14. Ještě jeden pokus.

7. ledna 2011 v 20:49 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Ron

Duben. Duben 2002. Nepamatuju si, kdy naposledy byl tak slunečný duben. Jenže v naší rodině slunce nesvítilo. Nejprve Sirius, pak Fred, Lupin a Tonksová, pak Hermioniny rodiče a teď to maličké nevinné stvoření. Udělalo někomu něco? Copak si nezasloužilo ani jeden nádech v tom našem světě, plném násilí, lží, válek a nenávisti?


Kolikrát už musel Harry čelit smrti tváří v tvář? Kolikrát se musel smířit s tím, že za pár okamžiků možná zemře a už nikdy neuvidí ty, které miluje? Kolikrát se musel dívat, jak jeho nejbližší umírají? A on nemohl nic dělat. Ale zvládnul to. Dříve nebo později to zvládl a překonal. Jenže když vás smrt zasáhne přímo do srdce, tak ani vyvolený neobstojí.

V nemocnici to s ním málem seklo. A to doslova. S Lenkou jsme ho posadili na nejbližší lavičku a čekali jsme, až mu bude aspoň trochu líp. Byl bledý jako stěna a celý se třásl. Když byl aspoň trochu schopný chůze, odvedli jsme ho domů a uložili do postele. Poté, co jsme se dostatečně ujistili, že zbytek už zvládne sám, rozhodli jsme se odejít. Ještě před odchodem jsem si všiml, že pláče. Už se netřásl, nebyl k smrti bledý, ale plakal. Ležel ve své posteli, zachumlaný až po bradu a plakal tichým, usedavým pláčem…

Mně i Lenku tato nečekaná zpráva opravdu zaskočila. Ale teď nebyl čas na slzy, museli jsme být silní, kvůli Harrymu, který právě přišel o své první dítě. Proto jsme se z Harryho bytu přemístili zpátky do nemocnice. Potřeboval jsem vědět, že je moje malá sestra v pořádku. Jenže nebyla. Nepustili nás za ní, protože to psychicky nevydržela. Teď ležela na psychiatrii. Neustála tu bolest, tu prázdnotu v jejím srdci. I když jsem muž, myslím, že matky tyhle věci prožívají mnohem víc, vždyť jsou devět měsíců s dítětem pevně spojeny.

Ještě jedna věc na mě ten den čekala. Jakoby nestačilo vidět plakajícího nejlepšího kamaráda a zničenou sestru, musel jsem ještě dohnat k slzám i zbytek rodiny. Proč jsem to měl být zrovna já, kdo jim zasadí bolestivou ránu? Ne, naopak jsem to musel být právě já. Harry mi byl nejbližší a Ginny byla moje malá sestra. A ten malý človíček… měl jsem být jeho kmotr. Ani nevím, jestli to byla holčička nebo chlapeček.

Od Ginny z nemocnice jsem se tedy přemístil přímo na ministerstvo, kde jsem si vypůjčil čtyři sovičky a rozeslal je. Charliemu, Georgovi a Percymu, aby dnes v osm hodin přišli do Doupěte. A mamce, aby s naší náhlou, avšak nutnou návštěvou počítala. Doufal jsem, že to do té doby nezjistí od někoho jiného. Tohle jsem jim musel říct já. Jenom já.

