15. Happyend? To stěží.

16. ledna 2011 v 18:39 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Ron

"Můžu se posadit?"

"Jo, jasně, posaďte se kdekoliv."
"Rone, přišla jsem ti říct, že - posloucháš mě vůbec?"
"Ano, pokračujte."
"My si vykáme?" Tahle otázka mě zaujala, takže jsem odložil brk a zvednul hlavu od rozdělané práce.
"Her - mi - o - no." Myslím, že v tomhle okamžiku se zhmotnily moje nejtajnější přání i nejhorší noční můry zároveň. Hermiona… byla tak blízko, že stačilo jen natáhnout ruku a mohl bych ji pohladit po tváři. Jenže, já toho nebyl v tu chvíli schopný. Nemohl jsem se pohnout. Jakoby mě někdo přikoval k mé židli. Bylo to jako rána elektrickým proudem, jako blesk z čistého nebe.
"Rone, já… " Najednou jsem nevěděl, co mám říct, nevěděl jsem, kam se mám dívat, nevěděl jsem, kam dát ruce. V tuhle chvíli jsem nevěděl absolutně nic. Myslím, že kdyby se mě někdo zeptal, jak se jmenuju, asi bych mu nedokázal odpovědět.
"Rone, prosím, podívej se na mě." Už jsem se tomu nemohl dále vyhýbat, už jsem ten okamžik, kdy se zadívám do těch oříškových očí, nemohl oddálit. Musel jsem zvednout hlavu a čelit jejím ubíjejícím pohledům.
"Přišla jsem ti jen říct, že jsem se vrátila. Sama. Nechtěla jsem, aby ses to dozvěděl od někoho jiného. Chtěla jsem ti to říct osobně." Chvíli čekala, co na to odpovím. Když jsem však stále mlčel, pokračovala.
"To je snad vše. Už půjdu." A jednoduše se zvedla a odešla. Jak z nenadání přišla, tak náhle zmizela… Jenže za tu krátkou návštěvu, stihla udělat pořádnou spoušť. A tu největší v mém srdci a v mé mysli.

Nemohl jsem dále pracovat. Nebyl jsem schopný soustředit se. Vstal jsem a vyšel z kanceláře. Pak jsem se přemístil k prahu našeho bytu, bytu mě a mojí snoubenky. Vytáhl jsem z kapsy hůlku a prostým Alohomora jsem si odemknul dveře. Do poslední sekundy jsem doufal, že Lenka nějakým zázrakem nebude doma. Chtěl jsem věřit, že třeba přespala u kamarádky nebo navštívila svého otce nebo třeba zůstala dlouho v práci. Jenže jakmile jsem ucítil pronikavou vůni pečeného kuřete, ztratil jsem i poslední zbytečky naděje. Chovala se jako milující manželka, která s otevřenou náručí a s teplou večeří čeká na svého milovaného manžela. To já nebyl v ten večer příkladný snoubenec, sotva jsem ji políbil, večeře probíhala naprosto mlčky.

Kolikrát jsem takhle ležel v posteli a přemýšlel, co bych dělal, kdyby se vrátila. A teď se to stalo. Zase jsem ležel ve své posteli a přehrával si každou sekundu našeho dnešního setkání stále dokola. A hlavně si stále víc a víc uvědomoval důsledky jejího návratu. Proč zrovna teď? Proč zrovna teď ses musela vrátit, Hermiono Grangerová? Nemohla jsi počkat aspoň tři měsíce, až se s Lenkou vezmeme? Pak by bylo všechno jednodušší. Jak sis to mohla vůbec dovolit? Tahle si z ničeho nic přijit po třech letech a obrátit mi život úplně naruby. Moment. Obrátit život naruby? Co jsem čekal? Že opustím Lenku, vrhnu se Hermioně do náruče a bude vše jako dřív? Místo Lenky řeknu u oltáře ano Hermioně? Budeme spolu žít někde na venkově, budeme mít děti… Kdybych řekl, že mě ani na sekundu tahle možnost nenapadla, lhal bych. Jenže stačilo pootočit hlavu kousek doprava, kde vedle mně spokojeně spala usmívající se Lenka. A když jsem pootočil hlavu ještě víc doprava, zahlédnul jsem na jejím nočním stolku zásnubní prstýnek. Zásnubní prstýnek, který si nikdy nesundávala, byla tak šťastná. Takhle jsem jí přece ublížit nemohl. Vždyť jsem ji miloval. A chtěl jsem si ji vzít. Ano, opravdu jsem si chtěl vzít právě Lenku. A navíc jsem jí to slíbil, nedokázal bych ji teď takhle ranit. Hermionu jsem už přece dávno nemiloval, miloval jsem Lenku. Hermiona pro mě nic neznamenala. Rone, buď štastný! Vrátila se tvoje nejlepší kamarádka, slavné trio bylo zase kompletní. Zase se můžete vydat hledat viteály jako za starých časů. Jenže, ona se změnila. I když jsem jí věnoval sotva jeden pohled… zkrásněla. Tahle se přece o nejlepší kamarádce nepřemýšlí. Přesně tak, nejlepší kamarádka. Já ji nemiloval, ne nemohl jsem ji milovat. Přece nejde milovat dvě ženy najednou. Já miloval jen Lenku, Lenku, kterou jsem si chtěl v blízké době vzít. Ten dnešek, to byl jen takový zkrat. Kdybych věděl dřív, že přijede, nechoval bych se takhle. To byl jen šok z toho, že ji vidím po tak dlouhé době. Měl jsem s Lenkou už konečně naplánovat to datum svatby.

