9. Ano, samozřejmě!

16. prosince 2010 v 19:09 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Hermiona

Půl páté ráno. Bylo už půl páté ráno a Ginny pořád nevolala. Zdálo se mi to nemožné. Co tam tak dlouho dělali? Já jsem se z plesu vrátila už ve dvě hodiny. Klid. Uklidni se, Hermiono a běž spát. Zavoláš Ginny až ráno. To už musí být doma. Spát? Jak mám asi spát? Potřebuju vědět, jak se Ron tvářil.

"No konečně!" Vrhla jsem se po telefonu hned po prvním zazvonění.
"Promiň, Hermiono, ale před minutou jsme přišli, ještě mám na sobě boty."
"Dobře, Ginny, tak už mě nenapínej, povídej, jak se tvářil?"
"Hermiono, to bylo něco. To se ti vážně povedlo. Měla jsi ho vidět. Po tom, co ses přemístila, stál Ron na místě, vůbec se nehnul. Kdyby ho Harry s Nevillem neodvedli ke stolu, stál by tam nejspíš doteď. Byl úplně zmatený. Tak do tří seděl na místě a hleděl no, do blba. Pak se trochu rozmluvil. Ale mlel jen samá nesmyslná slova. Pak došel k závěru, že usnul a všechno se mu to zdálo. Ještě těsně před odchodem jsme ho všichni museli přesvědčovat, že jsme tě taky viděli."
"To zní vážně dobře. A řeklas mu, že jste o tom věděli?"
"Ne. Víš, co je na tom zajímavé?"
"Povídej. Ven s tím."
"No, že ani jednou nepadlo tvoje jméno. Přesvědčili jsme ho, že jsi tam byla. Ale vůbec se neptal, jestli jsi to byla ty."
"Vždyť mě poznal."
"No, toho ještě možná víc zmátlo. Stejně to bylo něco. Myslela jsem, že se odhalíš a zůstaneš."
"Původně jsem to tak plánovala. Chtěla jsem nejprve trochu Rona potrápit a pak si sundat škrabošku. Ale pak mě napadlo tohle. Stejně to byl nejkrásnější ples, na jakém jsem kdy byla."
"To byl, Hermiono. Ale stejně, chudák Ron."

Hmmm. To byl krásný sen. To bych brala i ve skutečnosti. Žít si v malém domku na pláži. Nemuset chodit do práce. Každý den se koupat v moři. Práce. Kolik je hodin?
Vyletěla jsem z postele jako z děla a utíkala hned do kuchyně. Ručičky mých kuchyňských hodin vesele ukazovaly za pět minut osm.
"Já jsem zaspalaaa." Letěla jsem okamžitě zpátky do ložnice, abych se honem oblékla.
"To snad není možné, proč se to musí stát zrovna mně." Jakoby nestačilo, že jsem zaspala, mám oko i na mých posledních punčocháčích.
Tak honem ještě najít čisté kalhoty, rychle se učesat, vyčistit zuby a přemístit se do práce.
"Jdete pozdě, slečno Grangerová." No výborně. První, koho jsem potkala, byla moje nadřízená.
"Já… promiňte, omlouvám se, slečno Duffová, zaspala jsem. V sobotu jsem byla na tom plese."
"Ples byl v sobotu, dnes je pondělí, slečno. Tak honem do práce a ať už se to neopakuje."
"Spolehněte se."

"Hermino, tady máš do kafé." Moje spolupracovnice mi uvařila kávu a položila mi ji mezi tu hromadu papírů na mém stole.
"Díky, Jo. He-he-hepčí." Jako kdyby to dnes nestačilo. Když jsem si kýchla, vrazila jsem rukou do kávy a ta se vylila na všechny ty dokumenty.
"Neeee. Neeee."
"Co se děje, Hermino?" starala se Jo.
"Podívej - hepčí - podívej se na tu spoušť."
"No, to není moc dobré. Ale co ty? Jsi v pořádku."
"Jasně, jsem OK. Hepčí."
"Jo, to vidím."

