20. Epilog (1. část)

1. dubna 2011 v 14:52 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Hermiona

"To není možné. To nemůže být pravda. To je… " Musela jsem se posadit, abych tu novinku vstřebala, trochu se uklidnila.

"Nespletla jsem se… raději to zkusím ještě jednou." Minuta, dvě minuty, tři minuty…
"Opravdu, jsou tam dvě… dvě… já tomu nemůžu uvěřit, tolik štěstí najednou."
"Hermiono, to jsem já, Ginny." Zdálky jsem slyšela bouchnutí dveří a během chvilky tu byla i samotná Ginny.
"Co to máš?"
"Ale nic."
"Jaké nic? Něco jsi právě vyhodila do koše. Viděla jsem to!"
"To se ti jen něco zdálo. Zapomeň na to."
"No dobře, ale stejně jsem něco viděla."

Řekněte, prosím, že se mi to jen nezdá. Řekněte, prosím, že je to pravda. Řekněte, prosím, že to já, Hermiona Grangerová, se za chvíli stanu manželkou muže, kterého miluji více než svůj život. Tehdy, když jsem se rozhodla od něj odejít, netušila jsem, jak dokonale to nakonec dopadne. Byla jsem přesvědčená, že už se nikdy nevrátím a tím pádem, že zůstanu celý život sama samotinká. Nikdy jsem si totiž nedokázala představit svůj život po boku někoho jiného, než Rona. A teď se to dělo. Moje srdce plné života, které se snažilo vyskočit z hrudi pokaždé, když jsem byla s ním, je toho živoucím důkazem. Protože moje srdce už nepatřilo mně, ale patří jemu, patří Ronovi, který mi svou lásku projevoval takovou silou, že opravdu někdy pochybuji o tom, že tohle je možné, že tohle je skutečné, že něco tak výjimečně dokonalého existuje i v našem světě, ve světě plném válek, vražd, nenávisti, násilí, zloby… A vím, že i když už za pár let bude moje tělo staré a slabé, tak moje srdce bude stále být pro něj, stále se stejnou vášní a touhou, protože tohle je něco, co můžete prožít jen jedinkrát za život, jen s jedním člověkem, jen s jedním mužem, jen s tím pravým, jen s tou spřízněnou duší…

"Oxford street v Oxfordu, jak působivé. Ale našla jsem to." To byste nevěřili, kolik práce mi dalo najít nějaký kouzelnický svatební salon. A nakonec existoval jen jeden jediný, tady na Oxford street v Oxfordu. Na první pohled to byl obyčejný mudlovský obchůdek se smíšeným zbožím, ale když vejdete dovnitř a jste kouzelník, ocitnete se v naprosto jiném světě, ve světě zahaleném do bílé pocukrované vaty.
"Dobrý den. Taková krásná slečna určitě bude budoucí nevěsta."
"Ano, to máte pravdu." Usmála jsem se na postarší prodavačku.
"Co si budete přát? Jen výběr šatů, nebo ponecháte celou svatbu na našem studiu? Můžu vám zaručit, že to bude svatba, jakou kouzelnický svět ještě neviděl."
"To určitě říkáte každé nové zákaznici. Jen ty šaty. A pokud dovolíte, ráda bych si vaši nabídku prohlédla sama a v klidu."
"Vaše přání je mi rozkazem. Ale kdybyste cokoliv potřebovala, jsem tu pro vás."
Opustila jsem úlisnou prodavačku a zašla hlouběji do salonu. Neměla jsem v hlavě konkrétní představu o šatech, jen jsem věděla, že to nesmělo být nic přeplácaného, moc extravagantního… jenže všechny vystavené šaty takové byly. Je libo sukně, která vám mění barvu z červené na žlutou a pak na oranžovou? Nebo by se vám líbily šaty, z kterých vyrůstají růže a pak zase uvadají? A co třeba šaty z kterých prší? Kouzelnický salon skýtal opravdu plno vymožeností oproti tomu mudlovskému. Ale já jsem nechtěla říct svoje ano a následně se proměnit ve slunečnici. Chtěla jsem úplně jednoduché a přitom elegantní bílé šaty. Já si přála takové šaty, které byly schované v tom nejzazším rohu obchůdku, já si přála šaty, které normální zákaznice neviděla… a nakonec, jen jedny jediné tam přece byly. Byly jednoduché, byly sexy, byly prostě dokonalé. Tak dokonalé, že jsem se do nich snad na první pohled zamilovala. Vytáhla jsem je z té tajné skrýše a donesla je prodavačce.
"Tak už jste si vybrala?"
"Ano, tyhle."
"Ale slečno, tyhle šaty? Ty nikdo nechtěl koupit, už jsme je chtěli vyhodit. Pro takové šaty jste mohla jít do mudlovského obchodu. Nerozmyslíte si to ještě?"
"Ne. Chci tyhle. Tyhle šaty nevypadají jak na maškarní ples a mají své kouzlo. Je v tom nějaký problém?"
"Samozřejmě, že ne. Zabalím vám je."