Probudil jsem se do sobotního rána. Odpočatý a vyspaný. Lenka byla už vzhůru, poletovala po kuchyni a pilně připravovala snídani. Na chvíli jsem ještě zavřel oči…
"Lásko, snídaně… " Stejně jsem už neusnul, takže jsem vstal z postele.
"Dobré ráno, Lenko." Políbil jsem ji a zasednul jsem ke stolu, kde už na mně čekala horká káva a čerstvé koblihy.
"Jak to děláš, že přichystáš vždy tak dobrou snídani?" Lenka stála opřená o kuchyňskou linku a bedlivě mě pozorovala.
"Copak ty se nenasnídáš se mnou?" Jenže ona stále mlčela a prohlížela si mě.
"Hermiona se vrátila." Dobře. Chtěl jsem věřit, že to byl jen zlý sen, že se ráno probudím a vše bude v pořádku, vše bude jako dřív, jenže když teď Lenka vyslovila tu hrůznou skutečnost nahlas…
"Já vím." Tahle věta mě stála tolik přemáhání a bolesti. Snažil jsem se tvářit stylem: no a co, mě to nezajímá. Musel jsem se tak tvářit. Věděl jsem, že Lenka čeká na jakoukoli nepatrnou známku překvapení a radosti a hlavně vykolejení v mých očích, v mém obličeji.
"A jak to víš ty?" Dál jsem hrál na Lenku malé divadlo, mě to přece vůbec nepřekvapovalo…
"Ráno mě vzbudila sova. Byla od Ginny. Hermiona u ní včera večer zazvonila. Ginny prý málem oněměla z toho šoku, když ji uviděla ve dveřích. Povídali si skoro do dvou do rána, takže u nich pak Hermiona zůstala celou noc. Vlastně u nich bude chvíli bydlet, než si najde něco vlastního. Přesné podrobnosti nevím."
"Aha." Dál jsem žvýkal koblihy, které pro mě teď absolutně ztratily chuť.

Nesnášel jsem ty pravidelné měsíční návštěvy u nás v Doupěti. Sešel se celý velký klan Weasleyů, všichni si povídali jeden přes druhého a tvářili se nadmíru šťastně.
"Rone, no tak, kde jsi? Už je čas, musíme jít."
"Moment, jen si zavážu boty a jsem u tebe." Udělal jsem pěkné mašličky na mých nových teniskách a vydal se za Lenkou do obýváku. Ta stála před krbem a držela něco v ruce.
"Copak my se nepřemístíme?"
"Snad jsi nezapomněl? Nechala jsem náš krb připojit k Letaxové síti. Tak to chci vyzkoušet."
"Ne, víš jak letax nesnáším. Když si vzpomenu na Harryho "příčnalici."
"Neboj, spolu to zvládneme. Chceš jít první?"
"Ne, ne. Já, víš co, ještě si skočím opláchnout ruce. Dobře? Ty jdi, ať nepřijdeme pozdě." Lenka vstoupila do krbu, nabrala si do rukou letax a s hlasitým Doupě mi zmizela před očima. Nepotřeboval jsem si opláchnout ruce, jen jsem chtěl získat chvíli čas pro sebe. Sedl jsem si na zem před krb a přemýšlel jsem. Určitě už o jejím návratu všichni věděli. I když to byly teprve dva dny. Určitě se mě na ni všichni budou ptát. A já se měl tvářit přirozeně. Rone, kde jsi zase viděl problém? Vrátila se ti kamarádka, takže bys měl nasadit spokojený úsměv.
Vstoupil jsem do krbu a přestal vnímat vše kolem sebe.

