18. Nevyslovené touhy

2. února 2011 v 16:43 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (admin)

Ron

"Rone, díky Bohu!" Moje snoubenka se mi vrhla do náruče, jakmile jsem otevřel dveře našeho malého bytu.

"Tak moc jsem se o tebe bála. Myslela jsem na nejhorší." Když jsem se zadíval na Lenku, uvědomil jsem si, že vypadá opravdu strašně. Bylo vidět, že pravděpodobně celou noc nespala.
"Kde jsi byl? Co se stalo?" Bohužel jsem ji moc nevnímal.
"Rone, mluv se mnou. Prosím."
"Byl jsem u Hermiony," vyslovil jsem potichu, jenže Lenka mě slyšela.
"U Hermiony? Takže už ses rozhodl, už sis vybral. Věděla jsem, že to jednou musí přijít."
"Cože? Ne. Copak ti to Harry neřekl?" Řekl jsem jí pravdu. Řekl jsem jí, co se stalo. Řekl jsem jí všechno. Tedy až na tu událost dnes ráno. To jsem jí nemohl říct a navíc ani já sám jsem nebyl schopný to vyslovit.
"Dobře. To chápu. Pojď, naobědváme se, Rone."

S blížící se svatbou jsem byl stále nervóznější a náladovější. Ani nevím, kdy jsem se naposledy usmál. Za to Lenka, ta se smála pořád. Každý den opěvovala ten svůj ztřeštěný nápad svatby v Zapovězeném lese. Už mě ta její stále veselá nálada začínala opravdu rozčilovat. Už jsem nemohl dál poslouchat, co všechno ještě zbývá do svatby zařídit. Kolik kentaurů bude potřeba k realizaci jejího plánu. Lenka totiž vymyslela, že těsně po obřadu vystřelí kentauři své šípy do tvaru srdce. Na to mohla přijít jen ona.
A asi nejvíc mi vadil ten její věčný klid. Měl jsem sto chutí řvát. Jenže pokaždé, když mě chytla další moje nálada, ona se jen s klidem usmála. Nevím, co se to se mnou stalo. Bylo zajímavé, že jsme se za celý náš vztah ani jednou nepohádali. A teď, čtrnáct dní do svatby? Nejraději bych se s ní hádal pořád. A navíc jsem si neměl ani u koho postěžovat. Harry s Ginny měli teď jiné problémy. Jejich největší starostí bylo momentálně jméno jejich dítěte. A Hermiona? Moje nejlepší kamarádka? Myslím, že právě ona měla největší podíl na mé špatné náladě.

V jedné sekundě mi už zase stihla obrátit celý život úplně naruby. Jak jsi jen mohla myslet, že bych s ní neodešel? Miloval jsem ji z celého srdce a ona pro mě byla vším. Ano, měl jsem moc rád svou rodinu, svou práci, svoji zem. Ale nic z toho jsem neměl rád tak, jak jsem miloval ji. Já sám bych nikdy nevěřil, že jednou budu takového citu schopný. Vždycky jsem měl rád famfrpál, zábavu a holky pro mě nikdy moc neznamenaly. Jenže ona mě změnila. Ona ve mně probudila lásku, opravdovou lásku, takovou, kterou jsem k nikomu před tím necítil. A pak si klidně odešla. Možná to byl ale osud. Možná se to tak mělo stát. Protože, kdyby Hermiona neodešla, nikdy bych nezačal chodit s Lenkou. Kdyby neodešla, mohl jsem být už dávno ženatý. Kdyby neodešla, mohli jsme spolu už několik let šťastně žít. Jenže ona odešla. Odešla pryč. A tím zničila všechno hezké, co mezi námi kdy bylo. Ne, čas už se nedal vrátit zpátky. Všechno už bylo jinak. Každý jsme dnes byli úplně jinde.
Jenže stačilo by tak málo a vše by zase mohlo být jako dřív. Tak už dost. Měl jsem přeci nějaké povinnosti. Požádal jsem Lenku o ruku, slíbil jsem jí lásku až do smrti. Takže to, že byla Hermiona zpátky, to, že byla volná a to, že mě nepodvedla s Tomem, na tom nic neměnilo. Rozhodl jsem se, že za týden si vezmu Lenku. Já jsem nebyl slaboch, neutíkal jsem od svých rozhodnutí.