Úkoly, týkající se svatby, jsme si s Ronem pečlivě rozdělili. Jeho úkol byl zajistit si pro sebe oblek a vybrat místo svatby. A mým úkolem bylo vybrat ty správné svatební šaty a zajistit oddávajícího. Dlouho jsem přemýšlela, kdo by byl tou pravou osobou, která nám požehná na cestu společným životem. A pak mi to došlo: ministr Pastorek! Proč mě to nenapadlo dříve?! Hned zítra po práci za ním zajdu, snad si pro nás najde čas. A vlastně tu byla ještě jedna věc. Musela jsem koupit šaty pro svědkyni, pro vyvolenou maminu Ginny.

"Dále." Otevřela jsem dveře kanceláře samotného ministra kouzel a nakoukla dovnitř.
"Můžu?"
"Samozřejmě, Hermionko. Copak tě trápí?"
"Vlastně mám na vás prosbu."
"Předem je splněna."
"To ráda slyším. Takže, pane ministře, můžete nás oddat?"
"Oddat? A koho?"
"Přece mě a Rona."
"Cože? Samozřejmě, že jsem si všiml, že spolu zase chodíte. To nešlo nevidět. Ale vy jste zasnoubení?"
"Už je to tak."
"To víš, že vás oddám. Moc rád. A kdy pak se ta velká sláva chystá?"
"Jak říkával pan profesor Křiklan, čekejte moji sovu."

"Tak dnes toho mám už dost. Dnes se na ministerstvu asi všichni zbláznili." Byla skoro půlnoc a já teprve zaléhala do postele, naprosto unavená a vyčerpaná z práce. Ani jsem se neobtěžovala převléct do pyžama. Usnula jsem, jakmile mé unavené tělo dopadlo na měkkou postel, usnula jsem tvrdým spánkem. Dnes by mě ani výstřel z děla neprobudil a už vůbec ne to malé zvířátko.
"Rone… " Zavrtěla jsem se pod přikrývkou a překulila na druhý bok.
"Co… to… " Ty zvuky do mého snu rozhodně nepatřily.
"To není možné, buďte potichu, kdo to má po ránu poslouchat?" Sebrala jsem nejbližší polštář a zacpala si uši, aby mě nic nerušilo a já mohla ještě chvíli klidně spát.
"Zase, pořád musí někdo klepat, do něčeho bušit…"
"Já tam snad na něj vletím." Prudce jsem odhrnula svou přikrývku, abych někomu řádně vynadala za ten ranní hluk.
"Papušíku," zařvala jsem, jakmile jsem zahlédla malou sovu, netrpělivě klepající na mé okno. Okamžitě jsem vyskočila na nohy, málem jsem s sebou hodila na zem…
"Papušíku, promiň, že jsem tě nechala tak dlouho čekat." Otevřela jsem okno a pustila malou sovičku dovnitř. Ta jedenkrát obkroužila místnost, hodila dopis na moji postel a spořádaně se usadila zase na okenní parapet.
Najednou mi srdce začalo zběsile tlouct, nedostávalo se mi kyslíku, to všechno způsobila malá obálka, ležící na mé posteli. Pomalu jsem natáhla ruku a vzala si ji. Opatrně ji natrhla, jako by to byla ta nejvzácnější věc na celém světě. A pak jsem s ní vyndala malý papírek, na kterém stálo…
"Dnes v sedm večer." Hlava se mi zatočila, srdce poskočilo radostí, tak dnes, dnes, dnes...

Všechno mi padalo z rukou, na nic jsem se nemohla soustředit, pořád jsem jen myslela na to, co bude večer. Hlavou mi běhaly různé obrazy, různé představy. Každou chvilku jsem se dívala na ručičky mých náramkových hodinek a silou vůle se je snažila popohnat, jen aby už byly čtyři hodiny odpoledne a já mohla unést Ginny.
"Hermiono, co je to dnes s Vámi? Já vás nepoznávám."
"Promiňte, pane. Už mám padla a navíc hrozně spěchám. A jestli to ještě nevíte, beru si na týden dovolenou. Sbohem."
"Cože?! Okamžitě se vraťte." Jeho rozzuřený hlas ke mně doléhal zdálky, zatímco já jsem se hnala přes celé ministerstvo, abych se mohla co nejdřív přemístit.