První, co jsem z Doupěte uviděl, bylo vlastně nic. Oči jsem měl plné černých sazí, pálily mě a slzely. Jenže, možná bych měl raději celé odpoledne saze v očích, než vidět tohle. Jak to, že mi to nedošlo dřív? Nejenže se o ní celé odpoledne mluvilo, ona tady byla přece také. Ještě stále jsem stál v krbu a hleděl na Lenku. Na Lenku, která se právě velmi vesele vítala s Hermionou.
"Rone, tak tady jsi. Pojď za mnou," zavolal na mě George. Mezitím přestala Hermiona objímat Lenku a vydala se na menší objímací kolečko. Bill, Fleur, Angelina, Harry, mamka, taťka, George, s těmi všemi se vítala. A najednou se objevila přede mnou. Nejprve rozevřela ruce, aby mě objala jako ostatní. Jenže pak se zarazila.
"Rone, já, já… "
"Rád tě zase vidím, Hermiono."
"Já tebe taky," zašeptala skoro neslyšně. Podal jsem jí ruku. Ona mi také podala tu svou. Jenže naše prsty se sotva dotkly. Ale i přesto jsem cítil, jak s sebou Hermiona nepatrně škubla.
"No, vidím, že vy dva jste se už dostatečně přivítali, tak co kdybychom si konečně už sedli?"
"Jo, jasně, Georgi." Polkl jsem a posadil se vedle Lenky.
Odpoledne probíhalo asi více méně v klidu. Neřeknu vám to přesně slovo od slova. Popravdě jsem se moc nesoustředil. Byl jsem roztěkaný, očima jsem klouzal po všech místech v Doupěti, jen abych odtrhl pohled od ní. Věděl jsem také, že mě Lenčiny bystré oči sledují a také jsem na sobě občas ucítil Ginnin pohled. Pozornost ostatních naštěstí směřovala většinu času hlavně na Hermionu. Hermionu, která vyprávěla o svém pobytu v Americe. Nevím, měl jsem z jejího hlasu divný pocit. Byla nesvá, když o tom mluvila. Nemohl jsem to tam už vydržet. Nemohl jsem vydržet ty jejich zkoumavé pohledy, nemohl jsem už dále odpovídat na ty dotěrné otázky George. Věděl jsem, že to musí přijít, že se mě budou ptát, jestli jsem rád, že se vrátila. Potřeboval jsem jít na chvíli na vzduch. Utéct od všech a od všeho.

Vyšel jsem ven před Doupě. Opřel jsem se o zeď domu a jen tak stál s hlavou zakloněnou a pozoroval červencovou oblohu. Nebyl tam žádný mráček. Žádný bílý neposedný mrak, který by kazil tu dokonalou modř. Nepřemýšlel jsem, hlavu jsem měl naprosto vyprázdněnou, jen jsem stál a díval se.
"Rone… " Nemusel jsem se ani otáčet. Podle hlasu jsem dobře poznal, o koho se jednalo.
"Můžu?" Přikývl jsem. Ona si tedy stoupla vedle mně a zadívala se na oblohu.
"Je tady krásně. Tak moc mi to tady chybělo." Nastalo ticho. Ani jeden z nás nemluvil. Nevěděli jsme, co máme říkat. Nevěděli jsme, co je vhodné si teď říkat.
"Vím, že jsem ti ublížila, že - "
"Nezačínej s tím teď, Hermiono, prosím."
"Ne, Rone, nech mě to doříct."
"Vím, že jsem ti ublížila, že jsem tě zradila. A že si to vůbec nezasloužím, ale nemohl bys mi odpustit?" Nevěděl jsem, co na to říct. Stále jsem jen stál a hleděl na nebe.
"Hermiono, já, já, nevím. Já nemůžu. Bolelo to. Já nedokážu jen tak mávnout rukou a dělat, že se nic nestalo. Promiň."