"Rone, prosím, můžeš se na to podívat? Je potřeba ještě dořešit družičky. Přemýšlela jsem, jestli jim mám k těm zeleným šatům přidat ještě žlutý klobouk se slunečnicí. Víš, aby ke mně ladily." Svatba se už opravdu blížila a tak i Lenka začínala být nervózní. A já jsem byl naštvaný pořád.
"Lenko, ale mě žádné družičky nezajímají. Mně je to jedno. Klidně ať mají na hlavě i celý záhon, hlavně když budeš spokojená."
"Promiň, ale svatba je už za tři dny a ty mi vůbec nepomáháš."
"Nech mě na pokoji. Nezajímá mě to. Slyšíš, nezajímá."
"Rone."
"Lenko, já promiň, omlouvám se. Nevím, co se to se mnou děje."
"Ale já to vím, Rone. Hermiona se vrátila a ty si najednou nejsi jistý."
"To není pravda."
"Ale je. Už mě tak často nelíbáš, už se mnou netrávíš tolik času. Ty se rozhoduješ. Pořád se rozhoduješ mezi ní a mnou."
"Ne, já jsem se rozhodnul už dávno. Chci si vzít tebe."
"Ty chceš jen dodržet slib. Já tě znám, Rone. Nechceš mi ublížit. Přemlouváš sám sebe, že mě miluješ."
"Já tě miluji."
"Viděla jsem to. Viděla jsem s jakou láskou a starostlivostí jsi ji tehdy objímal. Viděla jsem, jak jste se oba k sobě tiskli."
"Já jsem ji jen chtěl utěšit. Byla vystrašená."
"Viděla jsem ty pohledy. Viděla jsem, jak ses snažil na ni nedívat. Tehdy v Doupěti, hned po tom co přijela. Tenkrát jsem si myslela, že je se svatbou okamžitý konec. Ale ty ke mně asi vážně něco cítíš."
"Vážně něco cítím? Lenko, já tě miluju a chci si tě vzít."
"Ne, Rone. Ty nevíš, co máš dělat. Ty si to nechceš přiznat, ale já si myslím, že k ní pořád ještě něco cítíš. Vlastně si myslím, že jsi k ní pořád něco cítil. Když jsi chodil s Kate, když jsi chodil s Levandulí, když jsi chodil s Hannah i s Monicou zároveň, pořád jsi k ní něco cítil. A teď, když se vrátila… "
"Lenko, poslyš. Ty víš, jak moc jsem ji miloval. Ty víš, že ona byla moje první velká láska. Ty víš, že jsem ji požádal o ruku. A taky víš, že ona mě podvedla. Víš, že mi naprosto zlomila srdce." Rozhodl jsem se držet staré verze. Nechtěl jsem to jen zhoršovat pravdou.
"Já už tohle nechci zažít. Já potřebuju jistotu a tu jsem našel v tobě. Tebe si chci vzít."
"Rone, tohle je moc velké rozhodnutí. Teď ještě můžeme couvnout."
"Co to říkáš?"
"Rone, já - chtěla jsem věřit, že tvoje špatná nálada je jen kvůli svatbě. Snažila jsem se přehlédnout tvé chování. Jenže asi to už dál tahle nejde. Asi na to nejsi ještě připravený. Já myslím a nevěřím, že to říkám, ale myslím, že bude nejlepší svatbu odložit."
"Cože? Ne, to ne."
"Stálo nás to sice moc peněž, ale naše štěstí je důležitější. Odložíme svatbu, já - já se přestěhuju na chvíli k tátovi, přesně to udělám. A ty si všechno ještě jednou pořádně rozmyslíš."
"Moje rozhodnutí bude stejné zítra, za měsíc, za rok. Chci si vzít tebe."
"Ne, Rone. Nechci, abys pak litoval. Přijď, až budeš schopný přiznat, že miluješ Hermionu."

Ona to opravdu udělala, odstěhovala se. Zůstaly po ní jen prázdné skříně a šuplíky. V koupelně chyběla dámská kosmetika, její vůně už se ztrácela. Bytem už se nerozléhal její zvonivý smích. Měl jsem chuť to tady všechno rozmlátit, měl jsem chuť řvát, chuť se opít. Jak si jen mohla myslet, že si nejsem jistý? Jak jen mohla pochybovat o mé lásce. Ach ne. To už byla druhá, která pochybovala o mé lásce. Hermiona si myslela, že ji nemiluji natolik, abych s ní odešel. Ale ona by určitě řekla, že nechtěla, abych musel kvůli ní opustit to, co mám rád. A Lenka si zase myslela, že mám rád víc Hermionu než ji. Copak ve mně bylo něco špatného? Co jsem udělal, že ani jedna nevěřila, že moje láska byla silná. Jak teď budu před celou rodinou vypadat? No, to jsem byl opravdu zvědavý, jak to mamka přijme. Ta mě zabije. A pan Láskorád na mě nejspíš sešle škrkny, nebo něco podobného. Klid, Rone. Klid. Potřeboval jsem se uklidnit. Potřeboval jsem popadnout dech a vzpamatovat se. Navštívím Harryho. Jo, to byl dobrý nápad. Aspoň se o odkladu svatby nedozví od někoho cizího.

