8. Mascarade

15. prosince 2010 v 20:09 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Hermiona

Život se vrátil do starých kolejí. Byla jsem zase šťastná. Claire se sice i se svou matkou nastěhovala do domu mého otce, ale už nám s Ronem nedělala žádné problémy. Ano, Ron. Stále se mi sice občas smál, když jsem se řádně začetla do nějaké knížky a naše hádky neustaly. Ale bez těch by to ani nebylo ono. To bych nebyla já, a to byl nebyl Ron, kdybychom se nehádali jako za starých časů. Ale jedno se změnilo, dospěli jsme, všichni tři. Ale myslím, že Ron nejvíc. No, každopádně věk na to už máme. Když si uvědomím, že zítra je mi dvacet.


Pamatuju si na své 5. narozeniny. Na ten krásný dort s pěti svíčkami. Seděli jsme v obývacím pokoji s mámou a tátou. A já hořela nedočkavostí. Vzpomínám si, jak jsem se snažila sfouknout svíčky, ještě před tím, než táta řekl:
"Něco si přej!" Pak už si pamatuju jen na kouř a pach spálených vlasů.
Dost vzpomínek, dost smutku. To mi rodiče nevrátí. Měla bych začít něco dělat, vždyť zítra mám narozeniny. A to znamená, že mě přijde navštívit pár přátel.

"Všechno nejlepší, Hermiono."
"Díky, Georgi."
"Páni, dvacet. Rone, máš starší ženskou. To je sexy."
"Všechno nejlepší, lásko!"
"Díky, Rone." Vzala jsem si od Rona krásnou kytici růží a nechala se políbit na tvář. Za Ronem stáli další gratulanti. Mezi nimi nechyběli Harry s Ginny, Lenka, Neville, Bill s Fleur, na které nebylo těhotenství ještě vůbec znát.
"Takže, na co si připijeme?"
"Na Hermionu."
"No jistě, na Hermionu. Na krásných dvacet let."
"Na Hermionu a Rona," ozývalo se a ze všech stran bylo slyšet ťukání skleniček.
Oslava byla moc příjemná. Každý si chtěl se mnou zatancovat, jen chudáka Rona ke mně nějak nechtěli pustit.
"Smím prosit?"
"No, počkej, Rone, ještě já jsem netančil s oslavenkyní," hlásil se o práva Neville.
"No to si děláš srandu. Vždyť už jste s ní tancovali všichni, jen já ne," rozčiloval se naoko Ron.
"Ty si toho užiješ ještě dost a dost." Neville se na něj zašklebil a vyzval mě k tanci.
"Hermino, přece mi nedáš košem." Jako odpověď jsem se zavěsila do Nevilla.
Když už jsem měla odtancováno doopravdy se všemi příslušníky mužského pohlaví, přistoupil ke mně znovu Ron.
"Smím prosit?" Natáhl ke mně svou ruku.
"Ty vždycky," odpověděla jsem mu s úsměvem a zavěsila se do něj.
"Ha ha. Jen ne dnes, co?"
"Přece je nemůžu odmítnout."
"Ale mě můžeš, jo?!"
"Ty to přežiješ."
"Ty jedna!"
"Co?" Usmívala jsem se od ucha k uchu.
"Ty… ty… už jsem tě vlastně dnes políbil?" zeptal se z ničeho nic Ron.
"Pokud se počítá ta pusa na tvář, tak jo."
"Tomu se ani pusa říkat nedá."
"Tak to bys měl napravit." Usmála jsem se na něj.
"To bych měl." Také se usmál a sklonil se ke mně.
"Hele, vy dva, tohle si nechte na večer. Nejste tady sami."

"Sbohem, Hermionko, lásko moje největší."
"Ahoj, Georgi, a dobrou noc." Vyprovodila jsem posledního návštěvníka, trochu připitého George. Ron ještě chvíli zůstal, aby mi pomohl uklidit ten největší nepořádek.
"Budeš ještě teď umývat tu horu nádobí?"
"Ne, Rone. To si nechám až na zítra."
"Dobře, tak pojď si chvíli sednout sem za mnou. Potřebuju si s tebou promluvit." Naskládala jsem poslední kousky špinavého nádobí do dřezu a šla si sednout za Ronem do obýváku.
"Tak povídej." Usmála jsem se na něj a chytila ho za ruku.
"Dobře, no, víš, říkal jsem si, že je možná na čase si trochu rozšířit obzory. U George pracuju více než rok a možná by nebylo špatné najít si jinou práci."
"Copak tě ta práce nebaví?"
"Ne, to ne. Ale mým celoživotním snem nebylo pracovat v obchodě. Chtěl bych za Harrym. Co na to říkáš?"
"Chci, abys věděl, že tě budu ve všem podporovat, takže říkám ano."
"Díky, Hermiono. No, myslím, že už půjdu. Jsem pěkně utahaný."