Život se vrátil do starých kolejí. Chodil jsem každý den do práce, domů se vracel ke své snoubence Lence. Všechno bylo jako dřív. Ve skutečnosti se však změnilo všechno, všichni a nejvíc já sám. Pořád jsem chodil do práce, ale už jsem nebyl tak zapálený do svého zaměstnání. Pořád jsem se vracel domů k Lence, ale naše polibky už nebyly tak vášnivé. Pořád jsem kamarádil s Harrym a Ginny, ale už jsem je skoro vůbec nenavštěvoval v jejich bytě. Z jediného prostého důvodu: Hermiona u nich stále bydlela. Byly to skoro už dva měsíce, co se vrátila zpět do Londýna. Byly to už skoro dva měsíce, co mi od základu změnila život. Skoro dva měsíce jsem si večer před spaním opakoval: Miluju Lenku… Hermioně jsem se snažil vyhýbat, vlastně jsem ji naposledy viděl v Doupěti, hned když přijela. Omezil jsem návštěvy u Harryho a u rodičů, jen abych ji nemusel potkat. Jednoduše jsem se snažil žít, jako kdyby nikdy nepřijela. Jako kdyby byla stále v Americe, šťastná se svým přítelem Tomem.

"Rone, už končíš?" Další den mého dokonalého života se blížil ke konci. Další den, další den, kolikátý už? A kolik jich ještě zbývalo?
"Ano. Jdu domů."
"A nemohli bychom si chvilku popovídat?"
"Jen proto, že jsi to ty, Harry." I když jsem si to nechtěl přiznat, podvědomě jsem tušil, proč je Harry tady. Kolikrát už tahle za mnou přišel, abychom si promluvili. A většinou to skončilo tak, že tím promluvit si, myslel hlavně promluvit do duše. A dnes to nebylo jiné.
"Rone. Co to zase vyvádíš?" Už to bylo tady.
"Co se ti zase nelíbí?"
"Ty se mi nelíbíš."
"Tak se na mne nedívej."
"Víš, že takhle to nemyslím."
"Tak co? Přestal jsem blbnout, přestal jsem se opíjet, vzal jsem tuhle práci, našel jsem si vhodnou přítelkyni, dokonce jsem se zasnoubil, tak co po mně ještě chceš?" Harry seděl naproti mně a zamyšleně mě pozoroval. Promluvil až po delší odmlce naprosto klidným hlasem. Zatímco ve mně to začínalo vřít.
"A co Hermiona? Cítíš k ní ještě něco?" Hermiona byla ta poslední, o které jsem se tehdy chtěl bavit.
"Ano, cítím." Harrymu vyletělo pravé obočí hodně vysoko.
"Cítím k ní naprosto upřímný kamarádský vztah. Tak jako dřív." Harry jen nevěřícně zakroutil hlavou.
"Tak jako dřív? To chceš říct, že tak jako dřív se s ní normálně bavíš, směješ se s ní, trávíš s ní čas?"
"Ne, to ne," řekl jsem skoro neslyšně.
"Víš, že u nás Hermiona už nebydlí? Víš, že má nový byt? Víš, že už všichni ji v novém bytě navštívili?"
"Nevím."
"Cos říkal?"
"Nevím, Harry, já nevím," skoro jsem zařval.
"Měl bys ji navštívit."
"Harry, já nemůžu. Ona mi ublížila. Svým návratem otevřela staré rány."
"Právě proto. Musíte se usmířit. Přece nechceš žít, jako kdybys ji neznal. Rone, copak naše přátelství pro tebe nic neznamená? Myslel jsem si, že nás nikdy nic nerozdělí. Že to zvládneme spolu, všichni tři, jako už tolik věcí."
"To přátelství pro mě znamená moc. Nikdy už nenajdu takového přítele, jako jsi ty a - a Hermi - ona."
"V Hermioně si ztratil lásku, ale kamarádku v ní můžeš znovu najít. Nedopusť, aby zaniklo to slavné bradavické trio."
"Já si to musím všechno promyslet. Nemůžeš na mě takhle rychle."
"Dobře. Nebo, víš co? Víš, jak strašně dlouho už jsme spolu my tři nic nepodnikli? Někam si vyrazíme. Vezmu vás třeba do kina, nebo na večeři. Nebo si můžeme zajít do Prasinek, jako před lety."
"Neeee, to ne. Rozhodně ne. Já… já za ní nejprve zajdu sám. Promluvím s ní."
"Výborně a rovnou můžeš v sobotu. Hermiona má přece narozeniny."
"Já vím, že má narozeniny. Takové věci mi připomínat nemusíš."
"Fajn, fajn, už mlčím."
"Hermiona už má dvacet čtyři. To nám to utíká viď, Rone?"
"Hmmm."
"Tak já už půjdu."
"Harry, počkej. Říkáš, že Hermiona už u vás nebydlí?"
"Ne, už od začátku září."
"Tak, co ty a Ginny?" Harry se otočil, vrátil se a zase se posadil.
"Co ti mám říct, Rone?"
"Pravdu, hlavně pravdu Harry."
"Těšně po tom, to bylo fakt hrozné. Pořád byla zavřená v ložnici a plakala. Nejhorších bylo prvních čtrnáct dní. Pamatuju si, jak trpěla při pohledu na malého Freda. Jenže pak přijela Hermiona. Všechno se rázem zlepšilo. Ginny byla veselejší, víc mluvila, více se smála. Skoro to bylo dokonalé. Jenže od té doby, co se Hermiona odstěhovala… je to čím dál horší. Skoro každý den se hádáme a kvůli naprostým maličkostem. Tak třeba včera večer jsme se chytli kvůli tomu, že jsem zapomněl zhasnout na chodbě."
"Co budeš dělat?" Harry si schoval obličej do rukou.
"Já nevím, Rone. Miluji ji, to ano. Ale tohle se nedá dlouho vydržet."
"Harry, snad… o tom máš zakázáno jen přemýšlet."
"Co když za to můžu já? Co když nemůžu mít děti?"
"To chce ještě jednou zkusit. Jste mladí, můžete mít ještě tolik dětí."
"Jenže, co když ne? To se budeme dokonce života hádat? Vím, jak moc Ginny po dítěti touží. Třeba by ho mohla mít s někým jiným."
"Harry, mlč. Ginny nebude s nikým jiným šťastná než s tebou."
"Těm hádkám říkáš štěstí?"