"Rone, co se stalo? Proč tu všichni jsou? Dokonce i Percy?" Mamka mě zavedla do obýváku, kde už všichni s netrpělivostí čekali na tu zprávu. Někteří možná očekávali nějakou žhavou novinku, někteří se možná báli toho nejhoršího. Každopádně na mě hledělo sedm zvědavých obličejů, toužících vědět hlavně pravdu.
"Rone, no tak už nás netrap. Co je tak hrozně důležitého, že to nemohlo počkat?" George, vždy zvědavý George.
"Rone, proč se tváříš tak divně? Proč se vůbec neusmíváš? Je to tak hrozné?" Na některých obličejích se najednou objevil výraz strachu. Pochopili, že ta zpráva asi nebude jedna z nejlepších.
"Mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou. Typickou otázku, kterou chcete slyšet první, vám nepoložím, protože vám je musím sdělit, tak jak jsou. Tak dobře. Ta dobrá je, že Ginny dnes po poledni porodila." Ze všech jakoby najednou opadlo napětí. Začali mezi s sebou mluvit a usmívat se.
"Copak jste všichni zapomněli na to, co jsem vám před chvíli řekl?" Mamka zpozorněla jako první.
"Rone, co může na tomhle být špatného, to je to nejlepší, co jsem po dlouhé době slyšela."
"Ne, není, mami." To už se všichni uklidnili a začali mě opět vnímat.
"Ta špatná zpráva je, že - " Angelina mi však skočila do řeči.
"Je něco s Ginny?"
"Ne, Angelino. Tedy vlastně ano je, ale to není to nejhorší. Její dítě se narodilo mrtvé."

První týdny bývají vždy nejtěžší. Znal jsem to. Tehdy, když mě opustila Hermiona, jakoby s ní odešla i polovina mého srdce. A u Harryho to nebylo jiné. Jen on svůj žal skrýval. Snažil se s ním bojovat v tichu a v klidu. Prostě nevyváděl jako já. Jen já jsem na něm poznal, že nic není v pořádku. Ginny byla od porodu stále na psychiatrii, takže on byl v bytě sám. Několikrát jsem mu nabízel, aby se na chvíli nastěhoval k nám do Doupěte, ale on pokaždé odmítl.

"Lenko, už je to čtrnáct dní. Jak dlouho ji tam budou ještě držet?" Pomalu začínal květen a příroda se čím dál více probouzela do léta. Sluníčko svítilo stále ostřeji a dlouho se drželo na obloze. Proto jsem i já s Lenkou využil pěkného večera k procházce po Londýně. Miloval jsem Londýn. Bylo to to nejnádhernější město ať už v zimě, nebo v létě. Když pršelo nebo když tál sníh, bylo to to nejúžasnější místo. Tak rád jsem se procházel ulicemi Londýna, kolem Temže až po Big Ben. Jenže dnes jsem si nemohl procházku plně vychutnat. Tížily mě starosti, které se stále zvětšovaly.
"Včera jsem tam byla. Konečně mě za ní pustili. Byla hrozně bledá a pohublá. Ale docela se usmívala. Říkala, že měla dost času na to, aby přemýšlela. Pro miminko se naplakala hodně, ale docela se už s jeho ztrátou smířila. I když si tím nejsem až tak jistá. Snažila se přede mnou tvářit statečně. Každopádně říkala, že by měla brzy ráda další dítě. A proto se už těší domů."
"To je dobře. I Harry se navenek tváří celkem normálně. Ale myslím si, že potřebuje trochu rozveselit. Trochu se pobavit. Na chvíli zapomenout."
"Asi máš pravdu. Mám nápad. Můžeme u mě v bytě uspořádat malý večírek. A rovnou tento pátek."
"Jsi úžasná." Usmál jsem se na Lenku a odměnil ji sladkou pusou.

Na pátek jsme tedy u Lenky nachystali malou oslavu. Pozvali jsme naše známé, mezi kterými nechyběl George s manželkou, Bill s manželkou, Neville s přítelkyní, Dean taktéž s přítelkyní a samozřejmě Harry. Harry bez manželky, která měla do pondělí zůstat v nemocnici.
Nachystali jsme plno dobrého jídla a taky nějaké pití. Nezapomněli jsme na příjemnou hudbu na tančení. Prostě taková malá oslavička na zpříjemnění všedních dní.