"Rone, ani nevíš, jak ráda tě dnes vidím." Otevřela jsem Ronovi dveře a hned jsem ho objala. Dnes jsem to potřebovala.
"Co se děje, lásko?"
"Ani nevíš, jaký hrozný den jsem dnes měla. Zaspala jsem, roztrhaly se mi punčochy, chytla mě šéfová, vylila jsem kávu na všechnu moji práci a ještě - hepčí - od té doby kýchám snad každých pět minut."
"Neboj, to bude dobré, pojď ke mně."
"Rone?" zkusila jsem opatrně, potom co jsme si sedli do obýváku a jen se tak k sobě tulili.
"Ano, Hermiono?"
"No, můžu se tě na něco zeptat?"
"Samozřejmě."
"Zlobíš se na mě moc?"
"Strašně, šíleně, úplně tě nenávidím."
"No tak, Rone, mluv vážně."
"No, jestli myslíme to samé, tak ne."
"Opravdu? Hepčí."
"Opravdu. Když mi George vyprávěl, jak jsem byl strašně zmatený… Slušelo ti to. Byla jsi nádherná. Nádherná a moje. Byl to moc krásný ples. Celá ta atmosféra a ty."
"Taky jsem se dobře bavila. Bylo to něco úplně jiného, když jsi nic nevěděl."

Vánoce jsme si díky plesu všichni moc užili. Ten poslední týden utekl jako voda a najednou tu byl nový rok. Nebyl to jen další obyčejný silvestr. Tentokráte to byla opravdu historická událost. Přelom tisíciletí. Byl tu rok 2000. Ron s Georgem uspořádali takovou menší oslavu u nich v bytě pro pár přátel. Jen Harry a Ginny slavili sami. To se jim moc nepodobalo.

"Hermiono Grangerová, okamžitě otevři ty dveře. Přísahám, že je vykopnu, jestli je okamžitě neotevřeš." A já zase přísahám, že ho zabiju. Zabiju, ať je to kdokoliv, a je to třeba i smrtelně důležité. Budit mě v osm ráno, po silvestrovské oslavě, když jsem teprve před třemi hodinami zalehla do postele.
"Co je?" Otevřela jsem s razancí dveře od mého bytu.
"Požádalměorukuajářeklaano." vyhrkla na mě Ginny nesmyslnou směsici slov.
"Ginny, zpomal. Nerozumím ti ani slovo. Pojď dál, řekneš mi to uvnitř."
"Tak, co je tak smrtelně důležité, že mě musíš budit v tak nelidskou hodinu."
"Hermiono, raději si sedni, tomu neuvěříš, já bych tomu asi taky nevěřila, kdybych neměla na ruce tenhle prsten."
"Prsten? Ten jsi dostala na Vánoce, že ses ani nepochlubila."
"Ne. Ten je zásnubní. Harry mě dnes požádal o ruku."
"Cože???" Vyletěla jsem okamžitě ze židle.
"A co jsi… co jsi mu řekla?" koktala jsem zaskočená tou novinou.
"Ano, samozřejmě!" Usmívala se blaženě Ginny.
"Páni, Ginny, tak to je opravdu překvapení, tohle jsem fakt nečekala. Počkej, uvařím nám kávu a všechno mi to pěkně povyprávíš, sekundu po sekundě."
"To si piš. Z takové žádosti ti polezou oči z důlků. Nikdy bych nevěřila, co všechno v Harrym je."