Harry měl pravdu, tahle to dál nešlo. Nemohl jsem jen tak zahodit sedmileté kamarádství. Nemohl a už jsem nechtěl dál Hermionu přehlížet, jako bychom se nikdy neznali, jako bychom toho spolu tolik nezažili. Včera, jakmile jsem došel z práce a z Harryho menšího kázání, zeptal jsem se Lenky, jestli by jí nevadila moje návštěva Hermiony. Překvapilo mě, s jakým klidem mně odpovídala. Věděla, čím jsem si prošel, věděla, že jsem to s Hermionou myslel vážně a že jsem ji dokonce požádal o ruku. Věděla, že mě její odchod hodně bolel. Jenže taky věděla, že jsem ji miloval a že Hermionu jsem bral už jen jako nejlepší kamarádku. Proto mně nechtěla rozhodně bránit v tom, abych se s ní vídal. Naopak. Byla dokonce ráda, že se konečně usmíříme. Tohle rozhodlo. V sobotu jsem za ní chtěl zajít na návštěvu. Jo, v sobotu se to hodilo, Lenka jela o víkendu navštívit tátu. Takže aspoň jsem nemohl mít výčitky, že jsem ji tu nechával samotnou.

V sobotu jsem se probudil do prázdného bytu. Bylo už skoro poledne a Lenka byla dávno pryč. Nepamatoval jsem si, kdy naposledy jsem vstával v jedenáct hodin. Takhle dlouho jsem snad ještě nikdy nespal. Dnes to bylo kvůli návštěvě Hermiony. V noci jsem totiž jaksi spát nemohl. Celý den mi bylo pak mírně nevolno. Skromný oběd, který jsem si uvařil, jsem sotva snědl. Pak jsem vytáhl knížku, kterou jsem nedávno dostal od Lenky. Potřeboval jsem nějak zabít čas. Nechtěl jsem jít k Hermioně hned po obědě. Jenže první stránku jsem četl nejméně pětkrát a nakonec jsem se dostal po stránku číslo deset. To už ručičky mých náramkových hodinek ukazovaly čtyři odpoledne. Vykoupal jsem se, navoněl a oblékl do čistého oblečení. Jakýkoliv způsob kouzelnického přepravování jsem ihned zavrhl. Přemístit jsem se nechtěl, nemohl jsem se přece jen tak objevit před Hermionou, rovněž Letaxová síť. A ani jsem nevěděl, jestli měla vůbec připojený krb. A ještě koště… páni, jak dlouho už jsem na něm neseděl. Takže něco málo po šesté hodině jsem se vydal pěšky vstříc něčemu, čeho jsem se bál. Cestou jsem se stavil ještě v květinářství, kde jsem koupil bílé růže. A z domu jsem nesl láhev ohnivé whisky.

