7. Musíš na něj zapomenout!

14. prosince 2010 v 15:19 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Hermiona

Včera jsem byla s kamarádkou v kině. Jsem ráda, že jsme zase po dlouhé době podnikly něco společně. Mám díky tomu dobrou náladu, ale ta se mi nejspíš brzy zkazí. Dnes přijde Claire. No, snad budeme mít o čem mluvit, protože dnes nepřichází vyřizovat převod domu.

"Tak, jak ses měla v kině, sestřičko?" Úsměv na tvář.
"Dobře, Claire. Chodím si tam odpočinout. A co ty? Už si tady zvykáš?"
"Je to těžké. Dřív jsem žila jen v malém městečku, ale všechno přijde časem. A brzy se za mnou přistěhuje i máma."
"Tvoje máma? Jak vlastně vzala smrt našeho otce? Milovala ho? Nebo to byl jen úlet?"
"Nevím, co to znamenalo pro tvého otce, ale máma ho milovala. Nevdala se." Nevdala se. To zabolí.
"Aha." Doufám, že se s ní nebudu muset setkat. Obávám se, že bych se jí nedokázala podívat do očí.
"No nic, díky, sestřičko, za příjemné odpoledne. Ale už budu muset jít. Mám ještě nějakou práci."
"Já děkuji za návštěvu, Claire. Doufám, že až se uvidíme příště, bude už převod domu hotový." Pro mě je to velmi náročné.
"Ano, také už to chci mít za sebou. Herm, neznáš nějaký obchod s kvalitním spodním prádlem?"
"Já mám jeden oblíbený, dám ti adresu."
"To budeš hodná."

"Ahoj, sestřičko. Mám pro tebe novinku," zněl mi do ucha přes telefon její zvonivý hlas.
"Tak povídej."
"Mohla bys zítra přijít do kanceláře mého právníka?" Tak už? No konečně.
"Dobře. V kolik by ti to vyhovovalo?"
"Takže, přijď na Downing Street 65 v 15:00. Podepíšeme jen nějaké papíry a dům bude můj. A já tě do měsíce vyplatím. Souhlas?"
"Ano." Zdá se mi to, nebo někdo ťuká na okno?
"Skvěle. Tak jak ses dnes měla?" Nezdá, vypadá to na sovu.
"Promiň, ale musím končit. Takže zítra."
Položila jsem sluchátko a zamířila si to k oknu v obývacím pokoji, odkud přicházelo ťukání.
"No ne, papušíku, co tady děláš?" Otevřela jsem okno a vpustila malou sovičku dovnitř. Ta jednou obkroužila místnost a pak mi vhodila do klína dopis.
"Miluji tě. Ron." Já tebe taky. Zašeptala jsem, zatímco jsem si stírala slzu, co mi jen tak vyklouzla z oka.

"Tady podpis, slečno Grangerová. A ještě tady. Ano, děkuji. A teď vy, slečno Claire." Dva podpisy a řízení bylo konečně u konce.
"Dámy, je to vyřízené. Dům teď patří Claire Bloomové, která je povinná vyplatit vás, slečno Grangerová, do měsíce, a to přesně polovinu částky z odhadnuté ceny domu. Souhlasíte, dámy?" Odpověděla jsem s Claire jednotným ano. Právník nám na rozloučenou podal ruce a celá věc byla hotová. Nakonec jsem přijala pozvání Claire do cukrárny, prý to musíme nějak oslavit.