"Tak na Harryho, který mezi nás přišel, i když mu teď není zrovna do smíchu."
"Na Harryho." Všichni už dorazili a naše malá oslava mohla začít. Jedlo se, pilo se, mluvilo, smálo a tancovalo. Já jsem také vyzval Lenku k tanci.
"Děkuji ti, že jsi to tady tak krásně připravila."
"Ale to všechno s tvojí pomocí."
"Víš, že jsi nejkrásnější holka ze všech přítomných paní a slečen."
"Ale, Rone, co to povídáš? Jsem jen obyčejná."
"Ale ne, pro mě jsi ta nejkrásnější a nejúžasnější. Myslel jsem, že po tom všem se už nezamiluju. Že už nedokážu najít tu opravdovou lásku. Nemůžu uvěřit, že zrovna já mám to štěstí a můžu se nazývat tvým přítelem."
"Ty jeden lháři." Usmívala se na mě Lenka, když jsme spolu tančili na krásnou pomalou písničku.
"Copak jsem ti někdy lhal, jsi ta nejlepší holka, jakou jsem si mohl vůbec přát."
"Kdybys mi před třemi lety řekl, že mi dva se dáme dohromady, asi bych se ti vysmála. Ale teď je všechno jiné." Písnička dohrála, aby v zápětí mohla začít hrát další. Další romantická písnička pro zamilované páry.
"Jé, My heart will go on. Tuhle miluju. Je naprosto do - ko - na - lá. Ale, Rone, kam jdeš?" Proč zrovna tahle písnička, proč zrovna teď v tuhle chvíli, když je mi s Lenkou tak příjemně. Proč? Proč? Proč?
Nechal jsem zmatenou Lenku a odešel jsem na chodbu domu, abych se nadýchal trochu čerstvého vzduchu. Netrvalo to dlouho a Lenka přišla za mnou.

"Ty ji ještě pořád miluješ, že jo, Rone? Nikdy na ni nezapomeneš, já budu vždycky ta druhá. Věřila jsem, že tohle je to pravé, ale asi ne. Myslím, že bychom se měli rozejít." Lenka přišla ke mně a zatřásla se mnou.
"No tak, Rone, posloucháš mě vůbec?" Konečně jsem se trochu vzpamatoval.
"Ne, Lenko. Já miluju tebe a nechci se rozejít. Jen ta písnička mi ji připomněla. Protože jsme ji oba milovali, byla to naše písnička. Ale ty jsi pro mě teď ta nejdůležitější. Nesmíš mě opustit." Jednou rukou jsem Lenku uchopil za bradu a druhou jsem ji objal kolem pasu. Nasměroval jsem její rty k mým. Pak jsem si ji k sobě přitáhl, abych ji mohl políbit.
"Hmm, hmmm. Pardon, že ruším, ale měl by ses vrátit, Rone. Harry se trochu vymknul kontrole."

