19. Navěky

24. února 2011 v 15:03 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (admin)

Ron

"Lenko, vrať se, Lenko." Tohle ne, takhle jsem to nechtěl. Zkoušel jsem ještě chvíli volat její jméno, ale ona už byla nenávratně pryč. Naprosto zmatený, překvapený a šokovaný jsem se posadil na studenou zem nemocniční chodby. Hlavu jsem složil do svých dlaní a pokoušel jsem se trochu racionálně uvažovat. Před očima jsem však viděl jen zmatené obrazy.
"Lenka… Hermiona… Lenka… Hermiona… svatba… životní… láska… Hermiona… dítě… James… Harry… Hermio - určitě mě musí hledat!" Vyskočil jsem na nohy a rozběhl jsem se zpátky. Jenže ta chodba byla prázdná. Co teď jsem měl dělat? Lenka byla pryč, Harryho a Hermionu jsem také nikde neviděl. Nevěděl jsem kam jít, nevěděl jsem co dál, tak jsem se posadil na nejbližší lavičku a čekal.

"Promiňte, pane, jste v pořádku?" Z mých neklidných myšlenek mě vyrušila zdravotní sestra.
"Ano, jsem. Děkuji za optání." Sestra splnila svou povinnost a pokračovala dál v cestě.
"Počkejte," zavolal jsem skoro zoufale.
"Děje se něco?"
"Jen nevíte, kde je ta žena a ten muž, co tady seděli. Na chvíli jsem odešel, a když jsem se vrátil, nikdo tady nebyl."
"Áá, určitě myslíte pana Pottera. Šel za svou manželkou. Pokoj s číslem třináct."
"Děkuji." Vydal jsem se hlouběji do chodby a zastavoval jsem se přitom u každých dveří. Hledal jsem ty s číslem třináct. Ty dveře číslo třináct na mě nakonec čekaly. Sice jsem musel projít celou chodbu, ale byly tam. Už už jsem rukou sahal na kliku, ale pak jsem se zarazil. Co jsem jí měl teď vlastně říct? Přece jsem se jí nemohl vrhnout do náručí a předstírat, že vztah s Lenkou nikdy neexistoval. A co Harry a Ginny, co jsem měl říct jim?
"Je tam někdo?" Bohužel jsem nestihl pořádně domyslet, co budu říkat nebo kam se budu dívat. Harry nejspíš uslyšel za dveřmi pohyb, tak se šel přesvědčit.
"Rone, díkybohu. Už jsem si myslel, že ses na nás vykašlal."
"Rone, no tak. Pojď se podívat na malého Jamese. Budeš přeci jeho kmotr." Nějak jsem nevnímal Harryho a Ginny, která nechápala, proč si nevšímám nejnovějšího přírůstku do naší rodiny. Já jsem hleděl jen na ni. Jen na Hermionu, která byla opřená o okenní parapet a také mě bedlivě pozorovala. V jejích očích byla ta samá nejistota, jakou byste našli v těch mých modrých.
"Hermi - ono, já - já potřebuji, já potřebuji čas. Musím si to všechno promyslet."
"Já vím, Rone."
"Musíš mi dát čas. Potřebuji čas. Potřebuji se trochu uklidnit. Musím jít na vzduch. Jo, musím jít ven. Miluji tě. Tedy vlastně ahoj, přesně to jsem chtěl říct, ahoj."

Nevěděl jsem, co mám dělat. Opravdu jsem nevěděl. Za poslední rok se událo tolik věcí. Poslední rok mi přinesl do života tolik zmatku a tolik rozporuplných pocitů. Jenže vždycky jsem to nějak zvládl, úspěšně nebo neúspěšně, ale všechno jsem to zvládl. A teď? V prvním ročníku jsem se musel potýkat s trojhlavým psem, v druhém ročníku jsem zase musel čelit baziliškovi. Třetí ročník přinesl dobrodružství v podobě Harryho kmotra Siriuse a ve čtvrtém ročníku se dokonce vrátil Vy-víte-kdo. S Brumbálovou armádou to také nebyla žádná nuda. A pak už nás čekalo jen hledání viteálů. Můj život nikdy nebyl nudný a dobrodružstvími přímo přecpaný. A najednou jsem nevěděl, jak dál. Ne bazilišek, ne žádný smrtijed ale jen obyčejný lidský cit mě tahle zničil. Mnohem raději bych zase hledal viteály. Ale místo toho tohle. Tahle jsem to ale nechtěl. Nechtěl jsem to s Lenkou skončit a už vůbec ne takovým způsobem. Nechtěl jsem jí tahle ublížit. Obával jsem se, že i kdybych připravil překvapení před celým světem, stejně už by se ke mně nevrátila. A chtěl jsem vůbec, aby se ke mně vrátila? To je právě to, to, co opakuji celou dobu. Já nevím co nebo spíše koho, jsem vlastně chtěl. Nevěděl, jestli chci žít s Lenkou, nevěděl jsem, jestli nemám přece jen zase věřit Hermioně a vrátit se k ní. Potřeboval jsem si konečně uvědomit, koho vlastně miluji.