Myslel jsem, že snad omdlím. Nemohl jsem klidně stát, konečky prstů mne pálily, když jsem zvonil na její zvonek. Měl jsem sto chutí otočit se a nikdy se nevrátit. V duchu jsem si nadával, jaký jsem byl idiot, že jsem na tohle přistoupil. Jenže pak už bylo pozdě. Z bytu jsem uslyšel její kroky. Přísahám, že tu chůzi bych poznal kdykoliv a kdekoliv. A pak mi málem propíchl ušní bubínky její hlas.
"Moment, už jdu." Zbývaly minuty, ne vteřiny, než se ty dveře otevřely a v nich se objevil její překvapený obličej. Pět, čtyři, tři, dva, jedna…
"Rone?" Hermiona otevřela dveře, překvapením úplně znehybněla. Brzy se však vzpamatovala.
"Co tady děláš?"
"Všechno nejlepší."
"Ty sis vzpomněl?" Hermiona vypadala překvapeně a dojatě zároveň.
"Musíme si promluvit."
"Máš pravdu, pojď dál." Pozvala mě do bytu a já šel. Usadila mě v obýváku a oběma uvařila kávu.
"Pěkný byt. Takový menší, ale útulný." Snažil jsem se oddálit tu chvíli, i když jsem věděl, že zákonitě musí přijít. Tak jsem mluvil nesmysly. Ale zase Hermionin byt se mi opravdu líbil.
"Děkuju, ale pro to tady přece nejsi."
"Ne, to tedy ne. Hermiono, omlouvám se za to, jak jsem se poslední dva měsíce choval. Mrzí mě, že jsem se ti vyhýbal."
"Za to se neomlouvej. Já jsem spíš ráda. Aspoň jsem mohla v klidu všechno promyslet. To já bych se ti naopak měla omluvit. Zradila jsem tě a beze slova odešla. Do smrti si to budu vyčítat. Ale nebudu toho litovat. Musíš mi to prominout, Rone. Ale já se do něj bláznivě zamilovala."
"Já, Hermiono, já vím. Už jsem se přes to přenesl. A já jsem přeci teď taky šťastně zamilovaný. Dokonce se budu ženit."
"Moc ti to přeju. Opravdu. Jsem ráda, že je to nakonec Lenka a ne Levandule."
"Jo, to já taky. A co ty a Tom?"
"Spletla jsem se v něm. Nejprve to bylo opravdu krásné. Jenže pak se to zhoršovalo. No a nedávno se se mnou rozešel. Tak jsem odjela. V Americe mě už nic nedrželo."
"I když jsem byl ze začátku naštvaný, teď jsem rád, že jsi tady, že ses vrátila. A byl bych opravdu rád, kdyby všechno bylo jako dřív."
"V to jsem pevně doufala celou dobu. Jen mi, Rone, řekni, že jsi mi odpustil. Prosím, potřebuju to slyšet."
"Odpustil jsem ti, Hermiono, zapomeňme na to, co se stalo. Buďme zase nejlepší přátelé."
"Ani nevíš, s jakou radostí říkám ano, ať je to zase jako dřív. Už mi to naše kamarádství strašně chybělo."
"To se musí oslavit. Znovuzrození tria a tvoje krásné narozeniny."
"Mlč, nechci slavit to, že stárnu."
"Ale, Hermiono, jsi mladá, celý život máš ještě před sebou. Takže, co říkáš na ohnivou whisky?"
"No, dobře, ale já mám doma další čtyři láhve. U kotle měli výprodej. Tak jsem jich koupila víc. Musíš mi je pomoc vypít." Netrvalo to dlouho a první láhev byla prázdná. Cítil jsem, jak se mi teplo rozlévá do celého těla. Jak mnou prostupuje radost a hlavně ohnivá whisky. Po chvíli mně už nebylo nevolno a kolena se mi netřepala. Byl jsem veselý. Stále více jsem se usmíval. Vzpomínali jsme s Hermionou na staré dobré časy. Smáli jsme se každé pitomosti. Opravdu každé, i když za normální situace bych se nesmál. To už byla třetí láhev prázdná…
"Zazpíváme si. Pustím rádio." Hermiona se natáhla po malém rádiu a stiskla tlačítko play.
"Chihuahua. To je skvělá písnička. Rone, vstávej." Hermiona mě chytila za ruku a vytáhla mě na nohy, vrazila mi do ruky láhev ohnivé whisky a sama si vzala tu poslední. Otevřela ji a řádně se z ní napila. Pak se pokoušela tančit do rytmu písničky a ještě k tomu zpívala.
"What can make you move chihuahua… No tak, Rone, zpívej se mnou."
"Can you fell you groove chihuahua… " zpívali jsme s Hermionou dvojhlasně, zato pěkně falešně. Tancovali jsme, ale asi úplně mimo rytmus. Není divu, sotva jsem se držel na nohou.
"What can make you dance chihuahua… "
"Rone, skákej co nejvýšššššš." Hermiona vyskočila, jenomže při dopadu zakopla o šňůru od rádia. Snažila se to vybalancovat, jenže to nezvládla, udeřila se přitom do nohy a nakonec dopadla na pohovku. A jelikož mě zrovna v tu chvíli držela za ruku, strhla mě s sebou. Ona dopadla na záda a já přímo na ni.
"Neublížila sis?"
"Neeee, jen mě bolí hrdost." Hermiona se začala hlasitě smát.
"Co to tady meleš?" Smáli jsme se oba.
"Chihuahua." Jako na povel jsme se oba přestali smát. Pootočil jsem hlavu a najednou jsem zjistil, že je blízko, tak strašně blízko.
"Víš, že je příjemné zase cítit tvou vůni, Rone?" Díval jsem se jí do očí a ona hleděla do těch mých. Nebyl v nich ani náznak odporu, byl v nich souhlas.
"Co to děláme?" Přiblížil jsem své rty těsně k těm jejím.
"To, co musíme." Zbývaly centimetry, pak už jen pár milimetrů… S očima naprosto utopenýma v těch jejích, jsem konečně zrušil tu nepatrnou mezeru mezi našimi dychtivými rty a políbil ji. Líbal jsem ji vášnivě, hluboce. Hnán touhou, díky alkoholu zbavený všech zábran. Líbal jsem ji tak, jako by to mělo být to poslední, co ještě v životě můžu udělat. A věděl jsem, že i ona to tak cítí. Oba jsme nevěděli, co děláme. Ale oba jsme hrozně nechtěli, aby to skončilo. Tak proto není divu, že jsem ji zvedl do náruče a odnesl ji do její ložnice.