Do postele jsem zalehla naprosto mrtvá. Není divu, v práci jsem se dnes nezastavila.
Pomalu jsem upadala do říše snů. Ale ne. Někdo mi očividně spánek nepřál. Kdo se opovažuje v půl jedné v noci ještě zvonit?
"Claire?" Ano, moje drahá sestřička stála přede dveřmi. Ale byla nějaká rozmazaná a rozcuchaná.
"Claire, stalo se něco?"
"Stalo, Hermiono, stalo. Přišla jsem ti ukázat tohle." S pohrdavým tónem mi hodila něco do obličeje. Vypadalo to jako…
"Podprsenka? Co to má znamenat?"
"Jen se podívej. Je na dvě půlky, ten tvůj se činil, aby ji ze mě co nejdříve serval." O čem to zase mluví?
"Počkej, Claire. Můžeš mi to konečně vysvětlit?"
"Nevím, co nechápeš na rozervané podprsence. No dobře. Nedávno jsem náhodně potkala tvého přítele. Zašli jsme si do kavárny a docela si i popovídali. Za dva dny už to nebyla náhoda. Pozval mě zase na kafé. No a dnes přišel ke mně domů. Nejprve jsme jen mluvili. A pak mi začal vykládat, jak moc se mu líbím, jak nechápe, že doteď chodil s tebou. Nejdřív se mi to líbilo. Držel mě kolem ramen a lichotil mi. Ale pak, pak se na mě vrhnul, a tohle je výsledek." Ukázala na rozervanou podprsenku. Víc mi říkat nemusela, v minutě se mi zhroutil celý svět.
"Ne, to nemůže být pravda, on mě miluje." Velké kapky slz mi začaly stékat po tváři.
"To není možné, tak tohle ti jako důkaz nestačí. A já běžím hned za ní, abych jí to řekla."
"Ale kde máš důkaz, že ti ji natrhl zrovna Ron?" Můj mozek a hlavně mé srdce odmítalo uvěřit.
"Koupila jsem ji v tom obchodě, který jsi mi doporučila. Že by Rona přitahovala stejná značka podprsenky? Pokud tedy ty tvoje vůbec někdy viděl?!" Tak tohle už přehnala.
"Ven! Vypadni!"
"Ale ale naše malá hodná Hermionka. Teď už ti to můžu říct, když mám dům v kapse. Na otci ani na tobě mi nikdy nezáleželo. Připravila jsem tě o dům a teď vlastně i o tvého přítele. Jsem spokojená."
"Ven! Už tě nikdy nechci vidět!"
"Nápodobně, sestřičko." A odešla. Já jsem se sesula na zem a nechala slzy volně kanout.
Jak jsi mi to mohl udělat, Rone. A zrovna s ní.

Následující ráno jsem se omluvila z práce, to byla ta první věc, kterou jsem udělala. Musela jsem být sama. Sice mi už došla zásoba slz, protože jsem celou noc nedělala nic jiného, než plakala, ale stejně by to na mně lidé poznali. A vysvětlovat jim, proč jsem v takovém stavu, by bylo to poslední, co jsem teď chtěla dělat. Já jsem v podstatě nedělala nic, jen jsem ležela v posteli a hleděla do stropu. Sice od té události neuběhly ani dva dny, ale Ron se po mně bude brzy shánět. Brzy přijde na to, že nechodím do práce. A já ani nevím, jak zareaguji, jestli na něj budu řvát, nebo jestli mu odpustím, já nevím, já nevím. Ale co když, co když se na mě opravdu vykašlal a už se mnou nechce být?

Někdo zvonil. No a co? Dotyčná osoba měla ale výdrž, nehodlala jen tak odejít.
"Hermiono? Hermiono?" Tenhle hlas bych poznala kdykoliv a kdekoliv. Vždyť jsem ihned vyletěla do sedu, jakmile se netrpělivý Ron ozval.
"Ty nejsi doma? Ale kde můžeš být? Nejsi ani v práci," mluvil Ron sám se sebou. Chvíli to ještě zkoušel a pak odešel. Já jsem se zase vrátila ke své původní činnosti. Rozhodla jsem se, že neotevírat a nemluvit s ním, bude teď nejlepší.