Byl červenec a s ním tady bylo na Londýn nezvykle krásné počasí. Já osobně jsem nebyl moc ten typ do přírody, měl jsem raději město. Hlavně teď v létě jsem se opravdu rád procházel po ulicích Londýna. A ještě raději jsem se Londýnem procházel na večer, kdy slunce zapadalo a zalévalo tak svou krásou celé město, kdy chodníky byly příjemně rozpálené a dalo se po nich chodit bosky. A zrovna na jedné procházce jsem potkal Harryho s malým Jamesem v kočárku.
"Ahoj, Harry."
"Ahoj, Rone."
"Cože tak pozdě na procházku?"
"James tak lépe usíná. A navíc Ginny si potřebovala trochu odpočinout. Řeknu ti, Rone, máš se na co těšit. Už kolik nocí jsme s Ginny nespali, ten malý dareba se pořád budí a pláče. A když už konečně usnu, tak zvoní ten pitomý budík a nutí mě vstávat do práce. Tam si vůbec neoddechnu, a když přijdu domů, pomáhám Ginny. Koupu malého, mezitím co ona žehlí kupu prádla. A tak to jde den co den."
"Páni, asi nebudu mít děti."
"To zase ne. To bys o hodně přišel. A kampak máš namířeno ty? K Hermioně?"
"K Hermioně? Proč?"
"No, proto, abys jí řekl, že ji miluješ, ona ti taky řekne, že tě miluje. Dáte se zase dohromady, ty ji požádáš o ruku, vezmete se a budete mít dítě a budete žít šťastně až do smrti. Jo, proto bys měl jít k Hermioně."
"Takže, ty si myslíš, že bych se k ní měl vrátit?"
"Lenka je moc fajn holka a já ji mám rád. Ale víš, vždycky jsem nějak podvědomě tušil, že váš vztah, že to prostě není ono. A teď, když ty jsi volný a Hermiona je zpátky a nepodvedla tě… na nic bych nečekal, Rone, a pádil bych za ní."
"Když já nevím, Harry. Tím, že odešla a mě z toho úplně vynechala a navíc si vymyslela tu historku s Tomem. Víš, já nevím, jestli jí dokážu zase věřit."
"Rone, ty a Hermiona jste moji nejlepší přátelé. A hrozně nerad bych o vás přišel. Já vím, že to od Hermiony nebylo správné, že ti měla říct pravdu, ale zkus se zachovat jako gentleman a odpustit jí konečně. A hlavně, Rone, vůbec není důležité, co se kdy stalo, ale to, co je v tvém srdci."
"Zatraceně, Harry, ty už mluvíš jako zasloužilý otec. A to má James něco přes měsíc."
"No, asi to tak bude."
"Ty, Harry, a jak se má? Jak to bere ona? Víš, od té události jsem s ní nemluvil."
"Popravdě, já ani nevím. Když ji potkám, usměje se na mě jako vždy. Poptá se na Ginny a na Jamese. Ale myslím, že to čekání, než se rozhodneš, jí ubližuje."
"A ona už ví, co ke mně cítí? Vždyť pořád tvrdila, že mezi námi nic není."
"Toho už chceš po mně moc, Rone. Ale myslím, že už si začala uvědomovat, co vlastně cítí. A ty bys měl taky."

