jajavy jajavy | Web | 13. dubna 2011 v 17:46 | Reagovat

já ho dám ke stažení na mým blogu, ale asi až zítra.. nebo pokud ti stačí poslat to záhlaví a stranku a stáhnout jinej layout(nastavení je stejný) akorát ty barvy písma a okrajů...

5 jajavy jajavy | Web | 13. dubna 2011 v 17:55 | Reagovat

ok,, tak tá ho pak dám ke stažení

6 Ančísek ♥Affs♥ Ančísek ♥Affs♥ | Web | 13. dubna 2011 v 17:57 | Reagovat

chceš ještě zůstat aff ? probíhá kontrola (do 17.4.), stačí písnout..

7 elička elička | 13. dubna 2011 v 18:24 | Reagovat

božíí skvělý nejkýýýýýýýýýýýý :-D  :-D  :-D

8 miley miley | 13. dubna 2011 v 18:38 | Reagovat

jééé sem ráda že bude ještě 3. část pořád se nemůžu smířit s koncem povídky :-(

9 Weasley Guys (Michal) Weasley Guys (Michal) | Web | 13. dubna 2011 v 19:53 | Reagovat

skvělá kapitola :-D

10 lily lily | 14. dubna 2011 v 15:11 | Reagovat

vtipný konec ale musí to bejt krásný díky za tžakovou romantiku

11 tom tom | 14. dubna 2011 v 17:10 | Reagovat

jůůů dobrý pokračko ;-)

12 kačka kačka | 17. dubna 2011 v 17:16 | Reagovat

bože nemůžu se dočkat konce tahle je skvělá 8-)

13 maru maru | 19. dubna 2011 v 17:52 | Reagovat

kouzelný jako pohádka :-)

14 ema ema | 21. dubna 2011 v 14:43 | Reagovat

[13]: souhlasím

15 pulsating pulsating | Web | 20. června 2015 v 15:43 | Reagovat

rychla pujcka 4oooo O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013