"Lenkooo. Dobré ráno, lásko," zamumlal jsem ještě v polospánku. Pootevřel jsem jedno oko a uviděl jsem rozmazaný obrys postavy sedící vedle mně na posteli se založenýma rukama. Když jsem pootevřel druhé oko, uvědomil jsem si, že nemá blonďaté vlasy.
"Hermiono. Panebože, co tady děláš? A proč jsi nahá?" Všiml jsem si, když jsem si ji pozorněji prohlédnul.
"A proč jsi nahý ty, Rone?" Nadzvedl jsem trochu svou přikrývku, abych s hrůzou zjistil, že na sobě nemám vůbec nic.
"Co se stalo?"
"Co myslíš?!"
"Ne, ne to ne. To se nemohl stát. Lenka?! Co jí řeknu."
"Klid. Lenka spala přece u táty."
"Aha… Já ji podvedl, zradil. Jak jsem jí to mohl udělat? Ty, ty jsi mě svedla! Za všechno můžeš ty!" Začínal jsem se pěkně rozčilovat.
"Cože? Tak já jsem tě svedla, jo? A proč bych to jako dělala? Rone, oba dva jsme to chtěli, protože jsme byli opilí."
"Ne, to není možné. Jak jsem to mohl udělat? Jak jsem to Lence mohl udělat?"
"A co já? Přijdeš si sem jen tak po dvou měsících, řekneš, že chceš být kamarád a pak se se mnou jednoduše vyspíš? A co teď? Zapomeneme na to?!"
"Ano, přesně to uděláme. Zapomene na to. Ty to nikomu neřekneš a já taky ne. Hlavně ne Lence. Nic se nestalo. Jsme kamarádi. Já se žením."
"Jo jasně, ty se ženíš. Jen si běž za Lenkou. Jdi si, ty vzorný snoubenče. Běž si za ní."
"Co po mně chceš, Hermiono? To ty jsi mě přece odkopla."
"Já nechci vůbec nic. Nic. Jen abys vypadnul."