Harry měl pravdu. Nemohl jsem už tahle dál sebe ani Hermionu trápit. Takže jsem si prošel pro a proti Lenky a také Hermiony.
Lenka byla moc milá, hezká a chytrá holka. Byla usměvavá, přátelská, chápavá a bláznivá. Dokázala mě vyslechnout, dokázala mě pochopit, dokázala mi pomoct. Byl to prostě takový andílek s ďáblem v těle.
A Hermiona… Hermiona byla prostě Hermiona, ta se nedala popsat dvěmi větami. Byla to prostě holka, holka, kterou jsem moc… no, každopádně s Lenkou jsem strávil mnoho příjemných chvil. Jenže jich nebylo zdaleka tolik a nebyly tak úžasné, jako ty strávené s ní. S tou kudrnatou holkou s hnědýma očima, s tou holkou, která byla schopná umlátit mě učebnicí lektvarů.
Ten polibek, ta první pusa, bylo to něco naprosto úžasného. Byly jsme zpocení, špinavý, unavení, ranění, bitva zuřila kolem nás, ale v tu chvíli, v tu nezapomenutelnou chvíli, přestal celý svět existovat. A od toho dne se stal můj život výjimečný. Každá sekunda strávená s ní byla nezapomenutelná a ničím nenahraditelná. Každý polibek, každý dotek, každé slovo lásky…
Brzy jsme slavili půl roční výročí, to byl další nezapomenutelný okamžik. Obávám se, že už si ani nevzpomenu, jak se ten film jmenoval. A myslím, že i kdybyste mě mučili, nedokázal bych říct, o čem byl. Protože jediné, co jsem vnímal, byla ona - ta nejkrásnější holka z celého kina. A pak… moje oslava devatenáctých narozenin a s ní Hermionino nejkrásnější překvapení. Možná by někdo nechápal, proč jsme tak dlouho čekali, ale já toho čekání nelitoval, ta noc, kdy jsme se od pouhých polibků posunuli dál, stála za to. A navíc, tohle musíte prožít s někým, koho doopravdy milujete, to nejde jen tak s někým, koho vidíte poprvé.
Bohužel všechno nemohlo být jen růžové a smrt k životu prostě patří. A ta smrt nepoznamenala jen Hermionu, ale i náš vztah. Náš vztah čekala první velká zkouška. I když už jsem tehdy nedoufal, byla to zkouška, kterou jsme obstáli. Zase spolu… zase tady byly ty jedinečné chvíle lásky… jenže očividně nám je někdo nepřál…. Claire! Doufám, že už ji v životě nepotkám. Za to, co nám tehdy udělala, bych ji ještě teď přetrhl. Tohle byla snad ještě větší zkouška než smrt Hermioniných rodičů. Ale ta největší zkouška měla teprve přijít. Tentokrát už ne smrt ani ne lidská závist a zloba, ale nemoc. Hermiona mě nedokázala připravit o můj domov a já se zase nedokázal smířit s jejím odchodem. Raději ani nevzpomínat na to, jak jsem vyváděl. A když už jsem myslel, že láska ani štěstí na mě nečeká, objevila se Lenka. Lenka, která se zdála být tou pravou. Zdála se být tou pravou až do té chvíle. Až do doby než se vrátila. A jsme zase tam, kde jsme byli. Dvě ženy a jeden muž. Jeden muž mezi dvěma ženami… přece nešlo milovat dvě ženy stejně, jednu musíte milovat vždy víc… když jsem si uvědomil, jak krásné chvíle jsem s Hermionou prožil a možná už bych neprožil… o to jsem se přeci nechtěl připravit… já jsem k ní přece asi jen něco cítil….