Čas utíkal jako voda. Ani jsem si to pořádně nestihla uvědomit a najednou tu byl listopad. A to znamená, že tady brzy bude prosinec. A s ním i bradavický vánoční ples. Ano, je to tak. Seděla jsem v křesle a v ruce držela právě doručený dopis od paní ředitelky McGonagallové.
"Vážená slečno Grangerová, tímto si Vás, jako významnou absolventku naší školy, dovoluji pozvat na Vánoční ples, který se uskuteční na počest 5. výročí slavného Turnaje tří kouzelníků. Ples se bude konat 25. prosince od 20:00, tentokráte v Komnatě nejvyšší potřeby.
Jste očekávána i s doprovodem.
Srdečně zdraví Minerva McGonagallová, ředitelka Školy čar a kouzel v Bradavicích."

Pch, jaká já jsem významná absolventka, nebýt Harryho nejsem nic! Nic! Očekávána i s doprovodem… S Ronem? Prosím, ať to tentokrát nezkazí a pozve mě včas. Když si vzpomenu na ten poslední Vánoční ples, tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že nakonec se přece jen do mě zamiluje.

Pamatuju si na ten den, kdy nám paní profesorka oznámila, že se vůbec bude konat nějaký ples. Byla jsem nadšená. Konečně tu byla příležitost, kde bych si mohla obléct své nové plesové šaty, které jsem dostala od rodičů k 15. narozeninám. Ostatní holky ve dne v noci nemluvily o ničem jiném než o tom plese. Ze všech stran se ozývalo jen: šaty, boty, vlasy, a hlavně kluci. S tím bych na ples nešla, i kdyby to byl jediný kluk v Bradavicích nebo řeči typu: holky ten je krásný, ten kdyby mě tak pozval. Já jsem to tak neřešila, šaty jsem měla krásné a kluci? Měla jsem přece dva nejlepší kamarády, takže jsem si myslela, že mě určitě jeden z nich pozve. Tajně jsem samozřejmě doufala, že by to mohl být spíš Ron.
Ve své velké naivitě jsem si ani nevšimla, že slavný Viktor Krum tráví poslední dobou nějak moc času v knihovně. Jenomže, jak říkám, žila jsem ve své bláhové naivitě, takže jsem kradmé pohledy, které na mě Viktor vrhal, neviděla. Pak jsem se za to, že jsem si ho ze začátku moc nevšímala, v duchu Viktorovi snad stokrát omluvila. Protože on mě zachránil. Tím, že mě pozval na ples. Když jednou v knihovně prošel kolem mně a omylem upustil knihu a následně se mě zeptal, jestli bych s ním nešla na ples, odpověděla jsem zklamané ano. Ještě pořád jsem doufala, že mě jeden z mých kamarádů pozve. Až když přišla Ronova otázka typu: Hermiono, jsi holka. Nešla bys se mnou na ples?, jsem si naplno uvědomila, že si mě nejen Ron nechal jako poslední možnost, ale že ani on a ani Harry nikdy nepočítali s tím, že by mě na ples pozvali. A aby toho nebylo málo, jako vrchol plesu jsem se musela s Ronem pohádat. Najednou mu vadilo, že jsem na plese zrovna s Viktorem.

Anebo… no jistě, dostala jsem skvělý nápad. Teď hlavně, aby mě Ron nějakým způsobem pozval. Je vlastně Ron taky významný absolvent školy a dostal pozvánku? Nebo je automaticky počítaný jako můj doprovod a pozvánku jsem dostala jen já? No, uvidíme…

Ron

Listopad. Jak já nesnáším listopad. Pořád prší, je zima a taky je už v pět hodin tma. Takže se nedá nic pořádného dělat, teda vlastně kromě toho blbého plesu. Ale ten je až v prosinci. Takže zase nic.