"Vodku, já chci vodku. Georgi, kdes mi ji schoval?" Harry se opravdu trochu vymknul kontrole. Opil se.
"Harry, žádná vodka už nebude. Měl jsi dost."
"Rone, prosím, kams ji schoval? Dej mi ji!"
"Źádná vodka nebude."
"Rone, je všechno v pořádku?"
"Ano, Angelino. Prosím tě, zabavte se s Lenkou, já s Georgem se musím postarat o Harryho. A vy ostatní se nenechte rušit. Bavte se dál," zavolal jsem na ostatní tančící páry.
"Harry, no tak, sedni si k nám."
"Ale já nejsem opilý."
"Ale jsi. Pěkně si tady sedni a něco pěkného nám pověz." Posadili jsme Harryho mezi sebe, aby nám nic nevyvedl.
"Pamatuju si, jak jsme se poprvé s Ginny líbali. A ta svatební noc, to bylo něco, kluci. Ginny byla úžasná, vážně úžasná."
"Dobře, nemohl bys nám říct něco jiného."
"Jednou nás málem načapala vaše mamka. To bylo těsně po svatbě. U vás v Doupěti. A taky jednou přišla Ginny za mnou do práce. To jsme se jen líbali. Ale vletěl mi do kanceláře ministr Pastorek. Ten byl červený."
"To bude večer, Rone. Těšil jsem se, jak si zatancuju s Angie, povykládám s kamarády a místo toho musím poslouchat Harryho opilecké kecy."
"Jaké kecy, Georgi. To je velice poučné. Nebo Cho. To byla holka, takovou první holku by mi mohl každý závidět. Líbat tedy uměla, i když u toho poprvé brečela."
"Prosím tě, Harry, nech toho, kdo to má pořád poslouchat? A kam jdeš zase?" Harry se chytil za pusu a rychlostí blesku utíkal na záchod.
"Co to je za zvuky?"
"Harry. Zvrací, Deane."
"Fuj. Nesnáším zvracení. Myslím, že za chvíli budu zvracet taky." To si tedy Dean nenašel moc statečnou přítelkyni.
"Jdu se za ním podívat. Vy ostatní se bavte, jakoby se nic nedělo." Harry už naštěstí dozvracel, opláchl si obličej a vrátil se semnou zpět.
"Rone, ono je mrtvé, je mrtvé. Proč zrovna já? Proč Ginny? Proč to dítě?" Řekl bych, že nastala další část Harryho opilství.
"Já chci zemřít. Zabijte mě někdo, prosím."
"Harry, mlč. To ani nevyslovuj nahlas."
"Já nevím, jak se mám teď Ginny podívat do očí. V pondělí se vrátí a já nevím, co jí mám říct. Zabijte mě! Zabijte mě, prosím."
"Kam jdeš?" Harry vstal. Jenže nestačil udělat ani dva kroky a spadl na zem. Jeho nohy ho neudržely.
"Já musím jít na vzduch. Já se musím projít. Pak to bude lepší. Uvidíte."
"Nikam nepůjdeš. Tady si sedneš a budeš sedět na zadku."
"Ne, já se musím jít projít. Já potřebuju jít ven." Během sekundy jsem vystřelil, abych stihl zachytit padajícího Harryho, který s sebou málem strhl i Lenčinu lampu.
"Harry, neštvi mě. Sedni si."
"Ne, vy to nechápete, já musím jít ven. Pak mě bude líp. Slibuju."
"Nemůžeš nikam jít. Ublížíš si."
"Ale já musím. Já musím. Kde je nějaké pití?"
"Nic pít nebudeš a nikam nepůjdeš!"
"Lenko, prosím tě, nemáš nějaký ručník? Ať mu můžu dát studený obklad?" zavolal jsem na Lenku a odešel jsem si s ní do kuchyně.
"Ještě by měl pít. Trochu zředit krev."
"Dobře, naliju mi čisté vody. Georgi, pojď nám s tím pomoct."
"Ale kde je Harry?" Vrátili jsme se s Georgem do obýváku s připravenou vodou a studeným obkladem a Harry nikde.
"Neviděli jste někdo Harryho?" Všichni přestali dělat to, co doteď a dali se do hledání. Prošli jsme všechny místnosti v bytě, jenže Harry nikde.
"Musel jít ven." Obul jsem si boty a vyšel jsem ven z bytu. Stačilo sejít k domovním dveřím, kde stál Harry a snažil se je silou otevřít.
"Harry, no tak, nech toho."
"Já musím ven. Já musím na vzduch. Rone, nech mě jít."
"Co to tady je za křik? Tady se spí. Buď se okamžitě ztiší, nebo zavolám policii." Z nejbližšího bytu vykoukla rozzlobená starší paní.
"Nebojte se. Dám to do pořádku. Tak, Harry, jdeme."

"Dobré ráno." S úsměvem na tváři jsem v pondělí ráno zdravil Harryho.
"Dobré."
"Naladěný do práce?"
"Ani mi nemluv. Ještě mě pořád bolí hlava. Ale už to není tak hrozné, jak v sobotu. Hlavně se nikdy neopíjej. Já takovou blbost už neudělám."
"Neboj, poučil jsem se."
"Prosím tě, řekni, že jsem nevyprávěl něco, co jsem neměl."
"No, zrovna pohádky to nebyly. Například jsi říkal, že vás mamka málem přistihla apod."
"Cože, to jsem říkal? Kdo všechno to slyšel?"
"Jen já a George."
"Aspoň, že tak. Prosím tě, zapomeň na to. A taky se omlouvám, že jsem tobě a Georgovi zkazil oslavu. Promiň mi to, kamaráde."
"To je v pořádku. Vše zapomenuto. A co Ginny?"
"Dnes má přijít domů. Tak uvidíme. Zítra ti řeknu."