"Bloody hell. Co ta tady dělá?" Nebyl jsem ten typ člověka, co by odkládal věci na pozdější dobu. Takže, jakmile jsem se rozhodl navštívit Harryho, udělal jsem to. Teď jsem stál v obýváku Harryho bytu, kde kromě mě a Harryho byla ještě Ginny a...
"Hermiona je u nás vítaná stejně jako ty, Rone. A mimochodem, vždyť spolu mluvíte. Nebo ne?"
"Bývávalo, Harry."
"No tak, přece se nebudeme hádat. Jsem tak ráda, že vás zase vidím všechny pohromadě. Zrovna jsme s Hermionou probíraly jména pro to malé."
"Přesně tak, Rone. Ty dvě se proti mně úplně spikly. Já už tady nemám žádné slovo."
"Neboj, zlato. Samozřejmě vybereme jméno, které se bude líbit i mně i tobě. Dost o miminku. To se narodí až za tři měsíce. Mluvme o svatbě. Hermiono, co si oblečeš?"
"No, popravdě nevím Ginny. Tak jsem si říkala, že bychom mohly ještě zajít něco koupit. Co říkáš? Aspoň mi poradíš."
"To není špatný nápad. Ale musíme vyrazit už zítra, abychom to všechno stihly. Nemůžu uvěřit, že už za tři dny se můj malý bratříček žení."
"Správně, holky. Pěkně si tu svatbu užijeme. Kdo ví, kdy bude další. Tedy pokud Hermiona nemá nějakého tajemného přítele."
"Neboj, to bych vám řekla. Ale co víte, třeba Neville se bude brzy ženit."
"No jo, vlastně. Na to jsem úplně zapomněl. Říkal jsem ti to, Hermiono?"
"Copak?"
"No, to že Neville teď učí v Bradavicích. Je profesorem bylink - "
"Já bych s tebou odešel!" Už jsem to nemohl vydržet. Nemohl jsem poslouchat ty tři, jak se radostně baví.
"Miloval jsem tě, Hermiono. Miloval, slyšíš. A odešel bych s tebou kamkoli." Nevnímal jsem ani Harryho ani Ginny a už vůbec ne jejich nechápavé pohledy. Soustředil jsem se jen na Hermionu.
"Rone, já - neřvi tolik. Uklidni se."
"Ale já se nechci uklidnit. Já nechci. Chci, abys věděla, jak moc mě to bolelo. Jak moc jsi mě zranila. Co všechno jsem musel protrpět. A ty se pak z ničeho nic vrátíš a obrátíš mi už zase celý život naruby. A chceš, abych se tvářil, jakože se nic nestalo. Chceš, aby všechno bylo jako dřív. A já se snažil, já se vážně snažil. Snažil jsem se ti odpustit a pak se to všechno pokazilo. Kdybychom se spolu nevyspa - "
"Rone, mlč. Mlč už." To už i Hermiona, celá rudá, zvýšila hlas.
"Cože? Vy dva jste spolu něco měli? A to bylo, když jste spolu mluvili, nebo když jste spolu nemluvili, nebo když jste spolu zase mluvili? Nebo teď, když spolu očividně zase nemluvíte?"
"Opili jsme se. Ginny, nedívej se tak na mě. Nevěděli jsme, co děláme."
"Rone, Lenka je moje kamarádka. Za tři dny jí jdu svědčit na svatbu a teď se dozvídám tohle. Ví to?"
"Ne, samozřejmě že to neví." Vložila se do toho Hermiona.
"A ty, Rone. Copak si myslíš, že pro mě to bylo jednoduché. Copak si myslíš, že mě to nebolelo. To jsi tak hloupý, že jsi nepoznal, jak moc jsem tě milovala. Právě proto jsem nechtěla, abys odjel se mnou. A teď chci jen zpátky tvé přátelství, nechci tobě a Lence stát ve štěstí. Opravdu se těším na vaši svatbu. Moc vám to přeju."
"Jenže svatba nebude!!!" Tohle jsem zařval asi nejhlasitěji.
"Cože? Jak nebude? Proč nebude?"
"Lenka svatbu odložila, Hermiono."
"Proč? Proč to udělala, Rone? Tak moc se na ni těšila. Byla šťastná. Tak proč?"
"Já nevím, Ginny. Já tomu taky nerozumím. Rozhodla se tak náhle."
"Dobře, můžeme se všichni uklidnit. Rone, Hermiono, přestaňte už na sebe řvát. To dítě to všechno slyší. A navíc, vsadím se, že i Ginny nerozumí tomu, o čem tady celou dobu mluvíte."
"To je pravda Harry. Kam jsi měl, Rone, s Hermionou odjet?"
"Tys jim to neřekla?" A tak jsem si musel znovu vyslechnout Hermionin příběh, i když teď v poněkud zkrácené verzi.