"Rone?"
"Ano, Harry."
"Před dvěma měsíci jsi mi slíbil, že to s Hermionou urovnáš. Ale místo toho… kdybych tě nepotkával v práci, řekl bych, že jsi asi umřel. A to samé Hermiona. Neviděl jsem ji, ani nepamatuju."
"Ono se to nějak zvrtlo."
"Hele, nezajímá mě, co se mezi vámi stalo. Dnes v sedm jdeme do kina. Jasné?"
"No jo. Pořád."

"Hermiono, už jsem se bál, že nedorazíš."
"Harry, co ta tady dělá?"
"Harry, stejná otázka, co ten tady dělá?"
"Pozval jsem vás oba."
"Tak to ne, já odcházím."
"Harry, řekni Ronovi, že takhle to přece chtěl. Má nás zpět."
"Řekni Hermioně, že to jsem se asi hodně spletl."
"Harry, řekni - "
"Tak dost, já nejsem sova."
"Hermiono, jak se máš?"
"Fajn!"
"To jsem se toho teda dozvěděl. Rone, co Lenka? Už se těší na svatbu?"
"Jo!"
"Tak dobře, nechtěl jsem vám to říkat hned. Ale myslím, že tohle je jediná věc, která vás donutí komunikovat."
"Včera jsem odešel od Ginny."
"Cože?"
"Harry, to ne."
"To nesmíš."
"Psst, už začíná film."


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hermionka your Aff Hermionka your Aff | Web | 16. ledna 2011 v 19:17 | Reagovat

pronikavou vůni kuřete? - zajímavé k Luně:D, ale máš to opět originální:)

2 Kathyshinka♥*♥ Kathyshinka♥*♥ | Web | 16. ledna 2011 v 19:47 | Reagovat

Týjo! Tak to bylo dost... Dlouhé :)) No, myslela jsem si, že se Ron a Hermionou vyspí. No.. Zase to bylo plné překvapení. A vážně se Harry a Ginny rozešli? Mohlo by tam být taky trochu štěstí  ;-) Stačily by dvě věty :-D Jinak zase to bylo úžasně napsané (až na těch pár gramatických chyb, které se ale díky délce dají přehlédnout :)).) Moc se mi to líbilo i teď :D

3 Michal your Aff Michal your Aff | Web | 16. ledna 2011 v 20:08 | Reagovat

skvělý díl. už se těšim na další. doufám, že to mezi nima dobře dopadne :-D

4 Filsh Filsh | Web | 16. ledna 2011 v 20:37 | Reagovat

Úžasný díl :-)

5 petra petra | 17. ledna 2011 v 8:44 | Reagovat

krásná jen doufám že to skončí happyendem protože harry a ginny mě mrzí a ron a hermiona už by měly skounčit s hádkámi doufám že se brzo doškáme další nerada čekám neřešte :-D  :-D  :-D jinak fakt krásná

6 Casion - HP Tým Casion - HP Tým | Web | 17. ledna 2011 v 14:19 | Reagovat

weľmi pekne napísané :-)  :-)  :-)

7 EviTeri EviTeri | Web | 17. ledna 2011 v 15:28 | Reagovat

Tak to bylo skvělé..ale strááášně dlouhé..=) asi po kratších intervalech to nejde..zase super..toje špatný že Harry odešel od Ginnyale snad se to nějak urovná =)

8 Kata-chan Kata-chan | 17. ledna 2011 v 15:38 | Reagovat

Moc pěkná část :-) Taková rozmanitá :-D

9 Giny06 Giny06 | Web | 17. ledna 2011 v 16:12 | Reagovat

Omlovám že sem nechodím,nemám čas

10 terka terka | 19. ledna 2011 v 12:13 | Reagovat

krásná prostě ůžasná ale už mi mrzí harry a ginny je mi jich líto a sem moc zvědavá :-)

11 eliška eliška | 19. ledna 2011 v 17:53 | Reagovat

prosím další dil ;-)

12 Claire Claire | Web | 19. ledna 2011 v 17:54 | Reagovat

[11]: zrovna ho píšu :-)

13 eliška eliška | 19. ledna 2011 v 18:41 | Reagovat

no to je báječné a kdy ho zveřejníš? :-D

14 Claire Claire | Web | 19. ledna 2011 v 18:44 | Reagovat

[13]: přečti si nejnovější článek :-)

15 martina martina | 19. ledna 2011 v 19:06 | Reagovat

supr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013