"Otevřete!" hulákala jsem na celou vesničku Godrikův Důl a neúnavně jsem bušila na dveře Potterových.
"Hermiono, zbláznila ses?"
"Ne." Do domu jsem vletěla jako šílená a rozhlížela jsem se na všechny strany.
"Angelino, ty jsi moje záchrana," pronesla jsem, jakmile jsem uviděla Angelinu držící malého Freda a v postýlce spícího Jamese.
"Hermiono, prosím tě, uklidni se. James spí."
"Promiň, Ginny. Ale je to nutné. Je to životně důležité. Teď hned musíš jít se mnou!
"Cože? Ale kam bych s tebou měla chodit? Za chvíli se Harry vrátí z práce a navíc, je tu ještě James."
"Harry se z práce nevrátí a o Jamese se postará Angelina. Tak můžeme už jít? Máme docela napilno."
"Jak to myslíš, že se Harry z práce nevrátí?"
"Tak, jak to říkám. Tak už?"
"Ne. Přijdeš si sem z ničeho nic, tvrdíš, že se můj manžel nevrátí domů a mě chceš jen tak odvést od tříměsíčního dítěte?"
"Jo. Ginny, jestli nepůjdeš dobrovolně, tak přísahám, že tě chytím za tu tvoji červenou kštici a odvedu tě násilím."
"Ginny, jen běž. Já to tady zvládnu. Pošlu sovu Georgovi, aby za mnou přijel."
"No, vidíš, jakou máme perfektní švagrovou, tak už?"
"No dobře. Ale Angelina není tvoje švagrová."
"Prozatím."
"Cože? Říkala jsi něco?"
"To teď neřeš a hlavně už prosím pojď."

Ještě jsem ani neucítila pevnou půdu mé ložnice pod nohama a už na mě ze všech stran sršely Ginniny poznámky.
"To by mě vážně zajímalo, co je tak smrtelně důležité, že kvůli tomu děláš takový povyk."
"Neboj, všechno se včas dozvíš. Chceš si taky umýt hlavu?"
"Proč bych si měla chtít umývat hlavu, zase tak hrozně na tom nejsem."
"No, jak myslíš. Ale já být tebou, tak bych si ji umyla."
"Já být sebou, nakopala bych ti zadek, Hermiono."
"Ginny, věř mi. Pak budeš ráda, že sis ty vlasy umyla."
"Dobře." Ginny, ač nerada, přišla za mnou do koupelny a začala si umývat vlasy.
"A co teď? Co třeba manikúra, ta by nešla?"
"To není špatný nápad, ale obávám se, že na to nemáme čas."
"Jasně, nemáme čas. Hermiono, já se taky můžu sbalit a odejít."
"To nemůžeš, protože… "
"Protože… hele, jestli jsi mě chtěla dokonale zmást, tak se ti to opravdu povedlo. Ale jestli mi chceš něco říct, tak mi to řekni, teď!"
"Dobře. Stejně už to nemá cenu dále to odtahovat. Nejprve bych potřebovala, abys mě namalovala a pak mi na hlavě vytvořila nějaký schopný účes a pak se obleču do šatů."
"Do šatů? Do jakých šatů?"
"To těchto šatů." Popošla jsem ke své skříni a otevřela ji. Hned na první pokus jsem vytáhla bělostně zářící šaty. Vytáhla jsem šaty, které měly na zádech opravdu hluboký výstřih, korzet za krk, který zdůrazňoval pas a poprsí, sukni, dlouhou sukni, která se pomalu rozšiřovala, sukni, která měla plno záhybů a v každém tom záhybu se nacházela malá kapka čerstvé rosy. Mohli jste se dívat z jakékoliv strany, pokaždé jste v té malé kapce zahlédli odlesk jiné barvy.
"Hermiono… " vydechla Ginny.
"To jsou ty nejkouzelnější šaty, jaké jsem kdy viděla."
"Děkuji, jsem ráda, že se ti líbí." Usmála jsem se a opatrně položila šaty na moji postel. Pak jsem přešla ke svému toaletnímu stolku, abych si mohla rozčesat mokré vlasy.