"Harry, co se děje?"
"Ministerstvo někdo přepadl."
"Cože?"
"Jo, vypadá to, že po něčem nebo spíše po někom jdou. Lidé jsou vystrašení a prchají domů. Ani bych se nedivil, kdyby v tom zmatku někoho ušlapali."
"Kam jdeš teď?"
"Jdu chránit ministra." Harry nečekal na moji odpověď a už mizel za nejbližším rohem. Já jsem osaměl. Tedy, prakticky jsem sám nebyl. Stál jsem před dveřmi své kanceláře, kolem mně běhali lidé sem a tam, snažíc si zachránit krk. Už jsem se chystal odejít za Harrym, chránit ministra Kingsleyho, když v tom mi hlavou proletělo jediné jméno.
"… Hermiona… " Okamžitě jsem se otočil a utíkal na opačnou stranu. Výtahy jsem však použít nemohl, byly přecpané vystrašenými kouzelníky. Vydal jsem se tedy po starém schodišti, které skoro nikdo už nepoužíval. Utíkal jsem nejrychleji, jak jsem dokázal, schody jsem bral po čtyřech. Srdce mi bolestivě tlouklo v hrudi, zadýchával jsem se, běžel jsem z posledních sil, ale běžel jsem. Když jsem doběhl ke dveřím Hermioniny kanceláře, zaslechl jsem uvnitř hlasy.
"Tak, kdepak to je? Buď nám to řekneš po dobrém nebo po zlém, ty mudlovská šmejdko."
"Ale já nevím, já vážně nevím." Rychle jsem se vydýchával a snažil jsem se trochu uvažovat, i když teď toho můj mozek nebyl schopný.
"Tak ty nevíš?"
"Ne, opravdu nevím, tohle mi nebylo sděleno." Naplnily se mé nejhorší obavy, ta dotyčná osoba byla Hermiona. Hermiona byla teď možná ve smrtelném nebezpečí. Musel jsem jí pomoct. Musel jsem ji zachránit. Vždyť jsem ji miloval. Miloval jsem ji. Ano, konečně jsem to věděl. Nemohl jsem ji teď ztratit. Potřeboval jsem nápad. Musel jsem ji zachránit a neublížit jí.
"Už mi začíná docházet trpělivost. Takže jestli nepromluvíš, zaplatíš za to."
"Já nevím, prosím, já nic nevím."
"Víš, my nejsme zlí, takže můžeš vyslovit své poslední přání. Třeba bys chtěla někomu něco vzkázat, třeba svému příteli." Zaslechl jsem vysoký, uši trhající ženský smích. A pak tam byl ještě někdo druhý, někdo, kdo asi právě vrazil Hermioně pořádnou facku, protože jsem slyšel ránu.
"Žekme - te, že ho, že ho ni - mi - lu-"
"Pusa plná krve je jen začátek, holčičko." Proč jsem zrovna teď nemohl na nic chytrého přijít. Vždyť jí ubližovali. Takže teoreticky byli uvnitř dva, takže jsem mohl otevřít dveře, využít momentu překvapení a zasáhnout. Tři… dva… jedna… teď… Prudce jsem otevřel dveře, vřítil jsem se do místnost i s připravenou hůlkou. Nejprve jsem uviděl ženu, stojící hned u dveří.
"Mdloby na tebe," zařval jsem z plných plic a žena se skácela na zem. Okamžitě jsem zareagoval a namířil svou hůlku na muže.
"Petrifikus totalus." Ale on byl neuvěřitelně rychlý. Ještě než stačil celý znehybnět, ještě než stačil dopadnout na zem…
"Avada kedavra." Paprsek zeleného světla mě oslepil a rámus dopadajícího mužského těla mě ochromil. A najednou bylo ticho, všude kolem mě bylo ticho. Rozhlédl jsem se po prázdné místnosti, byly tu jen tři na zemi ležící nehybná těla. Jinak naprosté ticho a klid, jen mé srdce pořád ještě bylo jako o závod. Tři nehybné těla… tři… cože tři? Myslím, že tehdy mi srdce vynechalo víc než jeden úder. Vrhl jsem se na kolena k třetí postavě, jejíž tvář zahalovaly kudrnaté hnědé vlasy.
"Ne… neee… néééééééééééééééé. Hermiono, to ne. Slyšíš mě, ty nesmíš zemřít, ne ty ne. Slyšíš, ty musíš žít, protože já tě miluji. Já tě miluji. Já tě miluji. Hermiono… prosím… vrať se… vrať se mi… " Mohl jsem sebevíc křičet, její mrtvolný obličej se nezměnil, její vykulené oči… její odkrvené rty se na mě neusmály… byla pryč… nenávratně pryč… Uchopil jsem její tvář a políbil jsem ji na rty. I když jsem věděl, že ani to ji nevzbudí, musel jsem to udělat, naposledy… pak jsem položil hlavu na její hruď a plakal jsem, plakal, bolestivě… slzami jsem jí máčel oblečení, vracel jsem se zpátky k jejím rtům a zoufale je líbal, protože už nikdy, nikdy v životě mi můj polibek nevrátí. Už nikdy se nedozví, že jsem ji miloval, že jsem ji hrozně moc miloval, už nikdy, nikdy… Ne, tahle jsem to nemohl nechat, ona to musela vědět a jediná cesta byla… podíval jsem se na svou hůlku, která ledabyle ležela pár centimetrů od Hermionina těla. Naposledy jsem se vrhl na Hermionu, celou svou váhou jsem ji zavalil, sevřel jsem ji křečovitě v náručí, políbil ji na rty, pohladil po tváři… Pak jsem se natáhl pro svou hůlku a postavil jsem se. Zavřel jsem oči a přiložil jsem hůlku ke své hlavě. A vyslovil své poslední slova.
"Miluju tě, Hermiono. Navěky. Avada Kedavra."

