6. Jako kdyby nebylo málo Weasleyů.

10. prosince 2010 v 14:59 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Hermiona

,,Jsou mrtví, mrtví," opakovala jsem stále dokola. Ron byl z toho úplně zmatený.

,,Hermiono, prosím, uklidni se. Kdo je mrtvý? Víš co, pojď dovnitř." Posadili jsme se v kuchyni u stolu. On nám oběma uvařil čaj. Začala jsem.
,,Moji rodiče, Rone, jsou mrtví," vyslovila jsem tu hroznou skutečnost nahlas. Ron se zastavil v půlce pohybu s pusou otevřenou dokořán.
,,Tvoji rodiče a mrtví?" Vzpamatoval se, odložil hrnek a přisedl si ke mně.
,,To je mi strašně líto." Tohle jsem mu opravdu věřila, bylo vidět, jak ho ta zpráva zaskočila.
,,Tehdy jsem se probudila brzy ráno. Ty jsi ještě spal. Měla jsem strašně divný pocit. Tak jsem ti napsala ten vzkaz. Doma nikdo nebyl. Rodiče se měli vrátit v noci ze Skotska. Volala jsem babičce, ale ta mi řekla, že u ní nejsou. Nastoupili do letadla a odletěli. Za chvíli u mě zazvonila policie a řekla mi, že letadlo se zřítilo ještě ve Skotsku. Nikdo nepřežil. Okamžitě jsem se sbalila a odletěla do Skotska. Bylo mi úplně strašně. A chtěla jsem být sama. Omlouvám se, že jsem nic neřekla. Ale prostě jsem potřebovala být sama." Vzal mě za ruce.
,,Já jsem se o tebe strašně bál. Všude jsem tě hledal. Dokonce jsem byl i na policii. Vždyť oni museli vědět, co se stalo."
,,Promiň mi to. Ale chtěla jsem, aby ti to neřekli. Promiň, prosím." Už zase mi tekly slzy po tváři. Objal mě a snažil utěšit.
,,Rodiče jsem pohřbila ve Skotsku. Telefonem jsem si zařídila byt a dům chci prodat. Rone, já… proč se to muselo stát zrovna mně? A co rodiče? Oni si přece nezasloužili takovou smrt." Ten den jsem u něj zůstala dlouho do noci. I když mě za celou dobu nepolíbil.

Takhle strašně mi ještě nikdy nebylo. Na to, že jsou rodiče mrtví, jsem si už trochu zvykla, ale Ron se pořád neozýval. A nemohla jsem mu nic vyčítat. To, co jsem udělala, neomlouvá ani smrt mých rodičů. Ještě že už mám ten nový byt a vzali mě zpět do práce. Nevím, jak bych to v tom velkém prázdném domě, plném vzpomínek na mé rodiče, vydržela. Doufám, že až budeme s Ronem zase spolu, bude vše mnohem lepší. Jenže od mé návštěvy v jeho bytě uběhl už týden, deset dní… Za těch deset dní, co jsem zpátky, mě už navštívil Harry i paní Weasleyová a zastavila se tu i Fleur. Jenže ten, koho bych chtěla vidět nejvíce, se stále neozýval. Už jedenáct dní, dvanáct dní, třináct dní… Možná má někdo pravdu, když tvrdí, že třináctka je magické číslo. Právě třináct dní totiž trvalo Ronovi, než mi odpustil.
,,Už jdu," hulákala jsem na celý byt. Někdo stál za dveřmi a netrpělivě zvonil. Jakoby měl strach, že když mu neotevřu hned, tak si to rozmyslí a odejde.
,,Moment, už to bude. Nemohla jsem najít kl-, Rone?" Byl to opravdu on. Jen tak stál u prahu mých dveří a upřeně se mi díval do očí.
,,Rone, já… já bych se ti chtěla strašně moc omluvit. Měla jsem ti říct, co se stalo. Promiň, jestli můžeš," domluvila jsem. Ale nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec poslouchá.
,,Měl jsem o tebe hrozný strach. Příšerný. Ale taky jsem se tě snažil pochopit, že jsi chtěla být sama." Konečně promluvil.
,,Tohle už mi, prosím, nikdy nedělej."
,,Nebudu," slíbila jsem mu. Najednou se pohnul a vzal mě do náručí. Takový náhlý obrat mě překvapil.
,,Tak moc jsi mi chyběla. Kde má ten byteček ložnici?"
,,Druhé dveře vpravo," odpověděla jsem, zatímco mě už Ron odnášel… Naše první výročí jsme nemohli oslavit lépe. I když to bylo trochu neplánované.
Teď už jsem se cítila mnohem šťastnější. Teď, když jsem na svůj smutek nebyla sama. Ron se mi snažil pomáhat, jak jen mohl.