Když si přestavím, co se teď mohlo dít. Když si představím, že právě teď jsme si mohli s Lenkou dávat náš první novomanželský polibek. Když si představím, že nám k tomu měla zpívat skupinka trpaslíků nachytaných na zahradě Doupěte. Jenže realita byla bohužel poněkud jiná. Realita byla drsná. Nebyl slyšet žádný zpěv, žádný veselý smích. Jen prázdný a opuštěný byt s jedním mladým opuštěným bláznem. Měl to být náš den, naše sobota. Měl to být ten nejkrásnější a nejbláznivější den v roce, jen můj a Lenčin den. Měl bych to dát co nejdřív do pořádku. Měl bych, měl bych se Lence omluvit. Omluvit? Ale za co? Já jsem přece nic špatného neudělal. Spíše bych měl udělat nějaké gesto, nějaké velké gesto. Měl bych udělat něco, čím bych dokázal Lence svou lásku. Jenže já na tyhle věci nikdy nebyl, raději jsem je řešil v soukromí. Obávám se, že pokud nechci Lenku nadobro ztratit, budu se muset překonat a něco vymyslet. A nejlépe co nejdřív. A budu potřebovat pomoc, sám to nezvládnu. Jo a už i vím, kdo mně pomůže.

"Už jdu. Můžete snad chvíli počkat, ne?"
"Ahoj."
"Rone? Co tady děláš?"
"To je nadlouho, pozveš mě dál, Hermiono?"
"Jo, jistě. Pojď." Už jsem se rozhodl. Chtěl jsem nachystat pro Lenku překvapení. A Hermiona byla ta správná osoba, která mi mohla pomoct. Tedy, vlastně jsem si vybral právě Hermionu, aby Lenka už neměla žádné pochybnosti ohledně nás dvou.
"Tak, Rone. Opravdu mě zajímá, co se stalo, že jsi za mnou přišel. A dokonce se usmíváš."
"Dobře. Hermiono. Přišel jsem kvůli dvěma věcem. Co se stalo, stalo se. Došel jsem k závěru, že jsi to myslela jen dobře. Takže tím chci říct, že ti vlastně odpouštím."
"Tak to mi spadl velký kámen ze srdce."
"I já jsem rád, že to tahle dopadlo. Doufám, že budeme zase přátelé jako dřív. Protože popravdě mi už tvé přátelství schází. Zvykl jsem si na doprovod z práce a teď mi chybí."
"Takže zítra v pět v atriu?"
"Jo, jasně. Sejdeme se tam. A ne že se opozdíš. No a teď ta druhá věc. Jedná se o Lenku. Potřeboval - "
"Rone, mě to moc mrzí. Já mám pocit, že na tom mám trochu vinu."
"Ne, to je nesmysl, Hermiono. Je to moje chyba. A teď to chci napravit. Pomůžeš mi?"
"Já? Já nevím, jestli jsem na to ta pravá osoba. Nebude lepší Harry nebo třeba Ginny?"
"Harry? Ne, ten nemá pro romantiku o moc větší cit než já. A Ginny, v jejím stavu?"
"Dobře, romantika říkáš?"
"Přesně tak, musí to být romantické. Proběhne to 1. května v Hyde Parku."
"V Hyde Parku? Ale tam bude strašně moc lidí."
"No právě, to je cílem."
"Ale ty jsi nikdy nebyl na takové veřejné vystoupení. Pro mě jsi nikdy nic takového neudělal."
"To proto, že jsem nemusel. Já jsem se nezměnil, Hermiono. Pořád nemám rád pozornost mnoha lidí. Jenže Lenka je bohužel jiná než ty."
"Fajn, takže co se bude v tom parku dít?"
"Poslouchej, proběhne to přesně tahle… "

Přiznám se, nebyl jsem moc nadšený z toho, co jsem se chystal udělat. Hermiona mě znala opravdu dobře. Předvádění na veřejnosti nebyl nikdy můj styl. Ale, co by člověk neudělal pro svou životní lásku? Občas se musí zvládnout i trochu té ostudy a trapasení. A obávám se, že v mém případě to bude spíše pohroma. No, uvidíme zítra. Všechno potřebné je už nachystané, teď už jen zbývá, aby se Hermioně podařilo vytáhnout Lenku ven.