Poslední, co jsem ucítil, byl dopad mého těla na zem. Na studenou tvrdou zem Hermioniny kanceláře, i když ta zem nebyla vůbec tvrdá a už vůbec ne studená, byla docela příjemně teplá. Nikdy jsem si nepředstavoval, jaké to bude po smrti, nemyslel jsem, že i po smrti budu moc dýchat, že i po smrti budu moc otevřít oči… Mé oční víčka se najednou prudce pohnula, otevřel jsem oči…
"Ale to je, to je přece moje ložnice, to není možné. Já žiju, já žiju. Všechno to byl jenom sen. Všechno to byl jenom sen. Jen pouhý sen." Lehl jsem si zpátky do postele, abych se uklidnil. Natáhl jsem svou ruku a z nočního stolku jsem si vzal papírové ubrousky, abych si mohl setřít ledový pot, který jsem měl na čele a abych také mohl očistit své oči od slz. Od slz, které jsem vyronil pro Hermionu…
"Hermiona. Je v pořádku. Žije. Ale… " Najednou jsem se zase prudce posadil.
"Co když to bylo varování? Co když to bylo varování pro mě, že jí nestihnu říct, že… já ji MILUJI. Já ji miluji. Ano, já miluji Hermionu. Konečně jsem po pěti letech a hlavně po posledním roce otevřel oči. Vždycky to byla ona. To není možné. Já ji miluji. Já ji miluji. Musím jí to říct. Hned. Dokud není pozdě." Vyskočil jsem na nohy, rychle jsem si k tričku oblékl kalhoty a vzal jsem si ze skříně svetr. Ještě než jsem zabouchl dveře od své ložnice, pohlédl jsem na hodiny. Ručičky ukazovaly půl třetí ráno.

Otevřel jsem domovní dveře a nasál do sebe vůni letní noci. V tuhle chvíli jsem měl v hlavě úplně prázdno. Nepřemýšlel jsem nad tím, co jí řeknu, až ji uvidím. Neuvědomoval jsem si, jak moc se teď můj život změní. Ani jsem si nepřipouštěl, že je tady ještě možnost Hermiona odmítnutí. Jen jsem šel svižnou chůzí po ulicích Londýna, města, která jsem měl opravdu rád. Neotáčel jsem se doprava ani doleva, neohlížel jsem se dozadu, hleděl jsem na tu nádheru nade mnou. Na miliony hvězdiček, které teď zdobily oblohu, na měsíc, který ve své kulaté dokonalosti dohlížel na celé město. Šel jsem nejbližší cestou k Hermioně, hluchý a slepý k okolnímu světu. Jenže, kdo mohl tušit, že skoro ve tři ráno bude chodník malý pro dva lidi…
"Auu."
"Auu."
"Zatraceně, člověče, kam to hledíte? Nemůžete dávat trochu pozor?! Vždyť jste mě mohl zmrzačit." Jak jsem byl zahleděný do hvězd, vůbec jsem si nevšiml, že proti mně někdo šel a očividně také nehleděl tam, kam měl. Takže nemohlo následovat nic jiného než náraz. Vrazili jsme do sebe v rychlosti a tak prudce, že nás to oba odhodilo na zem. Teď jsem se pomalu zvedal na nohy a zdálky poslouchal lavinu nadávek na mou osobu.
"Aáááááá."
"Aáááááá," zařvali jsme jako jeden muž, jakmile jsme si pohlédli do tváře. V první sekundě jsem nevěděl, co dělat, dokonce jsem měl tendenci dát se na útěk. Ale zůstal jsem stát na místě, oba jsme naprosto zkoprněli a jen si hleděli do očí. A pak… bylo to jako blesk z čistého nebe… jsem si uvědomil, kam jsem vlastně šel. Prudce jsem se pohnul, přitáhl jsem si ji k sobě a políbil ji. Stalo se to tak rychle, že Hermiona ani nestihla zareagovat. Drtil jsem ji ve svém náručí, líbal jsem ji vášnivě, hluboce, hltavě, líbal jsem ji tak intenzivně, jako by to byla ta poslední věc, kterou na světě můžu udělat, protože jsem měl strach, že mi zase zmizí. A ona mi se stejnou vášní, touhou oplácela. Líbali jsme se tak dlouho, jako bychom snad chtěli dohnat těch pět let, těch pět let, kterých jsme se nelíbali.
"Proč jsi tehdy řekl, že mě nemiluješ?"
"A proč jsi to tehdy řekla ty?" Přiblížil jsem své rty k těm jejím, abych ji mohl znovu líbat, to jediné jsem chtěl v tu chvíli dělat, jenže ona mě zarazila.
"Počkej, kam jsi vlastně šel?"
"Za tebou. A kam ses vydala ty?"
"Já, nějak jsem nemohla spát, tak jsem se šla projít a nějak mě to táhlo k tobě." Mezi našimi rty byla mezera už jen několik milimetrů…
"Ty, Rone, a proč ses vlastně nepřemístil?"
"Víš, že to mě v tu chvíli vůbec nenapadlo?"