"Hermiono?" Tak teď pro změnu zvonil a dobýval se do mého bytu Harry. Nejprve jsem si toho nevšímala, jako před tím několika Ronových marných pokusů, ale pak jsem si to rozmyslela.
"Hermiono!" Harry se na mě vrhnul, sotva jsem otevřela dveře.
"Co se s tebou stalo?!" vyptával se nedočkavě. Já jsem však měla na srdci jen jedno.
"Řekni tomu… tomu… prostě mu řekni, že jsem v pořádku, zdravá a nikdo mi neumřel. A taky mu řekni, že ho už nikdy v životě nechci vidět. Je konec. Je konec!" A zabouchla jsem mu dveře.
"On přece nic neudělal. Hermiono, otevři." Jistě, to je nic! Doufám, že to Ron i Harry konečně pochopí a dají mi pokoj. I když už teď se mi po Ronovi stýská. Už přes týden jsem ho neviděla, nepolíbila… přestaň, musíš na něj zapomenout! Jenže, jak můžete přestat milovat někoho, o kom jste si mysleli, že je pro vás ten pravý?

Můj žaludek se odmítal ztišit, kručel čím dál hlasitěji. Ale co se tomu divím, posledních pár dní jsem skoro nic nesnědla. Prohledala jsem celý byt a nenašla nic poživatelného. Z posledních sil jsem zvedla sluchátko a jídlo si objednala.
"Dobrý den, jedenkrát šunkovou pizzu, prosím." Ještě jsem nadiktovala adresu a objednávka byla hotová. Ani ne po dvaceti minutách už zvonil zvonek.
"Jedenkrát šunková. Pizza levně a rychle až do vašeho domu." Konečně, měla jsem už doopravdy hlad.
"Georgi?!" Místo poslíčka s pizzou stál u dveří George.
"Copak vy jste zavřeli obchod? Ty teď rozvážíš pizzu?" Zírala jsem vyjeveně na George s pizzou v ruce.
"Ne. Jen jsem potkal poslíčka u vchodu a řekl mu, že ti ji doručím. Myslím, že to je jediný způsob, jak mi otevřeš dveře."
"A co peníze?"
"Vyřídil jsem to. Tak můžu dál?!" Nejprve jsem přešlapovala u dveří a urychleně přemýšlela, nakonec jsem George pustila. Možná za to mohla ta pizza, která tak voněla.
"Dáš si taky? Nebo kávu?"
"Ne. Díky. Tedy, Hermiono, jak tady můžeš žít. Tys tu nejmíň týden neuklízela." Proč jsem si to neuvědomila dřív, měla jsem před Georgem pěknou ostudu.
"Nějak jsem byla poslední dobou úplně mimo, takže mi bylo všechno jedno, i nepořádek v domě." Snažila jsem se před Georgem ospravedlnit. On si toho galantně nevšímal a sedl si na poslední volné místo na sedačce.
"Ale prádlo máš tedy pěkné, tygrovaná podprsenka s krajkou, no teda, Hermy." Claire. Ona tu nechala tu podprsenku a já si jí vůbec nevšimla.
"To není moje podprsenka. Je JEJÍ."
"Počkej, Hermiono, o čem teď mluvíš? Moment, tys nechala Rona kvůli ženské? Ty jsi… ty jsi?"
"Ale ne. Ještě to tak."
"No, aspoň jsem tě rozesmál." Měl pravdu, po dlouhé době se na mé tváři objevil úsměv.
"Tak čí je?" Mám, nemám. Vypadalo to, že se Ron o aférce nezmínil.
"No přeci Claire." Netrvalo to dlouho a nakonec jsem ze sebe všechno vysypala a řekla bych, že se mi ulevilo.
"Hermiono, snad tomu nevěříš. Ron tě miluje a s žádnou Claire tě nepodvedl. Vždyť ho vidím, trápí se. Proč myslíš, že jsem tady? On se trápí, ty se trápíš a já už se na to nemůžu dívat."
"Já nevím, Georgi, a co ta podprsenka?" Přece by mi Claire nelhala.
"Ukaž." Chvíli si ji prohlížel.
"Může být klidně nastřihnutá."
"Ne, tak to ne. Claire je moje sestra, a i když se vzájemně nemáme moc rády, tohle by mi neudělala. A navíc, jak víš, že Ron s ní nebyl? Byl jsi snad v tu chvíli s ním?" George se na mě smutně podíval.
"V tu chvíli jsem nebyl s Ronem. Ale můžeš si být jistá, že tohle si nenechám pro sebe. A že Ron za tebou ještě dnes přijde, aby ti vše vysvětlil." Já nevím, co mám dělat. Vždyť už jsem se rozhodla, že ho vymažu ze svého života a srdce.
"Ne. Ať nechodí. Rozhodla jsem se, už ho nechci vidět, ať si jde za Claire." Možná jsem dělala chybu…
"Jak myslíš, ale on tě nepodvedl."
Co když měl George pravdu, ale to by mi přece Claire neudělala. A co Ron, co pak mu vůbec nevěřím? Kdyby se na mě vykašlal, nesháněl by mě, a George by taky nepřišel.