"Ó MŮJ BOŽE! To jsou svatební šaty???!!!" Ginny doslova vytřeštila svá očka.
"No ano."
"Takže proto celé to divadlo. My se chystáme na svatbu?"
"No ano."
"Cožeeeee?" Ginny okamžitě přiskočila ke mně a začala mě objímat.
"Já jsem za vás tak šťastná. Musíš mi všechno říct. Pojď, sedni si. Já tě namaluji a ty mi pěkně všechno řekneš, slovo od slova. Jak tě Ron požádal o ruku a kdy vůbec?"
"No… "
"Počkej, bereš si Rona, že ano?"
"Ginny, co si to o mně vůbec myslíš?"
"To se jen tak ujišťuji. Tak už povídej." Dala jsem se vesele do vypravování. Popisovala jsem žádost o ruku, popisovala jsem posledních čtrnáct dní, kdy jsme si dali s Ronem menší pauzu, abychom se pak více těšili… Ginny mezitím zkrášlovala můj obličej…
"Dobře, nanesla jsem ti lehký světlý make-up, použila jsem pudr a taky zdravíčko. Spodní linku očí jsem obkroužila černou tužkou a přidala jsem kouřové stíny, aby vynikla tvá krásná tmavá očka. Do vnitřních koutků jsem nanesla bílé stíny, aby se oči pěkně rozzářily, a taky jsem spodní i horní řasy natřela řasenkou. Rty jsem ti přetřela jen bezbarvým leskem, myslím, že rtěnka je v tvém případě zbytečná. Tak co, spokojená?" Opatrně jsem se koukla do zrcadla, kde se na mě dívala nějaká trochu jiná Hermiona. Byla jsem to pořád já, ale nějaká jiná.
"Vlasy už udělám hůlkou, myslím, že ručně by to nedopadlo moc dobře. Narovnáme je?"
"Taky. Chtěla bych je narovnat a pak nějak pěkně vyčesat nahoru. Aby vynikl ten výstřih na zádech a taky dekolt." Ginny vytáhla svou hůlku a něco polohlasně zamumlala. Za chvíli mé vlasy byly až nepřirozeně rovné. Nestačila jsem se ani pořádně prohlédnout v zrcadle a už Ginny mumlala další kouzla a tvořila složitý účes. Nakonec z její hůlky vyletěl proud malých třpytek a lehce dopadl na vlasy.
"Tak hotovo." Opět jsem nenápadně nakoukla do zrcadla a opět jsem se nepoznávala. Ale tentokrát na mě hleděla krásná a sebevědomá mladá žena.
"Je to dokonalé."
"Já nevím, podle mně tomu něco chybí. Jaké budeš mít květiny?"
"Květiny má na starosti Ron. Ale za bílé růže bych dala ruku do ohně."
"Bílé růže… " Ginny ještě jednou mávla hůlkou a v ruce se jí objevilo malé poupátko bílé růže, které mi zastrčila do vlasů. Pak jsme si vyměnily místa. Teď jsem já malovala a česala Ginny. Nebyla jsem v tom tak zběhlá, jako Ginny, takže jsem se snažila postupovat stejně, jako ona. Jen jsem místo kouřových stínů nanesla hnědé stíny, které jsem použila ve všech odstínech, od té nejsvětlejší až po tu nejtmavější hnědou. Na Ginnino přání, jsem nechala její vlasy rozpuštěné a nakonec je pomocí hůlky natočila do těch nejmenších kudrlinek.
"Hotovo, teď už se jen oblečeme a můžeme jít. Máme co dělat, za půl hodiny tady bude přenášedlo."
"Přenášedlo?"
"Ano, přenášedlo, které nás přenese na místo svatby."
"A to je kde?"
"To já nevím."
"Ty nevíš, kde se vdáváš?"
"Ne, nemám tušení. Vlastně to, že se vdávám právě dnes, jsem se dozvěděla až ráno. Domluvili jsme se tak s Ronem. Konec řečnění, ať to všechno stihneme. Pomůžeš mi do šatů?" Sundala jsem šaty z ramínka a za pomoci Ginny, jsem si je opatrně oblékala, tak, abych nepoškodila účes a líčení.
"Hermiono, já nemám slov. Ty šaty… máš v nich naprosto nádhernou postavu, ten korzet ti dělá krásně štíhlý pás a taky pěkně plný dekolt. Ron bude slintat. A ty odhalená záda… měla jsi pravdu, ty vyčesané vlasy ten střih šatů ještě podtrhly."
"Děkuji, Ginny." Blaženě jsem se usmívala, málem brečela dojetím a štěstím.
"Ale co já? Přeci tam nemůžu jít takhle?"
"Neboj, i na tebe jsem myslela." Opět jsem zašátrala ve své skříni a vytáhla jsem jednoduché zelenkavé šaty na tenká ramínka. Měly dlouhou, úzkou sukni až po zem a také pěkně vysoký rozparek. Navíc k nim byl i lehký přehoz.
"Páni, krásné šaty jsi vybrala. Počkej, něco sem letí." Vykoukla jsem z okna.
"To bude papušík s přenášedlem, pospěš si, Ginny." Otevřela jsem okno, aby papušík mohl vletět dovnitř a donést nám tak přenášedlo v podobě starého hřebene. Za pár vteřin se přenášedlo rozsvítilo a my jsme zmizely v temnotě.