Zrovna včera jsem se stavil u Harryho. Jak on je z toho plesu nadšený. Jak se těší, až se zase vrátí do Bradavic, jak si konečně pořádně zatancuje s Ginny, jak se pozdraví se všemi profesory, celou dobu nemluvil o ničem jiném. Prý hned, jak se to dozvěděl, přemístil se k Ginny, aby ji pozval na ples. A celou dobu mi kladl na srdce, abych už taky konečně pozval Hermionu.
"Nechápu, na co pořád čekáš, Rone? Vždyť ples je už za čtrnáct dní? Copak ty tam nechceš jít s Hermionou?" Popravdě, vůbec se mi tam nechce. Ale Hermiona určitě bude chtít jít.
"Ale jo, s kým jiným bych šel, Harry," odpověděl jsem znuděně.
"No a to jako čekáš, až ti ji zase někdo přebere? Copak chceš, aby to dopadlo jako ve čtvrtém ročníku?" Ples před pěti lety… raději nemluvit, už jen ten příšerný hábit.
"To ne. Jsme přeci pár, takže je snad jasné, že půjdeme spolu." Harry se na mě nevěřícně zadíval.
"No, když myslíš!"
"Dobře, hned zítra ji pozvu! Spokojený?"
"Jo! Ale nějakým normálním způsobem. Nezačínej prosím otázkou, jestli je holka!"
"Tsss. Ty máš tedy paměť. Neboj, zvládnu to. Tedy snad, doufám."

"Hermiono, chtěl jsem se tě na něco zeptat." Ne, to nezní moc dobře. A co třeba:
"Hermiono, rád bych se tě na něco zeptal." No, to už zní trochu líp. Tak bych mohl začít.
Stál jsem před zrcadlem ve svém bytě, a i když je to možná k nevíře, nacvičoval jsem si pozvání na ples.
"Půjdeš se mnou na ples?" Nezní to moc samozřejmě? Tak, co třeba:
"Nic by mi neudělalo větší radost, než to, že se mnou půjdeš na ples." To mi přijde zase moc uhlazené.
"Nešla bys se mnou na Vánoční ples?" Vždyť na tom není nic těžkého, teď jenom, aby řekla ano, nebo něco v tom smyslu. Cestou se ještě stavím v květinářství a bude to dokonalé.

Hned ten večer jsem se přemístil k Hermioně, abych převedl své slova v činy. Hermiona mi s mírným úžasem v očích otevřela dveře a vpustila mě dovnitř. Na uvítanou jsem ji políbil, chytil ji za ruku a odvedl do obýváku, kde jsme se posadili. Tak, teď to přijde. Držte mi palce.
"Hermiono?" Zadíval jsem se jí do očí.
"Ano, Rone?" Podívala se na mě tak, že jsem znervózněl ještě víc. Víc už to ani snad nejde.
"Rád bych se tě na něco zeptal." Teď nebo nikdy. Je to přeci jen pozvání na ples. Nežádáš ji o ruku.
"Nešla bys se mnou na Vánoční ples?" Chvíle napětí. Hermiona nejprve nereagovala a pak se začala potutelně usmívat.
"Ano, moc ráda." Ufff. Nezvoral jsem to a ani mě nikdo nepředběhl.
"Už jsem se bála, že tam se mnou nechceš jít."
"Promiň, trochu mi to trvalo."
"To je v pořádku. Teď už ano. Nemáš hlad? Uvařila jsem večeři."

I když nakupování k smrti nesnáším, vydal jsem se týden před plesem spolu s Harrym na nákupy. Tentokráte jsem neponechal výběr mého společenského hábitu na mamce. Všichni víme, jak to tehdy dopadlo.
Asi po hodině chození jsme narazili na malý obchůdek, kde měli široký výběr obleků za přijatelné ceny. Já i Harry jsme si nakonec koupili černé fraky. No, na ples jsem byl přichystaný, teď už ho zbývalo jen přežít.

"No tak, Georgi, pohni. Harry s Ginny už na nás čekají přede dveřmi a ještě se musíme stavit pro Hermionu."
"Vždyť už jdu, pořád!" Otevřel jsem dveře od bytu, abych se připojil k Harrymu a Ginny…
"Páni, Ginny. Tobě to ale sluší." Ginny se mírně začervenala.
"Počkej, až uvidíš některou z účastnic plesu, dojdou ti slova obdivu." Trochu jsem nepochopil, co tím Ginny myslela. Každopádně teď nebyl čas zjišťovat pravý význam slov. George už byl konečně hotový, ale i tak jsme měli trochu zpoždění. Takže jsme se hned přemístili k Hermioně.