"Hermiono!" Jak George řekl, Ron přišel. A teď bušil do mých dveří.
"Hermiono, no tak otevři mi. Já jsem s Claire nic neměl. Musíš mi věřit. Hermiono, no tak. Já tě miluji, tohle bych ti nikdy neudělal. Hermiono, věř mi prosím."
"Rone!"
"Hermiono."
"Rone, já potřebuju čas, musíš mi dát čas. Odejdi, prosím. Odejdi." Ron se ještě chvíli dobýval do bytu, ale nakonec to vzdal. Já jsem se naprosto zoufalá svalila do křesla a nechala volný průchod slzám. Usnula jsem až nad ránem, naprosto vyčerpaná a stejně zmatená jako před tím.

Probudila jsem se až kolem poledne. Po velkém sebepřemáhání jsem se rozhodla, že vyměním svou obvyklou činnost, ležení a zírání, za úklid. Přinesla jsem si velký pytel na odpadky a už to mohlo začít.
"Fuj, to bude ještě máslo, které jsem ten večer neuklidila," mumlala jsem si pro sebe. Tak, kuchyně byla uklizená, teď zbýval obývák. Nejprve jsem posbírala odpadky povalující se na zemi, pak jsem chtěla uklidit pohovku. Ale to je přece ta…
"Podprsenka, to je ta podprsenka." Natáhla jsem ruku, abych ji hodila do pytle a tím se jí nadobro zbavila. Ale pak mě něco napadlo.
"Herm, neznáš nějaký obchod s kvalitním spodním prádlem?"
"Já mám jeden oblíbený, dám ti adresu."
"Koupila jsem ji v tom obchodě, který jsi mi doporučila…" Claire, koupila tu podprsenku v mém oblíbeném obchodě, ale tam prodávali přece vždycky kvalitní zboží. Nic, co by se hned roztrhlo, co kdybych…
Během patnácti minut jsem byla vysprchovaná, učesaná, oblečená a připravená vyrazit do města. Čerstvý vzduch mě ovanul, jakmile jsem vystrčila nos z bytu. Po více než týdnu v bytě už bylo na čase.

"Dobrý den. Mohla byste se na to podívat." Vytáhla jsem z kabelky tygrovanou podprsenku a podala ji prodavačce.
"Ale, slečno, proč mi ukazujete nastřihnutou podprsenku?" Nastřihnutou, takže…
"Ona je přece natrhnutá?"
"Ne, není. Naše podprsenky jsou z velmi kvalitního materiálu, a tahle je rozhodně od nás z obchodu, takže byla jedině nastřihnutá, natrhnout ji nelze."
"Tak vám děkuji." Z obchodu jsem vyšla jako ve snách, Ron mě miluje. Teď už to konečně vím.