"Ahoj, Hermiono. Tak můžeme vyrazit."
"Jsi nervózní?"
"Nee. Vůbec." Hermiona se na mě nevěřícně zadívala.
"Tak dobře, strašně. Ale víš co? Tak mě napadlo, že když už jsme oba skončili v práci dřív, že bychom mohli… "
"Mohli co, Rone?"
"No, říkalas, že se máš s Lenkou sejít na Trafalgarském náměstí ve čtyři hodiny."
"Přesně tak, no a pak jí zavedu za tebou do Hyde Parku."
"To je super. Jenže jsou teprve dvě hodiny."
"Kam tím míříš?"
"No, sama vidíš, jak jsem z toho všeho nervózní."
"Ani se ti nedivím, taky bych byla nervózní. O té tvojí akci ví i starosta Londýna."
"No právě. Tolik lidí se na mě bude dívat. A já to nechci pokazit. Takže si říkám, že bychom si to mohli vyzkoušet."
"Vyzkoušet? My dva?"
"Hermiono, prosím."
"No, tak dobře.

"Tak jo. Já budu stát tady a čekat na vás. Ty sem s Lenkou přijdeš a pak ji nasměruješ ke mně."
"Rone, já vím, co mám dělat. Víš, kolikrát jsme to spolu už procházeli? Už mě to začíná štvát. Jestli to pokazíš, tak tě vážně přetrhnu."
"Hermiono, už mlč. A stoupni si přesně sem, pěkně pod tu třešni."
"Dobře. A co bude teď, to tady budete jen tak stát?"
"Copak jsi zapomněla?"
"Počkat, to jsme si nedomluvili."
"Já řeknu něco smysluplného a pak se jí zadívám zhluboka do očí. Asi tahle." Vzal jsem Hermioninu tvář do svých rukou a nasměroval jsem ji přesně před tu mou. Pak jsem pohlédl to těch hnědých očí, do té propasti, v které jsem se začal pomalu ztrácet.
"A pak, přesně jako v nějakém příšerně romantickém filmu, se po nekonečně dlouhé době začnu přibližovat k jejím hebkým plným rtům. Nejprve jen tak zlehka políbím její horní i dolní ret. A až potom, co bude přímo šílet po polibku, ji konečně vášnivě a hluboce políbím. Úplně stejně jako teď." Přitáhl jsem si Hermioniny rty těsně k těm mým a hltavě a nedočkavě jsem ji políbil.
"No, jestli budeš Lenku tahle líbat, určitě ti neodolá," vydechla Hermiona, jakmile se naše rty odpojily.
"Jo, přesně tahle to bude. Co na to říkáš, Hermiono?"
"Já? Co na to říkám? Bude to, určitě to bude per - perfektní. Jo. Já - já už musím jít. Ať na mě Lenka nemusí čekat."
"Hermiono?"
"Ano?"
"Díky." Nevím, ale už jsem najednou nebyl tolik nervózní. Hermionin polibek mě tak trochu uklidnil. Začal jsem věřit, že se ten můj šílený nápad přeci jen povede. Chtěl jsem si to všechno ještě projít v hlavě, jenže v dálce jsem zahlédl dvě povědomé postavy, jak se spolu vesele baví.
"Rone? Co tady děláš?" Tak a bylo to tady. Lenka teď stála přímo přede mnou a trochu nevěřícně a zároveň překvapeně se na mě dívala.
"Víš, Lenko. Říká se, že když holka nedostane na prvního máje pusu pod rozkvetlou třešní, uschne. A to já přeci nemůžu dopustit." Usmál jsem se na Lenku a políbil ji.
"Tak a teď budeš celý rok přitažlivá a krásná. Omlouvám se, ty jsi pro mě ta nejkrásnější holka ze všech pořád. Jsi nejkrásnější holka na světě. Podívej, ty lidi si to taky myslí." Zvedl jsem hlavu a ukázal rukou.
"Cože? To všechno jsi udělal z lásky ke mně?" Kolem nás teď dokola stáli lidé a v rukou drželi pestrobarevné balonky.
"A nejen tohle. Koukni."
"Ne? Tam letí letadlo? A něco píše. Ve - vezm - vezmeš - vezmeš si mě?" Poklekl jsem a vytáhl malou krabičku z mé kapsy.