Nad malou loukou u černého lesíku se sklánělo zářijové slunce. Obloha pomalu ztrácela svou denní modř a dostávala nádech červené, tak jako každý večer na této louce porostlé sedmikráskami a fialkami. Ale dnešek nebyl obyčejným dnem. Dnes tato louka, spíše loučka, měla být svědkem neobyčejné události. Dnes se tu měl navždy spojit život muže, který stál v nevelkém dřevěném altánku obrostlém bílými růžemi a který až tak úplně nezapadal do scenerie večerní louky a s ním i život ženy, která se právě vynořila z nicoty.

Srdce mi bolestivě naráželo do žeber, krev se mi vařila v hlavě, ruce se mi třásly, nohy odmítaly poslouchat a hlas se mi někam ztratil. To všechno se stalo, když jsem ucítila pevnou půdu pod nohama a poprvé otevřela oči. Jediný pohled na Rona stačil k tomu, aby se má hlava zatočila a kolena podlomila. Zdálky ke mně doléhal zmatený a také trochu znepokojivý Ginnin hlas, která nestačila zároveň obdivovat okolí a zároveň chápat, že tohle je svatba, kde je přítomno pouze pět lidí. Pak už její protesty umlkly a ona se vydala směrem k altánku, po červeném koberci posetém snad tunou bílých okvětních lístků. A najednou mě Harry uchopil za ruku a donutil mé dřevěné nohy k pohybu. Spustila se jemná romantická melodie a já se vydala napříč uličkou, vstříc novému životu. Jediné, co jsem viděla, byly ty dva modré body, ty dvě oči, které mě k sobě volaly a poutaly. Jediné, co jsem v tu chvíli dokázala vnímat, byly ty nejkrásnější oči na světě, plné té nejupřímnější a nejčistější lásky.

Ta chvíle se mi zdála dokonalá a neopakovatelná, ale musela skončit, aby mohla být vystřídána jinou chvílí. Harry mě dovedl až do malého altánku. Chytil mou ruku a Ronovu a se slovy "jestli jí ublížíš, přísahám, že tě zabiji", naše ruce spojil.

"Milý Rone a Hermiono. Jsem opravdu rád, že právě já můžu být ten, kdo vám požehná na společnou cestu životem. Znám vás už poměrně dlouho dobu a vím, že vždycky to nebylo jen růžové, že se párkrát na vaší společné obloze objevil mrak a někdy dokonce i ten bouřkový. Potkalo vás už mnoho zlých věcí, ale vy jste je všechny překonaly, ať už úspěšně nebo možná někdy trochu neúspěšně. Každopádně, každá taková věc posilovala a utužovala vaši lásku a nakonec vás dovedla až sem.
Proto se tě dnes před svědky ptám, Ronalde Weasley, bereš si zde přítomnou Hermionu Grangerovou, slibuješ, že ji budeš milovat, ctít, že tady budeš pro ni v dobrém i ve zlém až do konce svého života?" Ron přestal pozorně sledovat ministra Pastorka a otočil svůj obličej na mě. Chvíli se mi díval do očí, jakoby to své ano chtěl vyjádřit jen tahle.
"Ano." Jemně zmáčknul mou ruku a nádherně se na mě usmál.
"A teď se ptám tebe, Hermiono Grangerová, vstupuješ dobrovolně do manželství se zde přítomným Ronaldem Weasleym, slibuješ, že ho budeš milovat a ctít, že ho nikdy neopustíš a že s ním poneseš všechno dobré i zlé, dokud vás smrt nerozdělí?" Ron pomalu natáhl svou levou ruku a opatrně mi setřel slzu, která jaksi mimochodem unikla z mého oka…
"Ano."
"Na znamení tohoto nejvyššího slibu lásky, si vyměňte své prsteny." Harry hbitě přiskočil a na malém talířku podával dva prsteny.
"Tento prsten je důkazem mé lásky a věrnosti."
"Nyní vás před zákonem i před svědky prohlašuji za muže a ženu. Rone, můžeš políbit nevěstu." Ron mi se samolibým úsměvem vytrhl kytici bílých růží s rukou, hodil ji Ginny na hlavu, mě chytil v pase a pak mě hluboce zaklonil a za hlasitého Harryho povzbuzování, mě políbil.