Nakonec všechno dobře dopadlo. Nejprve panovalo mezi Harrym a Ginny dlouhé mlčení. Oba seděli v kuchyni, nevěděli, co říct, kam se podívat. Ginny se pak z ničeho nic rozplakala. Harry přišel k ní, aby ji utišil. Jenže se rozplakal také. Tak tam tak oba stáli, objímali se a plakali. Nakonec si o tom promluvili a dohodli se, že se v brzké době pokusí o miminko znovu.

Tohle léto uteklo jako voda. Ani jsem se nenadál a byl tady podzim. Podzim, který byl stejně jako léto, naplněný láskou. Konečně jsem začínal cítit, že právě já jsem pro Lenku tím pravým mužem, že ji můžu po zbytek jejího života udělat šťastnou. Na otázku, jestli je Lenka tou pravou ženou pro mě, jsem se snažil nemyslet. Chtěl jsem totiž věřit tomu, že jí opravdu je. Nechtěl jsem nad tím hloubat, protože jsem měl strach, že bych došel k opačnému závěru.

"Rone, já nevím, co mám dělat." Probíhal náš mužský dýchánek, jak říkáme s Harrym naším rozhovorům o životě.
"Copak, je něco v nepořádku?"
"Nic a vlastně všechno. My se opravdu snažíme, snažíme se. Ale pořád nic. Ginny říká, že dokonce už zhubla tři kila."
"Jakože?"
"Jo." Harry se začal smát, ale za chvíli zvážněl.
"Víš, co je nového?"
"Nemám tušení."
"Angelina je těhotná. George se mi dnes pochlubil."
"Cože? Tak George, ten pako, že bude otec? Chudák dítě."
"To jo. Ale spíš se bojím něčeho jiného."
"Ginny."
"Mám strach jí to vůbec říkat. Nevím, jak zareaguje. Mám pocit, že se na představu mít dítě upíná čím dál víc. A stále nic. Dokonce už po mně chce, abych zašel na nějaké to vyšetření."
"A ty tam půjdeš?"
"Když to bude nutné, tak jo."

S blížícími se Vánocemi jsem stále více cítil, že bych měl něco udělat. Že se ode mě očekává letos nějaké velké rozhodnutí. Proto jsem poslední dobou zanedbával spánek a dlouho do noci přemýšlel. Přemýšlel jsem o svém životě a hlavně o svém vztahu s Lenkou. Začínalo mi docházet, že ten pocit se týká právě Lenky. Mamka měla Lenku moc ráda, velmi rychle ji přijala do rodiny. Zdálo se mi, že právě mamka mě k tomu velkému rozhodnutí podvědomě nutí. A já začínal pomalu tomu psychickému náporu odolávat. Nakonec jsem ale došel k závěru, že na svatbu ještě nejsem připravený. Takže Lenka pod stromečkem letos našla klíče od našeho společného bytu, který jsem pro nás koupil. Konečně jsem se zase na chvíli odprostil od rodičů a mohl jsem začít svůj vlastní život se svou přítelkyní Lenkou.