"Lenko Láskorádová, jsi jediná žena na tomto velkém světě, kterou miluju. Jsi krásná a chytrá, jsi upřímná a veselá a prostě ztřeštěná. Jsi úžasná. A klidně se budu ženit i v Azkabanu, když si to budeš přát. Takže, uděláš mě tím nejšťastnějším mužem pod sluncem a staneš se mojí ženou?"
"Ano. Ano. Moc ráda."
"Pusu, pusu, pusu." Lidé kolem nás začali vesele pokřikovat. A pak se z toho davu vynořila Hermiona.
"Teď," tavolala hlasitě, aby ji všichni slyšeli a na její znamení vypustili všechny své balonky do vzduchu. Okamžitě se zvedla do vzduchu vlna nejméně tisíce barevných balonků.
"Rone, to, co jsi pro mě dnes udělal… ty balonky a ten nápis, nikdy na to nezapomenu."
"Miluju tě, Lenko."
"Já tebe taky. Promiň, že jsem si nebyla jistá tvými city. Hlavně teď, když vidím, že i Hermiona se na tom podílela."
"Zapomeň na Hermionu, já už se nemůžu dočkat, až tě políbím." Usmál jsem se a naše rty se spojily v polibku.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Všechno dobře dopadlo. Všechno bylo zase tak, jak mělo být. Tak proč jsem nebyl šťastný? Proč se mi Hermiona zjevovala ve snech? Proč jsem ještě pořád cítil na rtech její polibek? Ale vždyť to ani pořádná pusa nebyla. Jen jsem si to chtěl vyzkoušet. Jen jsem nemohl odolat jejím rtům, které byly najednou tak blízko. A pak, když jsem líbal Lenku na tom samém místě, proč jsem před očima viděl její tvář?
A co ta pusa na svatého Valentýna?
Ta vyprovokovaná pusa… právě, že byla jen vyprovokovaná, nic to neznamenalo.
Tak když to nic neznamenalo, proč jste se líbali tak dlouho? Protože se vám to oběma líbilo, to je přece jasné.
Ty hrozné svědomí, proč se zase ozýváš?
Protože mě potřebuješ. Někdo ti už konečně musí otevřít oči.
Ale já nepotřebuju otevřít oči, já vím přesně, co dělám.
Ach opravdu? Rone, teď ti něco řeknu. Ty a Hermiona k sobě prostě patříte. Na světě je pro každého z nás určen jen jeden člověk. Hermiona je určena tobě a ty jsi určen jí. Tak to má být. Tak je to správné. Není jiná pravá žena. Je jen ona, jen ona jediná. Tvé srdce se přece nemýlí, Rone, a navíc, ty jsi ji nikdy nepřestal milovat. A ona je na tom úplně stejně. Ty se bojíš dát své city najevo, protože nechceš ranit Lenku, nechceš ustoupit ze svého rozhodnutí. A Hermiona si nepřipouští své city, protože nechce, aby si Lenku kvůli ní opustil. Oba chcete chránit Lenku. Ale pomyslel jsi na to, že Lenka bude nešťastná s mužem, který ji nemiluje?
Ale já ji miluju. Takže se mnou nemůže být nešťastná. A Hermiona mě nemiluje, sama mi to řekla.
Tak proč si tehdy vzpomněla nejdříve na tebe? Proč? No proto, že na tebe myslela celou dobu.
Ne, protože jsme dobří přátelé. Teď ti řeknu zase něco já, ty hrozné svědomí. S Hermionou jsme dobří přátelé a tečka. Žádný cit mezi námi není, žádná náklonnost, žádná přitažlivost, jen…
Jen co? Jen na ni pořád musíš myslet? Jen máš chuť ji zase líbat? Jen bys chtěl být pořád s ní?
Ano, tedy vlastně ne. Ne. Ne. Nic takového.
Dobře, jak myslíš. Ty si zkazíš život. A zkazíš ho nejen sobě, ale i Hermioně a Lence. Tři lidi uděláš nešťastné, tohle chceš?

Snažil jsem se dívat na Hermionu opět jen jako na nejlepší kamarádku. I když se mi pořád zjevovala ve snech, tak nádherná. Byla tak blízko, ale zároveň tak strašně daleko. Chtěl jsem na to nemyslet. Chtěl jsem žít šťastně, s Lenkou.