Vrátila jsem se zpátky do bytu a zbytek odpoledne jsem strávila chozením po něm. Chodila jsem stále dokola a přemýšlela, jak se nejlíp Ronovi omluvit za své chování. Nemůžu přeci jen tak vtrhnout k němu domů a říct pouhé promiň. Ale jak, nemůžete mi někdo poradit?
Co třeba ho pozvat na večeři? Ne, tam je moc lidí. Chtělo by to, něco… něco… Rozhodně musíme být sami. A co kdybych ho pozvala ke mně do bytu a uvařila nějakou dobrou večeři? To bude asi nejlepší. A sovu s pozváním mu pošlu hned teď. No dobře, tak mu ji pošlu až za chvíli, až otevřu dveře tomu nedočkavci.
"Už jdu."
"Hermiono, jsem tak ráda, že tě vidím. Přišla jsem tě pozvat k nám na večeři. Hodí se ti to zítra? V sedm?"
"Zítra? Zrovna zítra?"
"No tak, Hermiono, už se na tebe moc těšíme."

Ron

Vzdal jsem to. Už prostě nemůžu dál. Nemám sílu vysvětlovat Hermioně, že jsem nic neprovedl. Snad jí to nějakým zázrakem dojde, protože už to bez ní dlouho nevydržím, tak moc mi chybí. Teď, když spolu nemluvíme, si uvědomuji, co k ní vlastně cítím. Ještěže jsem zítra pozvaný na tu večeři, aspoň se trochu odreaguji.

Bylo za pět sedm, nejvyšší čas se přemístit. Pak ještě zbývalo vyběhnout ty čtyři poschodí. A vida, na večeři jsem nebyl pozvaný sám, nějaká slečna stála u dveří a zvonila a zvonila…
"Copak, oni nejsou doma, že vám nikdo neotevírá?" volal jsem na tu dívku ještě ze schodů.
"Už to tak vy… padá."
"Hermiono? Ale co tady děláš?" Až když se neznámá otočila, poznal jsem v ní Hermionu. No, asi za to mohl ten klobouk na její hlavě.
"Rone! No, já jsem přece pozvaná na večeři."
"Já taky a oni nejsou doma."
"Ne, nejsou, tak já asi… počkat." Hermiona se sehnula a zvedla ze země malý lístek, který byl pode dveřmi.
"Užijte si to," přečetla vzkaz. Ale co to má znamenat? No jasně!
"Harry!"
"Ginny!"
"Harry mi včera volal abych-"
"A Ginny se u mě večer zastavila," skočila mi do řeči Hermiona. Ale co teď? Harry a Ginny se na nás připravili.
"Tak a teď?" Zadíval jsem se upřeně na Hermionu.
"No, co asi." Mírně se začervenala.
"A chceš tu se mnou zůstat? Nebojíš se, že se tě pokusím znásilnit jako Claire?" Nepřehnal jsem to trochu? Hermiona se na mě chvíli dívala, ale pak se naklonila blíž.
"Nic jiného si ani nepřeju…" zašeptala mi do ucha. A políbila mě.

"Ale to bylo přesně naopak! To ona se po mně plazila!" Leželi jsme s Hermionou v Harryho posteli a konečně mluvili o tom, co se vlastně stalo a hlavně nestalo.
"Tak proč to udělala?" Myslím, že vím proč.
"Tehdy ten večer mi řekla něco jako, že když nemůžu být její, tak nebudu ani tvůj."
"A málem se jí to povedlo."
"Naštěstí jen málem."
"Promiň mi to, Rone. Byla jsem tak hloupá a naletěla jí."
"Nastražila to na tebe dobře. Ale teď mi slib, Hermiono, že tohle se nám už nikdy nestane. Žádná Claire už nás nerozdělí. Musíš mi věřit, tak jako já věřím tobě.
"Máš pravdu, bez vzájemné důvěry nemůže fungovat žádný vztah." Podíval jsem se na hodiny. Byla jedna hodina po půlnoci…
"Tak a teď už spát."
"Ale já chci pusu na dobrou noc." Usmál jsem se.
"No dobře, jen jednu malinkou." Sklonil jsem se k Hermioně a políbil ji na tvář.
"Tomu říkáš pusa? Já chci pořádnou." No, když pořádnou tak pořádnou. Sklonil jsem se tedy ještě jednou k Hermioně. Za chvíli mi Hermioniny neposlušné ruce vklouzly pod tričko.
"Ale, co to je? Spát se bude!"
"No tak, Rone." Když mi Hermiona přetáhla tričko přes hlavu, už jsem nic nenamítal.