Dá se nějak popsat nejšťastnější období života? Já se obávám, že to nejde popsat prázdnými slovy, to se musí prožít. A právě já jsem to své nejšťastnější období prožíval. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem se tak často usmíval, kdy naposledy jsem měl tak dobrou náladu, myslím, že takhle spokojeně jsem se nikdy v životě necítil. A za to všechno mohla jediná osoba: Hermiona Grangerová.
Od té noci jsme spolu trávili všechen volný čas, byli jsme vděční za každou sekundu, kdy jsme mohli být spolu. Chodili jsme spolu do práce, z práce, odpoledne pak trávili na dlouhých procházkách, kdy jsme často vozívali malého Jamese. Večery jsme trávili v našich bytech, jednou u mě, jednou u Hermiony. A hlavně pak noci… hrozně rád jsem vedle ní usínal. Hlavu jsem měl vždy položenou na její hrudi a poslouchal jsem tlukot jejího srdce. A ještě raději jsem se vedle ní probouzel. Její krásný obličej bylo to první, co jsem po ránu uviděl a to mi dodalo energii do celého dne.

I když jsem teď prožíval opravdu krásné a láskou naplněné dny, trápily mě výčitky svědomí. Myslel jsem na Lenku a na to, jak moc jsem ji ublížil. A nakonec jsem došel k závěru, že bych se jí měl omluvit.
"Ahoj, Rone. Co ty tady děláš?"
"Potřeboval bych s tebou mluvit, můžu dál?" Lenka byla z mého příchodu mírně zaskočená, nicméně, nenechala mě stát přede dveřmi.
"Rone, kdybych řekla, že nevím, proč jsi tady, lhala bych."
"Dobře, tak proč to odkládat." Sedl jsem si blíž k Lence a chytil ji za ruku.
"Lenko, já jsem se přišel omluvit a zároveň tě poprosit o odpuštění. Vím, že jsem ti ublížil, nechtěl jsem se tahle rozejít."
"No, dívat se, jak líbáš Hermionu, nebylo zrovna nejpříjemnější."
"Promiň mi to. Lenko, já jsem tě měl opravdu rád, já tě mám pořád moc rád, jen na vztah to nestačí."
"Já vím, že jsi mě měl rád. A vím, že kdyby se Hermiona nevrátila, že bys dodržel své slovo."
"To tedy ano."
"Vlastně bych měla Hermioně poděkovat, že se vrátila a zachránila nás tak před nešťastným manželstvím."
"Lenko, já… jsi v pořádku? Zvládáš to všechno?"
"Neboj se o mě, Rone. Sice mi bude chvíli trvat, než na tebe zapomenu, ale já to zvládnu. Není nic, co bych nezvládla. A navíc asi před dvěma dny jsem potkala někoho zajímavého."
"Páni, tak to ti moc přeji. Chci, abys byla šťastná a potkala někoho, kdo tě bude milovat. A mimochodem, chci, abys věděla, že jsem se k Hermioně hned nevrátil, trvalo mi to měsíc, než jsem si konečně přiznal, že ji miluji."
"Měsíc? Pane Bože, Rone. Co jsi tak dlouho dělal? A teď? Na co ještě čekáš?"
"Jak to myslíš?"
"Myslím, že víš, jak to myslím."