"To snad není možné. Ples začíná za patnáct minut a ona nám neotevírá dveře." Stáli jsme přede dveřmi Hermionina bytu a čekali, co se bude dít.
"Počkej. Neřvi tolik, Rone. Myslím, že slyším kroky." Přehlušila mě Ginny. Slyšela každopádně dobře. Dveře se otevřely a v nich stále Hermiona v…
"Pyžamu? Ty jsi v pyžamu? A na ples?" Vykulil jsem oči, ostatní nevypadali tak překvapeně jako já.
"Promiň, Rone. Je mi špatně. Nezvládla bych to. Běž sám." Ne, ne ne. Hermiona si ze mě dělá srandu.
"Sám? Co budu dělat sám na plese. Nikam nejdu. Ne bez tebe."
"Ale, Rone, jaképak sám, budeš tam s námi. Pobavíš se i bez Hermiony. Přece jsi nedal tolik peněž za frak, abys v něm nakonec nešel."
"Harry má pravdu. Já to zvládnu a ty se běž pobavit. Mějte se," řekla Hermiona a zabouchla dveře. Nevím, co jsem viděl, ale zdálo se mi, jako kdyby ještě stihla mrknout na Ginny.

Pro dnešní noc byla ochranná zabezpečení kolem Bradavic omezena, takže jsme se všichni mohli přemístit přímo před dveře do Komnaty nejvyšší potřeby.
"Tady, Rone, vezmi si to!" Strčil mi Harry něco do ruky.
"Škraboška? Ale na co mi teď bude?"
"My jsme ti to neřekli? Ten ples je maškarní. McGonagallová změnila plány," řekla Ginny a stejně tak, jako Harry a George, si nasadila škrabošku.
"No tak to jste se spletli. Já tam nepůjdu dělat nějakého magora ve škrabošce a navíc bez partnerky." George ke mně přišel, vytrhl mi škrabošku z ruky a narazil mi ji na obličej.
"Myslíš?!" Popadl mě za jedno rameno a Harry za druhé a vtáhli mě dovnitř. Najednou jsem se ocitl v úplně jiném světě. Jakoby se nepsal rok 1999, ale nejméně 1899. Komnata nejvyšší potřeby teď připomínala obrovský taneční sál ve stylu francouzského maškarního plesu. Všude kolem byli jen dámy v honosných šatech a se zdobenými škraboškami, jakoby snad ze všech stran se linula vábivá vážná hudba. Nebyli tu žádné Sudičky, ani žádní ječící puberťáci. Tohle byl maškarní ples na úrovni. Nechyběl tu snad nikdo z významných kouzelníků, z bradavických studentů jste tu nenašli žáky mladší šestnáct let.

"To hledíš, bráško, co?" Šťouchla do mě Ginny, abych se z té vší nádhery aspoň trochu probral.
Přisedli jsme si k Nevillovi s Hannah a Deanovi, kteří už nám drželi místo. Harry s Ginny hned odběhli na taneční parket, George se dal do řeči s Deanem. A já? Já jsem jen tak seděl a pozoroval ty tančící páry. Tančili tak lehce a sebevědomě, jako by to dělali každý den. Jako kdyby i tohle Komnata nejvyšší potřeby zařídila. Vůbec to nevypadalo, že tančí na sto let starou hudbu dávno zapomenutý tanec.
"Víš, koho jsem tady viděl, Rone? Kruma!" vypálil mi do obličeje Neville, když jsem moc dlouho nekomunikoval.
"Cože? Kde by se tady vzal?" Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nevyvedlo z míry.
"No, asi protože byl účastníkem turnaje a tudíž i Vánočního plesu, na jehož počest se tenhle nový pořádá."
"Máš pravdu, Neville. No a jak se jinak máš? Povídej a ty taky, Deane." Dobrou hodinku jsme strávili tím, že jsme probírali naše nové práce a jak si teď vlastně žijeme. Dozvěděl jsem se, že Hannah Abbotová tu není jen tak. Už přes dva měsíce chodí s Nevillem. Od Deana jsem se například dozvěděl, že Seamus se přestěhoval do New Yorku.

