17. Hermionin příběh

26. ledna 2011 v 16:50 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Hermiona

"Já - já - jsem, já nevím… Popravdě je toho tolik, co ti chci říct, že ani nevím, kde začít. Za ty poslední čtyři roky se událo tolik věcí, snad více než za celý život. Musela jsem se rozhodnout. A bylo to to nejtěžší rozhodnutí v mém životě, bolestivé, ničící, spalující, zabíjející. Dobře. Je čas na pravdu. Začalo to s Claire. I když to s ní nemělo nic společného.


První nachlazení, první drobná nemoc přišla po našem usmíření. A pak tady byl ples. Nejkrásnější ples, jaký jsem kdy zažila a jaký už nikdy nezažiji. Nemoci a nachlazení mi na tuto chvíli daly pokoj. Jen se mi zhoršilo dýchání. Do schodů už jsem nevybíhala tak rychle jako dřív. Rone, nedívej se na mě tak nechápavě. Všemu brzy porozumíš. Harry a Ginny. Jak moc jsem jim to všechno přála, jak jsem byla šťastná z jejich zasnoubení a z jejich plánované svatby. Byla jsem nesmírně poctěna, že právě mě si Ginny vybrala za svého svědka. Jenže jsem tu radost, to štěstí, nemohla prožívat naplno. V té době se totiž u mě nemoci a nachlazení stávaly pravidelností. Čím více se blížilo datum svatby, tím více mě neustálé kašlání a smrkání vyčerpávalo. Každou takovou nemoc jsem pečlivě vyležela v posteli, jenže nic nepomáhalo. Naopak, bylo to čím dál horší. Ale to si určitě pamatuješ. Kolikrát jsi mě posílal za lékařem, jenže já nechtěla. Možná, že kdybych tě tehdy poslechla, mohlo být všechno jinak. Každopádně, já byla tvrdohlavá. Odmítala jsem si připustit, že se mnou asi nebude něco v pořádku. To všechno bylo do svatby. Jenže najednou byla Ginny Harryho manželka a já přestala být plně zaměstnaná přípravami na svatbu. A nemoci se opět vracely. Stále silnější a vytrvalejší. Už jsem neměla dále sílu. Potřeboval jsem odbornou pomoc, sama jsem to nezvládala.

Asi týden po svatbě jsem navštívila mudlovského lékaře. Nejprve si myslel, že je to jen obyčejné nachlazení a předepsal mi antibiotika. Jenže po týdnu jsem se vrátila do ordinace naprosto bez úspěchu. Poslal mě tedy na rentgen plic. S netrpělivostí jsem očekávala výsledky, které přišli až nehorázně brzy. Slabé plíce, tak zněla má diagnóza. Nebyly dost silné na to, aby zvládly deštivé anglické podnebí. Očekávala jsem léky, injekce, operace, já nevím, prostě cokoliv. Jenže lékařův návrh mě zaskočil jako nikdy. Jediné rozumné řešení je odjet. Stále mi to opakoval. Musím odjet, nejlépe co nejdřív a nejlépe do Švýcarska. Podle něho tam je nejlepší podnebí pro moje plíce a nejlepší klinika, která je dokáže co nejvíce uzdravit. Klinika sv. Anny. A najednou tady byly otázky: Zdraví nebo nemoc? Zdraví nebo láska? Zdraví nebo přátelství? Celé noci jsem nespala, tyhle otázky mě pronásledovaly jako smrt. Musela jsem se rozhodnout. Čím více jsem nad tím uvažovala, tím více jsem si byla jistá, že zdraví je přednější. I když jsem to nejprve rezolutně odmítala, najednou jsem stále jistěji věděla, že budu muset odjet. A byls tady ještě ty. Chtěl jsi být se mnou, chtěl jsi, abychom spolu trávili čas, smáli se, líbali. Jenže já nemohla. Každé pomyšlení na tebe mi trhalo srdce. Každé další setkání s tebou mi zatemňovalo mysl a odrazovalo mě od mého, tehdy už skoro jistého, rozhodnutí.

Tehdy byla neděle, když jsi mě přišel navštívit. Hned na uvítanou jsi mě chtěl políbit. Jedna moje polovina zoufale křičela, zoufale tě chtěla líbat, obejmout tě a už nikdy nepustit. Jenže ta druhá polovina mi v tom zabránila. V ten den, po tom co jsi odešel, jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se, že odjedu. Sama. Věděla jsem, jak moc pro tebe znamená tvá rodina, tvoji přátelé, tvoje milované město. Nechtěla jsem, abys je všechny opustil. Nechtěla jsem, aby ses kvůli mně musel stěhovat do Švýcarska. Nechtěla jsem, abys tam musel žít sám v cizím městě, zatímco já bych byla zavřená na klinice. Ne, Rone, nepřerušuj mě. Teď, když jsem viděla, co Harry udělal jen proto, aby Ginny byla šťastná… V té chvíli jsem si ale myslela, že nemám právo brát ti tvůj život.