"Tak, můžeš začít." Usadily jsme se obě s Ginny do obýváku, zachumlaly se do dek a popíjely ranní kávu.
"No, nejprve jsem chtěla jít na tu oslavu k Ronovi a Georgovi. Těšila jsem se na ni, že příchod nového roku oslavím ve společnosti svých přátel. Ale pak mi došla sova od Harryho. Mám prý na silvestra přijít k němu. Říkala jsem si proč ne. Proč jednou nevyměnit silvestrovskou párty za romantickou oslavu ve dvou. Samozřejmě jsem se na tu oslavu musela pořádně nachystat. Chtěla jsem si na sobě dát záležet. Tak jsem si jednou zašla na manikúru a ke kadeřnici. Asi kolem osmé hodiny jsem se přemístila k Harrymu.
Byt měl pěkně nachystaný, uklizený. Nejprve nám donesli pizzu. Po menší večeři jsme si sedli k televizi a pustili jsme si můj nejoblíbenější film. Čekala jsem, že večer bude dál probíhat v podobném duchu. Že si budeme povídat, tancovat, kolem půlnoci se půjdeme projít po ulicích Londýna, podívat se na půlnoční ohňostroje. Ale… ale… "
"Jaké ale, Ginny, nenapínej mě a pokračuj," skočila jsem Ginny do řeči.
"Jakmile běžely na obrazovce závěrečné titulky filmu, Harry vstal a odešel. Za chvíli se vrátil s našimi bundami, dvěma košťaty a ještě něčím, co jsem nepoznala, protože to bylo schované v igelitové tašce. Než jsem se ho stačila zeptat, na co všechny ty věci budeme potřebovat, chytil mě za ruku a přemístili jsme se a ocitli jsme se… no tomu neuvěříš, kde jsme se ocitli, schválně si zkus tipnout, kam mě vzal, Hermiono!"
"Doupě?" vyslovila jsem na hlas první místo, které mě napadlo.
"Doupě, kde se Doupě hrabe na Bradavice!"
"Počkej, počkej, počkej. Ty chceš říct, že jste se pár minut před novým rokem objevili jen tak v Bradavicích?"
"No, ne přímo v Bradavicích, ale na famfrpálovém hřišti."
"Na hřišti? A tam tě požádal o ruku?"
"Počkej Hermiono, k tomu se dostanu."
"Tak pokračuj, Ginny, je to čím dál zajímavější."
"Takže, když jsme se tedy objevili na bradavickém hřišti, byla jsem z toho samozřejmě úplně mimo. Bylo to poslední místo, které bych očekávala na silvestrovskou noc. Každopádně, Harry navrhnul, že bychom si mohli zahrát famfrpál. Proto ta košťata. Z té igelitové tašky vytáhl camrál a my jsme vzlétli do vzduchu, každý na opačnou stranu hřiště. To, co jsme hráli, se ale rozhodně nedalo nazvat famfrpálem. Jen jsme si házeli camrálem. Ale než jsi hodil míč tomu druhému, musel jsi říct něco, čeho bys chtěl dosáhnout v příštím roce.
Padaly různé návrhy. Například: obletět zeměkouli, stát se ministrem kouzel, přeplavat kanál La Manche a podobné nesmysly. No a najednou Harry zakřičel - vzít se - a hodil mi camrál. Když jsem ho chytila, stalo se hned několik věcí najednou.
Camrál mi před očima zmizel a na dlani jsem měla malou červenou krabičku. Zároveň se začala na hodinách astronomické věže odbíjet půlnoc, to znamená, že se na nebi objevily ohňostroje a taky nápis: Vezmeš si mě, Ginny?"
"To je tak romantické. Harry a romantika?"
"Já vím, Hermiono. No, ale ještě nekončíme. Harry pak přiletěl ke mně, otevřel tu krabičku, vytáhl z ní prstýnek a se slovy - vezmeš si mě - mi ho navlékl na ruku. No a zbytek už si domyslíš."
"Páni, Ginny, tak moc ti to přeju. Pojď sem ke mně." Vstala jsem, abych Ginny objala.
"A ještě, Hermiono. Já vím, že jsme zasnoubení asi osm hodin, není vůbec nic naplánované, ale chtěla jsem se tě na něco zeptat. Protože ty jsi moje nejlepší kamarádka a nevím, koho jiného bych o to požádala. Půjdeš mi za svědka?"
"Samozřejmě, Ginny, moc ráda."