"Tady máš teploměr a změř si teplotu." Byl jsem u Hermiony v bytě. Poslední dva dny nějak pokašlávala a dnes si vzala v práci volno, aby se mohla trochu vyležet.
"Ne, zvýšenou teplotu nemám, je to jen nachlazení. Zůstanu dva dny v posteli a bude vše v pořádku."
"Dobře, já ti uvařím čaj a ty pěkně odpočívej." Odběhl jsem do kuchyně, abych uvařil Herm šálek horkého čaje.
"Tak tady to je, černý čaj s citronem, tak jak to máš ráda."
"Díky, Rone." V tu chvíli někdo energicky zazvonil na zvonek.
"Jen lež, já to vyřídím." Vstal jsem a odešel neznámému otevřít.
"Co tady děláš?"
"Můžu se tě zeptat na to samé? Co tady po tom všem ještě děláš, Claire?" Jak se opovažuje sem vůbec ještě přijít?
"Ale já jsem myslela, že ty a Hermiona, že…"
"Nevyšlo ti to, Claire. Tohle ne. Pošpinit památku Hermionina otce a připravit ji o dům se ti podařilo, ale nás dva nerozdělíš. My se milujeme."
"Jestli čekáš, že se ti tady teď začnu omlouvat, tak…"
"Ne, to od tebe rozhodně nečekám. Tak co tady ještě chceš?" skočil jsem jí nekompromisně do řeči.
"Přišla jsem Hermioně dát tohle. Je to šek, který jsem jí měla vyplatit."
"Dobře, já jí ho předám." Šek s penězi za dům jsem jí vytrhl s rukou a zabouchl dveře.
"Rone, kdo to byl?" volala Hermiona z hlouby bytu.
"Nikdo, spletl si patro."

"Rone!" Už je to rok a půl od smrti Voldemorta, rok a půl už nechodím do Bradavic, naše hvězdné trio už je minulostí…
"Rone!" Rok a půl pracuju s Georgem, možná už by nebylo špatné podívat se po nějaké jiné práci…
"Rone, no tak!" A taky už rok a půl chodím s Hermionou. Až na pár neshod nám to klape. Kdyby nebylo té zatracené Claire...
"Fuj! No to je hnus." Čaj, kterého jsem se právě napil, jsem okamžitě vyplivl ven.
"No, není divu. Na co, prosím tě, zase myslíš? Sedíš, hledíš do blba, neslyšíš a sypeš si do čaje sůl." Nepokrytě se mi smál.
"Ale na nic důležitého, Georgi." Smál jsem se už také.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pobertka Pobertka | Web | 14. prosince 2010 v 15:22 | Reagovat

Krááááásný dess :)) A povídka
Zapiš se do kontroly Affs :)) http://hoggy-warty.blog.cz/1012/kontrola-affs

2 @-annie :** @-annie :** | Web | 14. prosince 2010 v 15:28 | Reagovat

Si  určitě někdy přečtu :-D  :-D

3 EviTeri EviTeri | 14. prosince 2010 v 16:31 | Reagovat

Bomba jakota minuláá

4 Hvězdička Will Hvězdička Will | Web | 12. února 2011 v 10:45 | Reagovat

nádhera

5 haymaker haymaker | Web | 21. června 2015 v 10:40 | Reagovat

pujcila jsem penize priteli :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013