Jako by to bylo včera, detailně si vybavuji tu chvíli. Slyšela jsem rychlé kroky, které spěchaly. A bouchání na dveře. Posadil jsi mne na gauč, podíval ses na mne těma nejkrásnějšíma očima a vytáhl tu malou červenou krabičku. V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Jakoby mi někdo zastavil přívod kyslíku. Musela jsem utéct do koupelny. Musela jsem zadržet ty slané slzy, které se mi draly do očí. Musela jsem zadržet ty výkřiky zoufalství a hrozné bolesti, které ve mně přímo vřely. Musela jsem se uklidnit, vyjít ven a odpovědět na tu otázku. Na otázku, na kterou bych za jiných okolností vykřičela do celého světa ano. Podívat se do tvých modrých očí a říct ne… bolelo to, jako tisíce nožů zabodnutých do mého srdce. A to nebyl konec. Nemohla jsem ti říct pravdu. Byla jsem donucena ti tak strašně lhát. Věř mi, Rone, že to co jsem řekla ten večer, nebyla pravda. Nic z toho. I když si nejsem jistá, jestli jsi mě plně vnímal. Milovala jsem tě celým svým srdcem. Snad od té chvíle, co jsem tě poprvé uviděla. Ano, ze začátku si pro mě byl jen kamarád, ale z kamarádství se stala láska. Láska, ta nejmocnější čarodějka na světě. Láska pro mě byla vždy něco výjimečného. Věděla jsem, že ta naše je pravá, jedinečná. Tolik jsme toho spolu vytrpěli, tolik jsme toho spolu zvládli a jen díky lásce.

Žádný Tom nikdy neexistoval. Nikdy jsem ho nepotkala. Nikdy jsem ho nemilovala. A také jsem nemohla, protože jsem na alergologii nikdy nebyla. To byla jen další lež… Čekala jsem, že na mě budeš řvát, byla bych ráda i za facku, jenže ty jsi beze slova odešel. Bez jediného pohledu jsi zmizel z mého života. Já bláznivá, doufala jsem, že se vrátíš, že se mnou zatřeseš a řekneš mi, abych se už konečně probudila z toho zlého snu. Tak moc jsem si přála říct ano, tak moc jsem chtěla být tvou ženou. Tys byl ale nenávratně pryč a krutá realita byla stále se mnou. Hned následující den jsem se sbalila. Podle plánu jsem měla odjet až na začátku září, jenže tvoje žádost o ruku všechno změnila. Zašla jsem za Harrym, řekla jsem mu o Tomovi, a že s ním odjíždím do Ameriky. A pak už zbývalo jen vydat se na letiště, do Švýcarska, na kliniku sv. Anny.

Dokud má mysl byla zaneprázdněná, dokud mé tělo podstupovalo všemožné léčivé procedury, bylo všechno docela v pořádku. A pak jsem se po náročném dni vracela na svůj nemocniční pokoj sama samotinká, opuštěná. Měla jsem pocit, že za poslední půl rok jsem strašně zestárla. V tom malém opuštěném pokoji na mě večer co večer doléhal smutek a nenávist. Celým srdcem jsem se nenáviděla za to, jak strašně jsem ti ublížila. Za to, jak moc jsem ti lhala. Za to, že jsem tě zradila. Ale nejvíc jsem se nenáviděla za to, že jsem popřela naši lásku. Se slzami v očích jsem na tebe často myslela… můj život tehdy na klinice prakticky nebyl. Skoro jsem nežila. Odmítala jsem jakoukoliv pomoc hodných sester, odmítala jsem mluvit s ostatními pacienty. Naprosto jsem se uzavřela do sebe. Někteří si pravděpodobně mysleli, že jsem blázen. Ta divná Grangerová, co si za dva roky nedokázala najít ani jednu přítelkyni. Přesně dva roky jsem na klinice strávila. Dva roky trvalo, než se moje plíce docela uzdravily a byly schopné žít i v anglickém podnebí.