Ron

"Cože jsi udělal?" Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi Harry právě řekl.
"Požádal jsem ji o ruku."
"Ne, ne, ne, řekni, že to není pravda. Harry, na co jsi proboha myslel, vždyť ti není ani dvacet a Ginny je osmnáct. Počkej, tys ji zbouchnul."
"Ne, to ne. Rone, ale teď se, prosím, uklidni. No a co, že je mi devatenáct a Ginny osmnáct, mám ji rád, vím, že ona je ta pravá. Tak proč čekat kdo ví, jak dlouho. Já mám práci, takže postarat se o ni můžu. Copak ty, Rone, jsi nikdy nepřemýšlel o tom, že si Hermionu vezmeš?" Harry jakoby cítil, že uhodil na správné místo. Samozřejmě, že přemýšlel.
"No dobře, ale Ginny, proč zrovna Ginny, vždyť je to moje malá sestra."
"Pochop to konečně, Rone, já ji mám rád. Takže tak snadno se mě nezbavíš, budeme švagři. Ginny totiž řekla ano."
"Tak jsem to přece nemyslel."
"Já vím."
"A co tě to napadlo, vzít ji do Bradavic."
"Chtěl jsem, aby to bylo jedinečné. Tak jsem ji vzal na místo, kde jsme se poznali, začali spolu chodit… Holky mají rády romantiku, Rone."
"Bohužel."
"Ale no tak. Teď už zbývá, jen to říct vaší rodině, víš to jen ty a Hermiona."
"Tak to si připrav velkou kytici pro mamku a hodně trpělivosti. Jsme velká rodina, všichni ti budou chtít popřát a s mamkou to určitě málem sekne. A proč vlastně málem. S mamkou to sekne."

Jak jsem řekl, stalo se. V neděli, tři dny po zasnoubení, jsme se všichni sešli v Doupěti na novoroční večeři. Byl tu snad každý. Bill se svou manželkou Fleur, která podle velikosti břicha, vypadala, že je tak v šestém měsíci těhotenství. Taky tu byl Percy s nějakou svojí slečnou. Nemohl samozřejmě chybět George, já a Hermiona, mamka s taťkou, kdo jiný než, Harry a Ginny a taky Charlie si nenechal tuto večeři ujít. Večer probíhal asi takhle:
Po večeři jsme se přemístili do obýváku. Harry s Ginny si stoupli, počkali, až se všichni uklidní a oznámili všem, že se budou brát. Následovalo asi tak dvouminutové ticho. Jen my s Hermionou jsme byli v klidu. No a mamka, ta vypadala nejprve, že je v pohodě, ale pak začala nějak zrychleně dýchat a nakonec ji taťka musel proplesknout, aby se trochu sebrala. Až se všichni ujistili, že je mamka v pořádku, vypukl chaos. Všichni se nahrnuli jeden přes druhého k Harrymu a Ginny. Přáli jim všechno nejlepší, taky vyzvídali, jak je to dlouho a jak se to stalo. Mamka celou dobu plakala a opakovala jen: "moje malá holčička se vdává, to není možné". Když se situace trochu uklidnila, vstal jsem i já s Hermionou, abychom jim ještě jednou popřáli všechno nejlepší.

"15. května." Měl jsem už po práci, obchod jsme s Georgem zavřeli před půlhodinou. No a teď u mě byl na návštěvě Harry.
"Co bude ten den?" Nechápal jsem.
"No budu se ženit."
"Ty už víš datum?"
"Jo, to bylo první, co Ginny s Hermionou naplánovaly."
"15. května? To je za čtyři měsíce?"
"Ano, přesně tak."
"Proč tak pozdě? Já myslel, že do dvou měsíců jste svoji."
"Znáš holky, prý by to za dva měsíce absolutně nemohli všechno stihnout, vybrat šaty, jídlo, jaké budou ubrusy na stolech, jaká bude hrát kapela atd. atd. Ginny mi toho navykládala tolik, že mi jde z toho hlava kolem."
"Soucítím s tebou, kamaráde."
"Tak tedy nejméně čtyři měsíce na přípravu. První datum bylo 1. května. To jsem ale rozhodně odmítl."
"Proč? To je pěkné datum."
"Rone, copak jsi zapomněl. Poslední den, kdybych se chtěl ženit, je den bitvy."
"Promiň, to je samozřejmé."
"Jo a Rone, že mě zachráníš před těma dvěma ženskýma a půjdeš mi za svědka?"
"Já tě v tom nenechám." Povzbudil jsem budoucího ženicha.