"Hmmm, na to máte celý život." Jakoby Harry mluvil sám k sobě. Způsobil jen, že jsme se k sobě s Ronem ještě více přitiskli a neustávali v líbání.
"Haló." Ron mě opravdu nerad pustil.
"Promiň, Harry, ale když já ji čtrnáct dní nesvíral v náručí."
"A to mě má jako ohromit?"
"Harry, zmlkni. Hermiono, Rone, gratuluji vám." Ginny přistoupila nejprve ke mně a pak k Ronovi a oba nás objala.
"Samozřejmě gratuluji. Ale nic pro vás nemáme."
"Cože? Já doufala, že aspoň ty jsi tušil, co se chystá, Harry."
"Ne, byl jsem na tom stejně jako ty."
"Promiňte, ale už budu muset jít, čekají mě ještě povinnosti."
"Jistě, pane ministře a děkujeme za všechno."
"To nic. Hodně štěstí."
"Tak, co teď? Co máte v plánu?"
"No… " Ron se na mě podíval, objal mě a nakonec si vložil prsty do úst a silně zapískal. Neuplynuly snad ani dvě vteřiny a před námi začal z mlhy vystupovat velký horkovzdušný balon, vyvedený do červeno-žluté se lvem.
"Trochu se proletíme, co říkáte, paní Weasleyová?" Údivem jsem ani nestačila otevřít pusu.
"To myslíš vážně?"
"Naprosto. Pojď, pomůžu ti dovnitř." Ron mě chytil v pase a vyhoupl mě do koše balonu, sám pak skočil za mnou.
"Vidím, že nás už nebudete potřebovat, takže se rozloučíme," pronesl Harry a začal se chystat k odchodu.
"No a co kdybychom tady ještě chvíli zůstali? Když to Ron tak krásně přichystal, když se nám George s Angelinou starají o Jamese a když musíme probrat, jak to finančně zvládneme, když čekáme už druhé dítě?"
"Ginny… " Harry se vrhnul do náruče své manželky, naprosto vyvedený z míry novou zprávou a přesto šťastný.
"Gratulujeme vám. Samozřejmě, že tady můžete zůstat, jak dlouho jen budete chtít, my se sem stejně už nevrátíme."
"Ne?" Zvedla jsem překvapeně hlavu a zahleděla jsem se do modrých studní.
"Ne, protože odlétáme." Ron poklepal hůlkou na koš a náš nebelvírský balon se začal pomalu zvedat do výše.
"Sbohem a hodně štěstí," volaly na nás postupně se zmenšující obrysy Harryho a Ginny.

"Nebojíš se?" Ron přistoupil ze zadu ke mně a objal mě.
"Ne, s tebou se nebojím ničeho."
"Už jsem ti řekl, jak moc tě mám rád?" Nevím, jestli vědomě nebo nevědomě, ale Ron mi připomněl chvíle po našem prvním polibku.
"Víš, kdy jsi tohle poprvé řekl?"
"Vím. Nikdy jsem nezapomněl na žádnou chvíli strávenou s tebou, i když některé bolely. Hermiono, já… nelituješ?" Překvapeně jsem se k němu otočila tváří.
"Co to povídáš? Jak tě to vůbec mohlo napadnout. Miluji tě."
"Já tebe taky. Jen mám strach, že, že… co když se vůbec neznáme, co když za pět let zjistíš, že jsem naprosto nesnesitelný, že jsem agresivní, že budu špatný otec."
"Rone, copak nevíš, co jsem ti před chvílí slíbila? V dobrém i ve zlém až do smrti. A copak si myslíš, že tě neznám. Vážený pane, prakticky od jedenácti let s vámi trávím skoro každý den v roce a vy si myslíte, že vás dostatečně neznám? Že jsem nezažila všechny vaše nálady, že naše hádky nic neznamenaly?"
"Dost, dost. Máš pravdu. Ze všech lidi na světě mě znáš nejlíp ty a Harry."
"Kam to vlastně letíme?"
"Možná jsem neoriginální, vím, že Londýn byl svědkem našeho usmíření a svědkem našeho zasnoubení, ale já to město mám vážně rád."
"To já přece taky." Otočila jsem se zpátky, abych si mohla vychutnat pohled na malé domky, které se začaly pomalu vynořovat v záři zapadajícího slunce. Za chvíli se mezi domky objevovaly i malé paneláky a neuběhlo ani pár minut a bylo vidět celé centrum Londýna, s dominantním Big Benem, také Tower Bridge a Tower, London Eye… Na krku jsem cítila Ronův teplý dech, jeho horké rty, které mě tu a tam políbily, jeho ruce, které mě pevně svíraly v pase…
"You´re my light, you´re my tiny ball of light… " šeptal mi do ucha Ron, když paneláky začala pomalu střídat večerní krajina. Za chvíli slunce zapadlo a nás pohltila černočerná tma, z balonu už nebylo rozeznat skoro nic, jen v dálce se rýsoval obrys nějakého stavení. Když jsme doletěli až nad něj, Ron zaklepal hůlkou na koš a balon začal pomalu klesat.