Do Anglie jsem se vrátit nemohla. Nesnesla bych pohled na tebe, nemohla bych vidět, jak se objímáš s jinou ženou. Myslela jsem si, že jsi na mě už určitě dávno zapomněl a našel si někoho, kdo tě miloval. A tak jsem si našla v Bernu byt a také práci. Pracovala jsem na nějakém mudlovském úřadě. Ta práce mě sice moc nebavila, ale hlavně mě uživila. Dny pomalu plynuly. Chodila jsem do práce a pak si ji také nosila domů. Nabírala jsem si na sebe stále větší množství úkolů, jen abych nějak zabila samotu, abych zahnala do kouta myšlenky na tebe. Práce mě pomalu začínala přemáhat. Byla jsem roztěkanější, nervóznější, dělala jsem chyby. Potřebovala jsem si o tom s někým pořádně promluvit. Jenže kolegyně mě neměly rády a mimo práci jsem nikoho neznala. Kolikrát mě už napadlo, že bych ti napsala. A tehdy proto nastala ta nejvhodnější příležitost. Potřebovala jsem vědět, že mám někde daleko ještě přátele, kterým na mně záleží. A hlavně jsem potřebovala vědět, že žiješ, že jsi zdravý a v pořádku. Tehdy ten první dopis od tebe byl ten nejlepší vánoční dárek. Všechno se najednou zlepšilo. Práci jsem zvládala líp, dokonce jsem se začala sbližovat i s mými kolegyněmi. Ten den mě zrovna povýšili. Ten den, kdy jsem se celá veselá vrátila z večírku, který pro mě přichystali kolegové z práce. Ten den na mé okno zaťukala sova. A když jsem celá dychtivá roztrhla dopis od tebe… Jako bych se vrátila v čase, jako bych opět chodila po chodbách bradavického hradu a musela se dívat na Levanduli, jak se po tobě plazí. Měla jsem pocit, že Levandule stojí přede mnou a fackuje mě a směje se mi. V těch několika minutách se mi zhroutil celý svět. Doufala jsem, že na mě zapomeneš a najdeš si nějakou hodnou přítelkyni. I když mě tahle představa bolela. Ale Levandule? Pár dní mi trvalo, než jsem se vzpamatovala z představy, že na tebe opět sahá ona. Vzala jsem si pár dní dovolenou, abych mohla přemýšlet. Došla jsem k jedinému závěru: musím na tebe zapomenout. Nepřestala jsem tě milovat. Ani po tom, co jsem odjela. Ani po tom, co uběhly už dva roky od našeho odloučení. Tak moc jsem si přála zase být s tebou. Věděla jsem však, že se vrátit nesmím. Věděla jsem, že bys mi neodpustil mou zradu. A také jsem věděla, že tahle už se dál trápit nemůžu. Ne, když jsi chodil s Levandulí.

Začala jsem chodit více do společnosti. Spolupracovnice mě vzaly do jejich oblíbených restaurací, do jejich oblíbených kin. Vzaly mě ven, tancovat, bavit se. A tehdy jsem potkala Alexe. Byl to mladý, pohledný muž, který pracoval jako veterinář. Myslím, že na ty kočky mě dostal. Začali jsme spolu chodit. Byl tak galantní, tak pozorný, tak trpělivý, zodpovědný, oblíbený a ve společnosti uznávaný. Měl dobré vychování, bohaté zázemí. Bylo mi s ním fajn. I když jsem cítila, že to není ono. Ale on mě rozmazloval, obklopoval mě líbeznými slovy, drahými dary. Brzy jsme se k sobě nastěhovali. Zdálo se, že je nejen dokonalý v chození ale i v normálním životě. Ale to byla jen iluze, moje domněnka. Zatímco já jsem žila v představě, že všechno klape… Jednoho dne jsem se vrátila z práce dřív, protože se mi udělalo nevolno. A našla jsem ho v naší ložnici. V naší ložnici si užíval. A co hůř, byl tam se svým kolegou. Můj přítel byl gay. Okamžitě jsem se od něj odstěhovala, i když on mě přemlouval. Byla jsem zase sama. Sama samotná, zoufalá, zkoušená životem. Nemohla jsem to už v Bernu vydržet. Nenáviděla jsem to město, jakoby právě ono mohlo za všechny moje problémy. A i když jsem si tím nebyla naprosto jistá, podala jsem v práci výpověď a koupila si letenku do Londýna.