"Ginny, tedy pěkně se nám to zakulacuješ." Neděle. Typická neděle v pohodlí rodiny Weasleyů.
"Ne, tak jako Angelina. Angie, kdy to vlastně čekáš?"
"No, teď je únor. Za dva měsíce asi."
"A ty Ginny? Ty jsi teprve ve druhém měsíci, že ano?" Jejda, já zapomněl. Ginny byla od Vánoc těhotná.
"Ano, přesně tak, tati."
"No, to se nám rodinka zase pěkně rozroste. Jako kdyby nebylo málo Weasleyů."
"Ty, mlč, Ronalde Weasley. Copak Lenka by ráda neměla nějaké to Weasleyátko?"
"Já se teď musím psychicky a fyzicky připravit na roli kmotra. Takže na vlastní nemám čas. Už to vidím, jak ty si budeš polehávat, a o dítě se budu starat já."
"Cccc, ty jeden… " Ginny najednou zmlkla a strnula údivem.
"Ginny, lásko, co se děje?"
"Harry, já, já asi krvácím."
"Cože? A nemůžou to být ty tvoje, no vždyť víš."
"Ne, v těhotenství ne. Já vážně krvácím." Všichni zůstali strnule sedět. Jen já nejprve trochu nechápal. Tak krvácí no. To občas skoro každý. Angelina však za chvíli vyskočila na nohy.
"Do nemocnice. Musí ihned do nemocnice." Harry vzal Ginny do náruče, mně chytil za ruku a před očima zdrcené rodiny jsme se přemístili k nejbližší londýnské nemocnici. Přivolaný lékař si odvedl Ginny i s Harrym a mně nezbývalo nic jiného než čekat. Za hodinu z nejbližších dveří vyšel Harry. Řekl mi, co se stalo, a poprosil mě, ať se přemístím zpět do Doupěte. Ještě než jsem tak udělal, všiml jsem si, že se zdrcený svalil na nejbližší lavičku a tiše plakal.
Přemístil jsem se rovnou do obývacího pokoje, kde jsem našel rodinku skoro ve stejném stavu, v jakém jsme je zanechali.
"Rone. Díku bohu, že jsi už tady. Je Ginny v pořádku?" Podruhé za tak krátkou dobu jsem je musel všechny zranit…
"Ne, mamko. Ginny potratila."

Lenka. Lenka Weasleyová. Lenka a Ron Weasleyovi. Novomanželé. Znělo mi to docela hezky. Možná by to tak mělo být.
Uvažuj přeci, Rone. Lenka je naprosto skvělá holka, která tě miluje svým upřímným srdcem. Co víc si můžeš přát? Dokáže ti dát lásku, pohodlí a rodinu.
Jenže tady byl ještě někdo. Nemohl jsem ji jen tak přehlédnout. Chodili jsme spolu tři roky, milovali se.
Co to tady povídáš?! Chtěl jsi říct, ty jsi ji miloval. Ona tebe přece ne. Sama ti to řekla. Tys byl jen kamarád, kterého měla ráda. Nemilovala tě. A opustila tě s jiným mužem.
Ale ne, milovala mě. Cítil jsem, že mě milovala.
Ach jo, Rone. Kolikrát ti to budu muset opakovat? Nemilovala tě. Byl jsi jen náplast na její citově vyprahlé srdce. Ale opravdová láska to z její strany nikdy nebyla.
Ale pro mě to byla opravdová láska. Nedokážu to jen tak přejít. Říct: Ahoj, Hermiono, zapomeneme na to. Život jde dál.
Rone, já už tě nemůžu poslouchat. Zapomeň už konečně na ni. Teď jsi důležitý jen ty a Lenka. Lenka, která tě miluje a ty miluješ ji. Máš ještě jeden pokus. Ještě jeden pokus. Ještě jeden pokus nezkazit si život a požádat o ruku tu správnou ženu.
Jenže, co kdyby se teď Hermiona vrátila a byla volná? Nevím, jestli bych si dokázal vzít Lenku, když bych věděl, že Hermiona je zpátky.
Rone, Rone, Rone. Copak jsem ti to dnes už tolikrát neříkal? I kdyby se Hermiona vrátila, přece nečekáš, že by řekla: Tak Rone, vrátila jsem se, teď už tě miluju, můžeme se vzít. Když tě nemilovala tehdy, tak teď tě logicky asi taky nebude milovat.
Dobře. Opět máš pravdu. Ale už mlč, ty hrozné svědomí. Jako kdyby nestačilo, že mám hlavu plnou svých vlastních myšlenek, ještě musím poslouchat tebe. Sice máš jako vždy pravdu, ale mlč už. Vezmu si Lenku. Je to jediné logické rozumné řešení. Já jsem pro ni ten pravý, můžu ji udělat šťastnou a ona mi dá lásku a rodinu. Jo. Jo. Jo. Tak to má být, tak je to správné. I já mám právo být přece šťastný.