George i Dean mě popichovali, abych šel vyzvat nějakou slečnu k tanci a neseděl tady jako pecka, ale já jsem nechtěl. Přišel jsem sem tancovat s Hermionou, ne s Padmou nebo ještě hůř Levandulí, kterou jsem tady také zahlédl. Takže jsem raději netančil vůbec. S kluky jsem se nenudil. Tak to šlo skoro až do půlnoci.
"Brzy bude půlnoc a to znamená, že tu máme dámskou volenku," ozývalo se ze všech stran.
"Tak to si konečně odpočinu." Uvelebila se Ginny pohodlně.
"Dámy, zadejte se," ozvalo se, když hodiny astronomické věže začaly odbíjet přesně půlnoc.
"Ale, Ginny, to mi přece nemůžeš udělat." Poukázal Harry zoufale na vlnu zvedajících se ženských těl, které měli jen jeden úmysl: ulovit vyvoleného.
"No dobře, zachráním tě." Chopila se Ginny pohotově Harryho a odvedla ho od všech chtivých žen. Situace se uklidnila, dámy se buď vrátily na své místa, nebo šly vyzvat jiné muže. Jen Dean do mě musel rýt.
"Hele, Rone. To musíš vidět. No tak, podívej se."
"Deane, ale mě to nezajímá."
"Tohle tě, kamaráde, zajímat bude." Abych se ho zbavil, otočil jsem se a podíval se směrem, kterým ukazoval. Myslím, že ani nejde správně popsat můj výraz. Zůstal jsem strnule sedět s otevřenou pusou a s vyvalenýma očima upřenýma jen na ni. Na té nejkrásnější ženě, jakou jsem kdy viděl. Scházela ladnou chůzi po schodech, vedoucích nejspíš z nebe. Ano, z nebe. Vypadala jako nějaká hvězda, která se vydala na procházku po noční obloze. Její vlasy byly jako ten nejčernější samet. Na sobě měla černé korzetové šaty, se sukní protkanou nejspíše zlatou nití, a vlečku, která vypadala, že nikdy neskončí. Obličej jí zakrývala zdobená zlatá škraboška.
"Dnes je můj šťastný den. Jde sem, ona jde sem," volal radostně Dean. Opravdu. Mezitím už sešla ze schodů a vydala se napříč tanečním sálem přímo k nám. Lidé se zastavovali v tanci a uvolňovali jí cestu, aby mohla projít. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by mohla jít za mnou. Až když se zastavila přímo přede mnou, mírně se uklonila a podala mi ruku, to vše mlčky. Chvíli jsem na ní zblízka civěl, až pak mi došlo, že bych mohl vstát a jít s ní tancovat.

Jakmile jsem s ní začal tančit, zastavil se pro mě čas. Jako kdyby zmizelo všechno ostatní. Vnímal jsem jen její oči a její ladný tanec. Až když se taneční parket začal vyprazdňovat, uvědomil jsem si, že ji už možná nikdy neuvidím, a že o ní vůbec nic nevím.

"Kdo jste?" Zakroutila hlavou.
"Proč mi to nechcete říct? Je to proto, že jsem, že jsem zadaný?" napadlo mě najednou. Ona však jen opět zakroutila hlavou.
"Tak vy nemluvíte?" Tentokrát mi pokývala na znamení souhlasu.
"Tak mi aspoň naznačte, kdo jste." Opět jen zakroutila hlavou.
"Musím to vědět. Mám pocit, že vás znám snad sto let. Prosím, aspoň malý náznak." Odpovědí mi bylo další kroucení hlavou.
"Odkryjte tvář." Polekaně se na mě zadívala.
"Prosím. Já… já… neodejdu, dokud mi neukážete vaši tvář," dořekl jsem a podtočil jsem ji. Možná to trvalo jen jednu sekundu, možná míň než jednu tisícinu sekundy, ale na tu chvíli, na tu chvíli té otočky jí zmizela z tváře škraboška. Ale i ta tisícina stačila na to, aby krátery jejich očí propálily ty mé a já si uvědomil, s kým celou dobu tancuju.
"H-he-he-"
"Psst… " A z ničeho nic mě políbila, jen krátce, na rty. Já i na ten krátký polibek zavřel oči, když jsem je však otevřel, nebyla tam. Prostě byla pryč.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 EviTeri EviTeri | 15. prosince 2010 v 21:40 | Reagovat

Jžš kdo to byl?? :D černý vlasy?

2 Hvězdička Will Hvězdička Will | Web | 12. února 2011 v 10:58 | Reagovat

úžasný :-)

3 twilightgirl twilightgirl | Web | 5. června 2011 v 23:04 | Reagovat

úžasné du na další kapču

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013