"Rone, miláčku, proč nespíš?"
"Vzbudil jsem se a už jsem nějak nemohl usnout." Stál jsem u okna svého bytu a díval se ven na zrod nového dne. Venku byla ještě docela tma, ale slunce už pomalu začalo vystrkovat růžky.
"Pojď si za mnou lehnout." Otočil jsem se a vydal jsem se zpět do postele, jenže pak… ustrnul jsem v půlce pohybu…
"Rone, co se stalo?"
"Pojď. Něco mě napadlo." Chytil jsem Hermionu za ruce a táhl jsem ji z postele.
"Rone, co to děláš?"
"Hermiono, prosím, věř mi." Jakmile Hermiona přikývla, otočil jsem se a přemístili jsme se. Objevili jsme se v centru Londýna, blízko parlamentu.

"Rone, můžeš mi říct, proč jsme tady?"
"Londýn dnes slaví výročí založení."
"No a? Co my s tím?"
"To znamená, že London Eye je otevřené i v noci."
"No a?"
"A to znamená, že my tam teď jdeme. Pojď, tudy je to nejblíže." Chytil jsem zmatenou Hermionu za ruku a táhl jsem ji za sebou nejbližší cestou k obřímu kolu.
"Dobrý den. Vítáme vás na ranní prohlídce města Londýna. Ohňostroje na oslavu sice už skončily, ale i tak vám přeji příjemnou jízdu. Bude to dvanáct liber."
"Tady máte. Jsou to všechny moje peníze, které u sebe mám. Jo a zajistěte, ať jsme v kabince sami. Díky." Strčil jsem muži peníze do rukou, popadl Hermionu a utíkal s ní co nejrychleji k prázdné kabince. Rychle jsme do rozjeté kabinky naskočili a já jsem zavřel dveře.
"Uff, to bylo o fous."
"Kolik jsi mu vlastně dal těch peněz?"
"Pár drobných. Předpokládám, že to byly tak dvě libry."
"Dvě libry?"
"No jo."
"Proč jsi mě sem vlastně vzal?"
"No přeci pro tohle. Podívej se." Zvednul jsem ruku a poukázal na výhled, který se nám teď naskytnul. Slunce vycházelo a rozlévalo světlo a teplo do ulic Londýna. Šedá obloha pomalu začínala nabývat krásně oranžové barvy a pomalu se měnila v sytě modrou barvu, jež značila další parný den.
"Já nemám slov."
"Tak nic neříkej." Stoupl jsem si k Hermioně a zezadu jsem ji objal a přitiskl na svou hruď. Jen jsme tak tiše stáli a pozorovali budící se Londýn. A když jsme byli úplně nahoře… přestal jsem ji objímat… místo toho jsem vytáhl z kapsy malou krabičku z modrého sametu.
"Víš, Hermiono, tohle jsem nedávno koupil. Neplánoval jsem, co s tím udělám, neplánoval jsem si, kdy to použiji. Věděl jsem, že pravá chvíle se sama ohlásí, věděl jsem, že poznám, kdy je správný čas. A dnes ráno, když jsem nemohl spát a sledoval jsem východ slunce z mého pokoje, vzpomněl jsem si na dnešní oslavy. A uvědomil jsem si, že toto je ten správný způsob, že tady a teď, v tuhle ranou dobu, je ta správná chvíle, udělat to správné rozhodnutí." Poklekl jsem a otevřel jsem krabičku.
"Nechci usínat sám, nechci se sám probouzet, nechci už nic dělat sám, chci každou další vteřinu mého života prožít jen s tebou. Vím, že to pořád nebude jen růžové, že na nás určitě čekají další starosti a neštěstí, ale tohle všechno jsem ochotný podstoupit, hlavně když u toho budeš se mnou. Hlavně když budeš se mnou, navěky… Hermiono Grangerová, miluji tě z celého svého srdce, proto se tě ptám: VEZMEŠ SI MĚ?" Hermiona se slzami v očích poklekla za mnou na zem…
"Ano. Tohle je jediná odpověď, už nikdy žádné ne." A pak se mi vrhla do náručí.
"Počkej… "Uklidňoval jsem ji, jednou ruku jsem ji hladil po vlasech a druhou jsem ji stíral drobné slzičky, které se leskly v jejích očích.
"Ještě prstýnek." Vytáhl jsem z krabičky prstýnek z bílého zlata s malým tmavě modrým kamínkem, jako sama noc, ve tvaru srdce a nasadil jsem jí ho na ruku.
"Je tak nádherný… miluji tě."
"Nenávidím tě." A přitáhl jsem si Hermioninu tvář k sobě a začal jsem ji vášnivě a nedočkavě líbat.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (415)
Zobrazit starší komentáře