Nebyl jsem ten pravý typ na velké překvapení, ten pravý organizátor velkých, romantický požádání o roku. Ode mne jste nemohli čekat nějaké honosné večeře, žádosti pod vodou, v padáku a podobně různě, kde se žádá o ruku. Byl jsem jen obyčejný kluk, který si potrpěl na obyčejné věci.
"Rone, asi už půjdu spát. Budeš si ještě číst?" Typický večer u nás v bytě… jenže dnes ne.
"Ne, už si půjdu lehnout." Převlékl jsem se do pyžama a lehl jsem si za Lenkou do naší postele.
"Tak zhasneš, prosím."
"Zhasnu, ale až za chvíli. Prosím, posaď se." Lenka se s mírně překvapeným úsměvem na tváři posadila.
"Víš, před necelými dvěma lety jsem udělal osudovou chybu. To, když jsem začal chodit s Levandulí. Jenže dnes pevně doufám, že dělám osudově správné rozhodnutí." Z kapsy svých pyžamových kalhot jsem vytáhl malou krabičku a před zraky naprosto překvapené Lenky jsem ji otevřel.
"Ze všech lidí, co žijí na světě, jsi právě ty ta osoba, kterou nejvíc miluji. Proto se tě ptám, Lenko Láskorádová, uděláš mi tu obrovskou radost a vezmeš si mě?" Vytáhl jsem prstýnek z krabičky a nasadil jej Lence na levý prsteníček. Ta se chvíli usmívala a stírala si slzu, která jí unikla z oka.
"Ano. Ano. Ano. Jedině ano. Vezmu si tě a hrozně ráda." Skočila mi do náruče a líbala mě s takovou radostí a vášní.
"Rone, tak zhasneš už." Natáhl jsem se k lampě, abych mohl zhasnout, a pak jsem se zachumlal pod peřiny za Lenkou.

Byl tady červen a s ním tolik událostí najednou. Mamka nevěděla, co dřív. Nevěděla, jestli se má nejprve radovat z mého a Lenčina zasnoubení, nebo jestli se má usmívat na Georgova měsíčního chlapečka Freda, nebo jestli má plakat spolu s Ginny. Ginny a Harry - to byla kapitola sama o sobě. Od jejího potratu už uběhly skoro čtyři měsíce. Jenže jsem měl pocit, že to mezi nimi bylo stále horší. A Angelininým porodem se to ještě zhoršilo. Ginny se na malého chlapečka, který byl tolik podobný svému otci, nemohla ani podívat. Pokaždé se rozbrečela a utekla. Takže čím dál více času trávila sama doma. A Harry zase v práci, aby se s ní nemusel hádat. Ano, jejich hádky byly čím dál častější. Já, jako jejich bratr a přítel jsem jim měl pravděpodobně více pomáhat, snažit se s nimi trávit více času, více s nimi mluvit, zabavit je. Jenže, teď jsem byl šťastný, šťastný se svou snoubenkou Lenkou. Lenka byla ještě normálnější nevěsta než Ginny a Angelina. Takže, i když jsme ještě neměli ani datum svatby, prostě vůbec nic, oba jsme se na svatbu a hlavně na společný život moc těšili. Konečně jsem cítil, že tohle je ta správná věc, kterou jsem měl udělat.