"Králové tráví svatební noc na hradech a zámcích, mudlové někde v hotelích nebo na plážích, ale my jsme jen obyčejní kouzelníci a tak doufám, že se neurazíš a přijmeš mé pozvání do skromného seníku." Zadívala jsem se mu hluboce do očí a pak jej políbila na tvář. V tuhle chvíli mi bylo úplně jedno kde, nemohla jsem se dočkat, až budeme jednou duší a také jedním tělem. A proč ne na teplé a čerstvé slámě. Ron mě opatrně zvednul do náruče, otevřel dveře od seníku a přenesl mě přes práh. Čekal na nás malý útulný seník s nevelkým množstvím slámy, na které byla rozprostřena deka, a kolem ní byly láhve s malou svíčkou uvnitř.
"Víš, že ti to dnes tak strašně moc sluší. Když jsem tě uviděl, nemohl jsem nejprve uvěřit, že tahle žena si chce vzít právě mě." Přistoupil ke mně a začal mě nedočkavě líbat na krku.
"V těch šatech vypadáš přímo božsky." Sjel svými rty níže a líbal mě na odhalených zádech.
"Ale ještě líp vypadáš bez nich." Nasměroval mou tvář k té jeho a rozepnul sponu za mým krkem, která více méně držela šaty na tom správném místě. Šaty začaly pomalu sklouzávat z mého těla, až dopadly na zem. Nikdy jsem se před Ronem nestyděla, ale tentokráte jsem se k němu přitiskla co nejpevněji, abych zakryla svou nahotu. Chvíli jsme setrvali jen tak, v sevření. Pak jsem poodstoupila a začala jsem, knoflíček po knoflíčku, rozepínat Ronovu košili. S každým rozepnutým knoflíčkem, jsem ho políbila na jeho odhalující se hruď. Za chvíli bílá košile následovala mé svatební šaty a snesla se na zem. Pak jsem zvedla hlavu a své rty těsně přiblížila k těm jeho. Nejprve jsem jen zlehka přejela svým jazykem jeho horní a dolní ret. A pak jsem ho jemně políbila. To už ale Ron nevydržel, prudce mě objall a vášnivě a hluboce zabořil své rty do těch mých. Pak mě zvednul do náručí a opatrně mě položil na deku.

"Spíš?" Ucítila jsem teplý dech a na tváři mě zašimraly krátké vlasy.
"Ne, mám jen zavřené oči."
"Jsi šťastná?"
"Ano." Pomalu jsem zvedla svou pravou ruku a zahleděla se na prstýnek na mém prsteníčku, Ron za chvíli zvedl i tu svou a přiložil ji k té mé.
"Nelituješ takové svatby?" Ron propletl své prsty s těmi mými. Pak se na mě otočil.
"Ne. Nikdy jsem nechtěl mít moc velkou svatbu, a když tohle bylo tvoje přání, tak proč ne."
"Víš, já nejsem ten typ holky, co má už od dětství svatbu vysněnou. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že tohle bude to nejlepší, co jsem si vlastně kdy přála. Pro mě je to jeden z nejkrásnějších momentů života, a kdyby bylo po mém, nebyl by tam ani Harry a Ginny."
"Jenže, bez těch to nejde," pousmál se Ron.
"Já vím."
"Nechci, aby ses změnila. Chci, abys zůstala taková, jaká jsi právě teď, chci, aby to byla pořád ta Hermiona, do které jsem se zamiloval."
"Ale za chvíli zestárnu a pak se možná změním, moje tělo ochabne, jiskra zmizí a… "
"A já tě budu pořád milovat." Schoulila jsem se k Ronovi do náručí a přiložila hlavu na jeho hruď, abych mohla poslouchat teď už klidný tlukot srdce.
"Stejně si to všechno nachystal moc krásně. Žádost o ruku, svatbu, let balonem, svatební noc… děkuji."
"To já děkuji tobě. Za to, že dýcháš, za to, že krev proudí v tvých žilách, za to, že tvé srdce tluče, za to, že se na mě díváš, za to, že se na mě usmíváš, za to, že tě teď můžu beztrestně a legálně kdykoliv líbat." Ron se ke mně sklonil a přiblížil své rty k mým, setrval v téhle pozici a jen se mi z hluboka díval do očí, a pak po nekonečně dlouhé době, kdy jsem myslela, že už zešílím, se konečně pohnul a začal mě líbat, tak vášnivě, tak divoce a zároveň hrozně jemně, tak, že jsem myslela, že mi hlava pukne, srdce z těla vyskočí.