401 Regechadurn Regechadurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 0:33 | Reagovat

cheap prescription drugs online
<a href=http://canadianpharmaciescubarx.com/>canadian pharmacy viagra brand</a>
best price prescription drugs
<a href="http://canadianpharmaciescubarx.com/">canadian pharmacies that are legit</a>

402 beekmomadurn beekmomadurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 0:45 | Reagovat

internet pharmacy
<a href=http://canadianpharmaciesnnm.com/>canadianpharmacy</a>
canada drug
<a href="http://canadianpharmaciesnnm.com/">canadian online pharmacy</a>

403 Regechadurn Regechadurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 2:43 | Reagovat

highest rated canadian pharmacies
<a href=http://canadianpharmaciescubarx.com/>canadian viagra</a>
canadapharmacy
<a href="http://canadianpharmaciescubarx.com/">canadian pharmacies shipping to usa</a>

404 Lunix83adurn Lunix83adurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 5:17 | Reagovat

best online pharmacies canada
<a href=http://canadianonlinepharmacynnm.com/>canada pharmacies online</a>
best canadian mail order pharmacies
<a href="http://canadianonlinepharmacynnm.com/">canadian pharmacy</a>

405 Regechadurn Regechadurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 5:26 | Reagovat

pharmacy prices compare
<a href=http://canadianpharmaciescubarx.com/>online pharmacies canada</a>
prescription cost
<a href="http://canadianpharmaciescubarx.com/">canadianpharmacy</a>

406 Regechadurn Regechadurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 10:20 | Reagovat

buy drugs online
<a href=http://canadianpharmaciescubarx.com/>canada drug pharmacy</a>
northwest pharmacy canada
<a href="http://canadianpharmaciescubarx.com/">canadian pharmacies</a>

407 Lunix83adurn Lunix83adurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 11:46 | Reagovat

best online canadian pharcharmy
<a href=http://canadianonlinepharmacynnm.com/>trust pharmacy canada</a>
canadian prescriptions
<a href="http://canadianonlinepharmacynnm.com/">canadian drugs</a>

408 beekmomadurn beekmomadurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 11:47 | Reagovat

canadian online pharmacy
<a href=http://canadianpharmaciesnnm.com/>canada drugs online</a>
drugstore online
<a href="http://canadianpharmaciesnnm.com/">online pharmacies canada</a>

409 beekmomadurn beekmomadurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 15:48 | Reagovat

canada drugs online pharmacy
<a href=http://canadianpharmaciesnnm.com/>canadian online pharmacies</a>
canadian discount pharmacy
<a href="http://canadianpharmaciesnnm.com/">canadian pharmacies that are legit</a>

410 Lunix83adurn Lunix83adurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 17:20 | Reagovat

no prescription online pharmacy
<a href=http://canadianonlinepharmacynnm.com/>canadian viagra</a>
prescription without a doctor's prescription
<a href="http://canadianonlinepharmacynnm.com/">canadian pharmacies online prescriptions</a>

411 beekmomadurn beekmomadurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 18:05 | Reagovat

online canadian pharcharmy
<a href=http://canadianpharmaciesnnm.com/>northwestpharmacy</a>
canadian pharmacy reviews
<a href="http://canadianpharmaciesnnm.com/">canadian drugs</a>

412 Regechadurn Regechadurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 18:06 | Reagovat

cheap prescription drugs online
<a href=http://canadianpharmaciescubarx.com/>highest rated canadian pharmacies</a>
canadianpharmacy
<a href="http://canadianpharmaciescubarx.com/">canada drug</a>

413 Regechadurn Regechadurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 19:15 | Reagovat

online drugs
<a href=http://canadianpharmaciescubarx.com/>no 1 canadian pharcharmy online</a>
canadapharmacyonline com
<a href="http://canadianpharmaciescubarx.com/">canadian drugs</a>

414 Regechadurn Regechadurn | E-mail | Web | 14. září 2018 v 19:49 | Reagovat

ed meds online
<a href=http://canadianpharmaciescubarx.com/>global pharmacy canada</a>
international pharmacy
<a href="http://canadianpharmaciescubarx.com/">trust pharmacy canada</a>

415 WalzaceNig WalzaceNig | E-mail | 13. října 2018 v 2:58 | Reagovat

research and writing services
http://essayfasthelp.com - essay writing service
  what is an application letter
<a href="http://essayfasthelp.com">write my paper for me
</a> - custom paper services
best dissertation services

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013