Byl pátek, krásný červencový pátek. Všichni kolem mě už dávno vyrazili do víru zábavy, jen já seděl ještě stále ve své kanceláři na ministerstvu. Byl jsem až po uši zahrabaný do hromady papírů, které jsem musel dnes vyplnit. Byl jsem tak unavený, že jsem si skoro ani nevšiml klepání na dveře mé skromné pracovny. Až když dotyčný, netrpělivě se dožadující mé osoby, zaklepal po třetí.
"Ano, pořád. Dále."
"Ahoj, Rone."
"Ahoj." Naprosto automaticky jsem odpověděl na hlas, který jsem tři roky neslyšel, aniž bych se obtěžoval zvednout hlavu od své rozdělané práce.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Filsh Filsh | Web | 7. ledna 2011 v 21:00 | Reagovat

Si ji přečtu až zítra :-)

2 EviTeri EviTeri | Web | 7. ledna 2011 v 21:36 | Reagovat

Zase plné překvapení..je to Hermiona..že ano? :) To jsme teda zvědavá co osud přinese Ronovi a Hermioně..chudák Harry A Ginny

3 Kathyshinka♥ Kathyshinka♥ | Web | 8. ledna 2011 v 10:09 | Reagovat

typuju, že ten kdo přišel je Hermiona x)... to bude teda... ale chudák Ginny a Harry... osud jim zrovna moc nefandí x((... doufám, že nakonec miminko mít budou... x)

4 Denda-twoje Affs♥♥♥ Denda-twoje Affs♥♥♥ | Web | 8. ledna 2011 v 13:53 | Reagovat

Páni!! to vypadá dobře bych si měla přečíst i ty předešlé díly :)

P.S. na blogu je vyhodnocení SB :)

5 Filsh Filsh | Web | 8. ledna 2011 v 17:25 | Reagovat

Pěkná povídka Fakt se ti povedla :-)

6 Kata-chan Kata-chan | Web | 8. ledna 2011 v 18:33 | Reagovat

Nyan!♥ Žůžo! Doufám že je to ´ta´ kterou myslím? :-D Hermii? :-)

7 Kate Kate | 9. ledna 2011 v 9:40 | Reagovat

:-)  :-Dje tokrasa ale chudák Ginny a Harry :-(  :-|

8 ela ela | 9. ledna 2011 v 17:54 | Reagovat

krásný taky myslím že je ti hermiona ale ted se mi to víc motá když swe ron zasnoubil maj společnej život no prostě je to nějaký zamotaný myslím že harry a ginny si takovýhle trápení nezaslouží ale to je něco vedlejšího jhinak doufám že na novou povídku nebudeme  muset čekat dlouho sem já osobně napnutá jak špagáty :-)  ;-)

9 fifča fifča | 10. ledna 2011 v 14:30 | Reagovat

[8]: souhlásek :-D

10 tom tom | 10. ledna 2011 v 16:55 | Reagovat

Tý jo ! tak tohle je jeden z nejnapínavějších konců doufám že brzo bude další protože dlouho nevydržím čekat ;-)  :-P

11 lenka lenka | 11. ledna 2011 v 18:29 | Reagovat

kdy bude další díl ??? 8-)

12 Krásný Krásný | 12. ledna 2011 v 18:05 | Reagovat

Krásný :D

13 honza honza | 13. ledna 2011 v 15:21 | Reagovat

kdy bude další :-) ?

14 ema ema | 14. ledna 2011 v 16:33 | Reagovat

ahoj ten nový obrázek pozadí blogu je skvělé kde si ten obrázek našla já takové štěstí neměla ??? :-)

15 asyourself asyourself | Web | 2. června 2011 v 21:40 | Reagovat

Já se zcvoknu asi :D Já tu bulim, kulím oči, směju se. Naši si myslí, že jsem se zbláznila.... :D
Asi dneska nepůjdu spát :-D  ;-)

16 helinka555 helinka555 | Web | 30. července 2011 v 13:19 | Reagovat

Jestli to je Hermiona tak chudák Lenka.. :(

17 Oies Oies | E-mail | Web | 29. března 2012 v 14:14 | Reagovat

Ajaja, to je síla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013