"Er - mi - o - no."
"Rone."
"Er - mi - o - no. Hermiono."
"Rone, vstávej. No, tak." Lenka se mnou zatřásla a tím mě naprosto dokonale vzbudila.
"Co, co se děje?"
"Už zase jsi mluvil ze spaní."
"Vážně, a co jsem říkal?"
"Já nevím. Nerozuměla jsem ti."
"No tak, přestaň se mračit. Vždyť je krásný den."
"Počkej, neslyšíš zvonění telefonu?"
"Ne, to se ti jen něco zdá."
"Já vážně slyším zvonit telefon." Lenka vstala z postele a odešla do obýváku zvednout zvonící telefon.
"Ááááááá." Uslyšel jsem Lenčin výkřik, okamžitě jsem vyskočil na nohy a pospíchal jsem za ní.
"Lenko? Jsi v pořádku?"
"Ginny rodí."
"Cože?"
"Právě mi volal Harry, Ginny začala předčasně rodit. Jedou do porodnice a doufají, že tam taky přijdeme."
"Tak na co čekáme?"

Okamžitě jsme se s Lenkou oblékli a přemístili se před porodnici, ve které by už měla být Ginny. A teď už jen zbývalo najít Harryho.
"Podívej támhle je Harry."
"Harry."
"Rone, Lenko. Jsem tak rád, že jste tu." Objal jsem svého kamaráda a po mně i Lenka.
"Ještě by měla přijít Hermiona. Doufám, že se nezdrží."
"Hermiona přijde taky?"
"Samozřejmě, Rone."
"Tak, jak je Ginny? Proč tam vlastně nejsi s ní?"
"Ginny to nechtěla, Lenko. A jinak, teď je na sále."
"No první porody obvykle jsou náročné. Může to trvat i celý den."
"Tak to jsem rád, že jste tu se mnou. A tamhle jde už i Hermiona."
"Ahoj, Harry. Promiň, že jdu pozdě. Snažila jsem se přijít dřív, ale nešlo to."
"Jsem rád, že jsi dorazila. Neposadíme se?" A tak jsme se všichni nacpali na nejbližší lavičku. Lenka, já a vedle mě Hermiona s Harrym. Bohužel přesně v tomhle pořadí.
"Harry, no tak sedni si zpátky."
"Nemůžu sedět. Proč to tak dlouho trvá. Jestli se to dítě zase narodí mrtvé, tak už to znovu nezvládnu. Náš vztah už to nevydrží."
"Harry, tohle ani nevyslovuj. Tohle se nestane."
"Doufám, že máš pravdu, Hermiono." Seděl jsem vedle Hermiony, její ruka byla tak blízko té mé. Naše prsty se skoro dotýkaly. A já tolik toužil posunout svou ruku o těch pár centimetrů, abych ji mohl utěšit. Cítil jsem, jak mě konečky prstů pálí a chtějí to udělat. Chtějí se dotknout těch jejich prstů. Má ruka toužila držet tu její. Jenže z druhé strany vedle mně seděla Lenka. Ta se klidně opírala o mé rameno a nic netušila o mém vnitřním boji.
"A pro jaké jméno jste se nakonec rozhodli?"
"No kluk by byl James a holčička by byla Lily. Podívejte, už někdo jde."
"Pan Potter?"
"Ano. Jak to dopadlo? Žijí?
"Gratuluji. Máte syna."
"Áááá. To je úžasné." Otočili jsme se s Hermionou k sobě, abychom se mohli obejmout. A pak jsem ji v zápalu radosti a nadšení políbil. A ona se nebránila.
"Ještě pořád si mě chceš vzít?" Ozvalo se zdaleka. Tedy vlastně zblízka, jenže já nevnímal naprosto nic, jen Hermionu.
"Je tohle ta pravá chvíle?" Až po tom, co Harry promluvil, jsem si uvědomil, že je kolem nás moc velké ticho. A také mě jako dýka do srdce zasáhla hrozná skutečnost. Políbil jsem Hermionu před Lenkou. Jenže ta už v tuhle chvíli utíkala pryč. Podíval jsem se nejprve na Harryho a pak na Hermionu.
"Běž za ní," hlesla skoro neslyšně.
"Lenko, počkej." Vyskočil jsem na nohy a utíkal jsem se za ní.
"No tak, počkej."
"Ne, Rone. Nech mě na pokoji."
"Já ti to vysvětlím."
"A co mi chceš vysvětlovat? Že ses vlastně omylem otočil na špatnou stranu a místo mě políbil Hermionu?"
"To by byla asi hodně špatná výmluva, že?
"Rone, rozejdeme se v klidu. Já ti nic nevyčítám, srdci prostě neporučíš, nechci, aby sis mě vzal jen z povinnosti a pak celý život trpěl. Sbohem." Lenka mi podala zásnubní prstýnek a se slzami v očích utekla.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kata-chan Kata-chan | Web | 2. února 2011 v 17:03 | Reagovat

Náááádhera! Dramatický zvrat :D. Těším se na další díl :-). Nemůžu se dočkat!!!