Opravdu. Ty dvě, Ginny a její svědkyně Hermiona, se teď snad staly jedním tělem. Po té, co se Harry odmítl účastnit nekonečných svatebních příprav, poprosila Ginny Hermionu. Takže teď to vypadá asi tak nějak.
Za prvé: Hermiona na mě nemá čas.
Za druhé: Hermiona na mě nemá vážně čas.
Za třetí: Hermiona na mě opravdu nemá žádný čas.
Tráví spolu snad každou volnou sekundu. Prý je třeba zarezervovat místo svatby. Prý to musí být něco extra, takže Doupě jim najednou nestačí. Taky je potřeba zajistit nějakého schopného oddávajícího, dál zajistit hudbu, obsluhu, zábavu, jídlo atd. atd. Jak řekl Harry, i mně už z toho leze hlava kolem. Protože, když si na mě Hermiona konečně udělá čas, bavíme se o… svatbě. Jak jinak. Včera se mě například zeptala, jestli by měli použít růžové ubrousky, nebo třeba zelené. Koho to zajímá, jakou budou mít barvu ubrousky.

Každopádně, ty dvě to očividně baví. Teď nežijí ničím jiným, než přípravami svatby. Ale to Hermionino pokašlávání se mi nelíbí. Nikdy nebyla tak často nemocná, jako teď. Kašle snad každých čtrnáct dní. Když se z jednoho nachlazení dostane, je tu za chvíli další. Kolikrát už jsem ji posílal k doktorovi, ale ona nechce. Prý je to tím špatným únorovým, březnovým, dubnovým a dokonce i květnovým počasím. A taky se mi zdá poslední dobou nějaká pobledlá a unavená. Ona opět tvrdí, že to nic není, to přípravy na svatbu a celé to těšení na ni ji trošku zmáhá. A kromě svatby taky ta velká událost. Já vám to neřekl? Opravdu ne? Jak jsem na to jen mohl zapomenout.

Jsem strýc. Fleur porodila. A má opravdu krásnou holčičku. Jmenuje se Viktorie. Prý na počest velké bitvy. Bylo to totiž právě 2. května, kdy se to stalo. Kdy volal nadšený Bill, že Fleur šla ještě ráno do práce, do Gringottovy banky. Zrovna doprovázela jednoho ze skřetů k těm podzemním trezorům, když ji chytly porodní bolesti. Málem porodila několik metrů pod zemí. Naštěstí se ještě stihli vrátit nahoru a přivolaný léčitel odrodil Fleur přímo v její kanceláři v bance. Takže jsem minulý týden strávil s rodinou v nemocnici. Střídali jsme se u ní a u malé Viktorie všichni. Tedy kromě Hermiony. Ta opět ležela doma s kašlem a bolestmi hlavy. Chtěla se do svatby pořádně doléčit. Doufám, že po svatbě a hlavně tom stresu, chystání a běhání, se to zlepší. Svatba je totiž už zítra!!! Musím se jít na tu velkou událost pořádně vyspat. No, snad raději, aby to už bylo za námi.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 EviTeri EviTeri | Web | 17. prosince 2010 v 10:12 | Reagovat

Jako obvykle super!! A HArry to vymyslel úžasně! :)

2 Hvězdička Will Hvězdička Will | Web | 12. února 2011 v 11:11 | Reagovat

jj! překrásné!! jj Harry měl opravdu "špičkový" nápad :-)

3 asyourself asyourself | Web | 2. června 2011 v 19:11 | Reagovat

Je to úžasné. Jen si rýpnu ;) V Bradavicích se nelze přemisťovat, takže to Hermiona udělat nemohla ;-)

4 asyourself asyourself | Web | 2. června 2011 v 19:30 | Reagovat

Dobře, dobře :D Ale je to fakt krásné... úplně u toho pištím, jak to čtu :)

5 Emik Emik | 29. srpna 2012 v 9:43 | Reagovat

je to super jak to Harry vymyslel :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013