"Dobré ráno."
"Dobré." Když jsem otevřela oči a uviděla jen samou slámu, byla jsem nejprve zmatená, jenže stačil jediný pohled na Rona, který mi právě zastrkoval neposedné pramínky mých vlasů za uši, a hned jsem věděla, co se stalo za posledních dvacet čtyři hodin.
"Kolik je hodin?"
"Skoro poledne."
"Cože?" Okamžitě jsem se vymanila z Ronova objetí a začala se sápat na nohy.
"Klid. Máme čas. Vlak nám jede ve tři hodiny odpoledne."
"Jenže, já nemám ještě všechno sbalené."
"Neboj, všechno stihneme. Tři hodiny… víš, kolik věcí se dá za tu dobu stihnout?" Ron se sklonil a jemně mě kousl do ucha.
"Tak tobě to v noci nestačilo?" pronesla jsem pobaveně.
"No tak, snad se nenecháš prosit," škádlil mě Ron, přejížděl zlehka svými prsty po mém nahém těle a lechtal mě.
"Víš, co říkal Harry. Máme na to celý život."
"Jenže, to je hrozně málo. Musíme využít každou volnou chvíli."
"Ty jeden… "
"Co?" Ron chytil mé ruce a uvěznil je v těch svých, abych se nemohla hýbat. Pak přiblížil svou tvář k té mé, až jsem mohla zřetelně slyšet jeho čím dál rychlejší dech a zběsilý tlukot srdce.
"Nemožný kreténe Ronalde Weasley," vydechla jsem Ronovi do tváře a nechala se unášet touhou a vášní.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 matyldaxd matyldaxd | Web | 1. dubna 2011 v 18:59 | Reagovat

je to hezký, máš vážně dobrej sloh, jen mi připadá, že Ron se tak ve skutečnosti nevyjadřuje, nějak mi to k němu nesedí, ale jinak fakt dobrý! :-)

2 weasley-twins weasley-twins | Web | 1. dubna 2011 v 19:18 | Reagovat

wow,je to super krásne píšeš je to fakt zaujímavé ja niečo také nikdy nenapíše proste wow

3 Weasley Guys (Michal) Weasley Guys (Michal) | Web | 1. dubna 2011 v 19:42 | Reagovat

skvělá kapitola :-D už se těšim na druhou část :-)

4 Claire Claire | Web | 1. dubna 2011 v 19:53 | Reagovat

[1]: tak to máš asi pravdu, trochu jsem si je přetvořila k obrazu svému

5 eliška eliška | 4. dubna 2011 v 6:05 | Reagovat

nejkrásnější romantická povídka kterou jsem četla mám dojem že tohle je vážně povedené dílo :-D

6 miley miley | 4. dubna 2011 v 15:55 | Reagovat

jůůůůůůůůůů nemůžu se dočkat téé druhéé částii :-D  ;-)  :-)

7 lily lily | 5. dubna 2011 v 15:42 | Reagovat

nemůůůůžu se dočkat pokračka :-)

8 Jasmína Jasmína | Web | 5. dubna 2011 v 16:13 | Reagovat

pěkné :)

9 tom tom | 5. dubna 2011 v 19:57 | Reagovat

skvělá těším se na pokračko škoda že končí tahle je pro mě nekonečná :-(  :-D

10 kiky kiky | 6. dubna 2011 v 5:46 | Reagovat

[5]: naprosto souhlasím ;-)

11 terka terka | 6. dubna 2011 v 17:49 | Reagovat

jééé s romantikou je to nabité a je to skvěléééééééééé :-D

12 Betka Betka | Web | 6. dubna 2011 v 17:51 | Reagovat

Píšeš skvelo! :)

13 luky luky | 7. dubna 2011 v 19:35 | Reagovat

jéé já nechcci aby skončila zvlášt ted když jsou tolika štastná bééé :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013