2 Anne* Anne* | Web | 2. února 2011 v 17:22 | Reagovat

Smutný a zároveň krásný. Moc se ti to povedlo a těšm se na další díl :)

3 eliška eliška | 2. února 2011 v 17:45 | Reagovat

ááááááááá to je tak supr konev četla semto snad 9 minut a doufám že ted už hermioně a ronovi nic ve štěstí nebude bránit 8)

4 EviTeri EviTeri | Web | 2. února 2011 v 17:47 | Reagovat

Tak konečně se stalo asi to co se stát mělo, Harry a Ginny mají dítě a Herm s Ronem si snad uvědomí že k sobě patří!!! =) SUPER! xD

5 Markét (weasley-guys.blog.cz) Markét (weasley-guys.blog.cz) | Web | 2. února 2011 v 17:53 | Reagovat

No vypadá to zajímavě, ale chudák Lenka.. ;-) Fakt tě obdivuju že dokážeš něco takhle pěknýho napsat:) já bych tohle v životě nedokázala, tleskám:)

6 GInny GInny | 2. února 2011 v 18:50 | Reagovat

Jupíííí konečně obrat to jsem ráda těším na další=)

7 Kathyshinka<3 Kathyshinka<3 | Web | 2. února 2011 v 19:27 | Reagovat

nádherný dess =P dneska si to přečíst už nestihnu.. ale zítra si to přečtu!! slibuju!! =P :)

8 Weasley Guys (Michal) Weasley Guys (Michal) | Web | 2. února 2011 v 20:04 | Reagovat

zase skvělé ... je obdivuhodné že vymyslíš něco tak úžasného za pár dní :-D doufám, že další kapitoly se dočkáme v brzké době :-)

9 weasley-twins weasley-twins | Web | 2. února 2011 v 20:16 | Reagovat

perfektní príbehy . fakt

p.s. nesprátelíš máš super blog?

10 huhu huhu | 2. února 2011 v 20:24 | Reagovat

Skvělí :-D

11 Hermionka your Aff Hermionka your Aff | Web | 3. února 2011 v 15:52 | Reagovat

svatba v Zapovězeném lese - nechtěla bych:DD

12 Kathyshinka<3 Kathyshinka<3 | Web | 3. února 2011 v 16:39 | Reagovat

Nevím, co si mám myslet.. Na jedné straně je mi líto Lenky, na druhé straně vlastně konečně Hermiona a Ron se zase dali dohromady, snad =P A Harrymu a Ginny se narodil malý James =P Konec byl asi nejpůsobivější!! Jo, rozhodně.. Moc působivý, nádherný.. =P Těším se, jak to asi bude pokračovat, jestli si Ron vezme Hermionu nebo jak to bude..? =P Mno, počkám si na další díl.. Ale jsem ráda, že si po dlouhé době zase čtu něco se, dá se říct, šťastným koncem.. Ikdyž, jak pro koho, mno :-( Pro Lenku asi moc ne.. Myslím, že měla Rona moc ráda :-) :-( :-( Ale život je už prostě takový... :-) Budu teda čekat na další díl.. Těším se!! :-P =P ×D

13 lalland lalland | 4. února 2011 v 7:34 | Reagovat

tak tohle mě dostalo je to bezva navazování těším se až konečně padne rozsudek mezi ronem a hermionou 8)

14 ton ton | 4. února 2011 v 10:55 | Reagovat

nyní sem fakt napnutej

15 stig stig | 5. února 2011 v 11:13 | Reagovat

no tak tedka mě to zahímá ještě víc krásná po¨vídka :D

16 terka terka | 6. února 2011 v 8:32 | Reagovat

kdy bude další :-P

17 miley miley | 6. února 2011 v 16:39 | Reagovat

opět skvělá ;-)

18 Kata-chan Kata-chan | Web | 18. února 2011 v 20:03 | Reagovat

Jak jsi na tom s dalším dílem? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013