Ještě, když jsem stála před dveřmi tvé kanceláře, doufala jsem, že ses už dávno oženil. Opravdu jsem si přála, abys byl už ženatý. To by za mě totiž všechno vyřešilo. Bála jsem se setkání s tebou. Bála jsem se, že všechny ty city, kterých jsem se tak pečlivě zbavovala, budou najednou zpátky. Jenže, ty jsi se mnou nemluvil, nechtěl jsi mě vidět. A já chápala proč, rozuměla jsem ti. Teď jsem chtěla už jen jediné. Chtěla jsem zpátky naše přátelství. Přála jsem si, aby vše bylo jako dřív. Jako v Bradavicích. Zoufale jsem potřebovala tvé odpuštění. A pak jsi přišel. Vypadalo to, že všechno bude zase fajn, že všechno bude v pořádku. Kdybychom se neopili. Tolik mě mrzí, co se té noci stalo. Byla to obrovská chyba. A k tomu všemu tady byl Harry a Ginny. Prožívali ve svém manželství krizi a my jsme jim nemohli pomoct, my jejich nejlepší přátelé, protože sami jsme potřebovali pomoc. Ale teď? Nemůžu už být šťastnější. Jsou opět spolu, dokonce čekají dítě. A my jsme zase přátelé. Opět ti tři nejlepší kamarádi, které nerozdělí ani smrt. Co víc si přát? Nakonec jsem to všechno překonala. Zvládla jsem náš rozchod, zvládla jsem nemoc, zvládla jsem i další rozchod. Takže teď už jen zbývá najít si nějakého přítele, který mě bude milovat. A bude to fajn. Jo, bude to fajn. Bude to víc než fajn, já budu šťastná, Harry a Ginny budou šťastní, ty budeš šťastný. Rone, jsem za tebe a za Lenku tak ráda. Nesmíš ji zklamat tak, jako já tebe. Ona si to nezaslouží. Neopakuj mé chyby, Rone. Dělej si vlastní. Tak, to je, to je, to je asi všechno, co jsem ti chtěla říct. I když jsem předpokládala, že se to nikdy nedozvíš. Teď jsem ráda, že konečně víš pravdu. Konečně jsem osvobozená. Spadl ze mě obrovský kámen, obrovská vina, která mě tížila. Teď máš prostor ty. Můžeš na mě křičet, nadávat mi, klidně mi i vrazit facku. Já to unesu. Za to jak jsem tě zradila a podvedla. Do toho. Určitě máš spousty otázek… "

"Mám jen jednu, Hermiono. Miluješ mě?"
"Ne, nemiluju. A ty, Ronalde Weasley, miluješ mě?"
"Ne."


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 EviTeri EviTeri | 26. ledna 2011 v 17:56 | Reagovat

Tak to bylo fikaný jak to herm vymyslela!!..Ted když už se nemilujou co bude dál??? =)

2 Anne* Anne* | Web | 26. ledna 2011 v 17:59 | Reagovat

Krásný, je dokonalá a ani není dlouhá. Už se moc těším na další díl :-)

3 Ginny Ginny | 26. ledna 2011 v 18:07 | Reagovat

tak tohle je vážně dokonalost jsi fakt super že píšeš ty povídky....Doufán,že to co byla jako poslední věta není pravda a dají se dohromady...♥

4 radek radek | Web | 26. ledna 2011 v 18:08 | Reagovat

jj..  díky ;-)

5 huhu huhu | 26. ledna 2011 v 18:19 | Reagovat

moc pěkný :-D

6 Michal your Aff Michal your Aff | Web | 26. ledna 2011 v 20:15 | Reagovat

honem další díl :D zase je to tak napínavý :D

7 AnNe AnNe | Web | 26. ledna 2011 v 20:46 | Reagovat

Někdy přečtu...o čem to je? jen o Hermioně?

8 eliška eliška | 27. ledna 2011 v 6:17 | Reagovat

krásná povída vyrazila mi dech akorát sem čekala na konci příběhu jinou odpověd a doufám že bude pokračévání zatím je to smutnější :-)

9 lily lily | 27. ledna 2011 v 15:18 | Reagovat

krásná myslela jsem že je poslední a je to zajímavý vylévá se srdcea pak řekne ne mn nemůžu se dočkat konce doufám že bude happyend ;-)

10 AnNe --> weasley-guys.blog.cz AnNe --> weasley-guys.blog.cz | Web | 27. ledna 2011 v 16:39 | Reagovat

Ahoj, na blogu je nový seznam affs. ;)
http://weasley-guys.blog.cz/1101/utrideni-affs-2

11 AnNe --> weasley-guys.blog.cz AnNe --> weasley-guys.blog.cz | Web | 27. ledna 2011 v 17:59 | Reagovat

už jsi jen v elite ;)

12 Hermionka your Aff Hermionka your Aff | Web | 27. ledna 2011 v 18:10 | Reagovat

jůů ta se ti moc povedla..originální ve všech směrech :-)

13 EviTeri EviTeri | Web | 27. ledna 2011 v 20:02 | Reagovat

Tak na blogu mám první kapitolu mé první povídky přijd se podívat! =)

14 nádherné pokračko nádherné pokračko | 30. ledna 2011 v 15:49 | Reagovat

nádherné pokačko

15 sirinka sirinka | 30. ledna 2011 v 18:35 | Reagovat

já se nemůžu dočkat dalšíhooo   ;-) :-D

16 Kata-chan Kata-chan | Web | 30. ledna 2011 v 19:59 | Reagovat

[15]: nápodobně :-)

Povídka je skvělá :-). Moc se mi líbí a nemůžu se dočkat,jak to dopadne :D

17 kitkat kitkat | 3. února 2011 v 18:04 | Reagovat

[16]: souhlásím ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013