Brzy přišly prázdniny, i když pro nás pracující to nic neznamenalo. Pro Bradavice to však znamenalo hodně. Opustila je poslední Weasleyová. Já, Ron i Harry jsme ji jeli přivítat do Doupěte. Stačilo se na Harryho jenom podívat, bylo vidět, jak moc se na ni těší. Není divu, od teď mohou být spolu každý den.
,,Kdybys věděla, jak jsem se na vás všechny těšila. Samozřejmě nejvíce na Harryho. Bradavice byly vždycky super. Ale ten poslední rok bez vás, to nebylo nějak ono. I když jsem tam naštěstí měla Lenku. Ta by vlastně měla za chvíli také přijít," svěřila se mi Ginny po večeři v Doupěti.
,,Lenko, ráda tě vidím." Objímala jsem Lenku. Po mně i Ron a Harry.
,, A teď, když jsme tu všichni, vám chci něco říct," zvolala hlasitě Ginny. Oči všech přítomných se na ni otočily. Chvíli ještě vyčkávala, nejspíš pro zvýšení napětí. A pak…
,,Mám práci. Já mám práci," volala radostně. Všichni jsme byli překvapení. Nejprve se probral Harry.
,,Práce. No, to je skvělé." Vstal, přede všemi ji objal a políbil.
,,Gratuluji, Ginny. Teď už mě jen zajímá jakou?" ptal se Ron. Všichni se opět uklidnili a čekali.
,,Budu profesionální hráčka famfrpálu u Holyheadských harpijí."
,,Ale, Ginny, to je v Londýně," protestovala paní Weasleyová.
,,To přece nevadí. Nastěhuji se k Harrymu," pronesla se smíchem Ginny. To ale neměla dělat.
,,Ginevro Molly Weasleyová, tohle přede mnou už nikdy nevyslovuj." Paní Weasleyová vypadala pěkně rozzlobeně.
,,Ale, mami. Ron se přece také přestěhoval do Londýna," snažila se protestovat Ginny.
,,Jenže se nenastěhoval hned k Hermioně." Jakmile tohle paní Weasleyová vyslovila, střelil po mně Ron pohledem.
,,Harry, řekni něco přece." Ginny hledala pomoc u svého kluka. Harry vypadal rozpačitě. Nechtěl naštvat ani jednu Weasleyovou.
,,No, Ginny. Tvoje mamka má pravdu. Jsme ještě moc mladí na to, abychom spolu bydleli. Tím samozřejmě netvrdím, že tě u sebe nechci," dodal honem, když viděl, jak Ginny otevírá pusu.
,,Přesně tak, Ginny. Na to jste ještě moc mladí. Samozřejmě s tvou prací souhlasíme. Ale budeš bydlet tady a do práce se přemisťovat. Vždyť ses k nám teprve vrátila a už chceš zase odejít?" Ginny, ač nerada, se musela s rozhodnutím rodičů smířit.

Na to, že byl teprve srpen, bylo venku zima a neustále pršelo. To byl také jeden z důvodů, proč jsem poslední dny nespěchala z práce domů. I třetí srpnový pátek jsem tam zůstala déle, než jsem musela.
,,Slečno Grangerová, jste tady ještě? Máte návštěvu." Návštěvu? Kdo to může být? Do místnosti se vřítila osoba mně na světě nejmilejší.
,,Rone," vypískla jsem radostí, rychle vstala a vrhla se mu do náručí.
,,Ahoj, lásko." Políbil mě na uvítanou.
,,Doufám, že se nic nestalo." Strachovala jsem se.
,,To nevím. Přišel jsem ti říct, že jsme na dnes pozváni k Billovi a Fleur na večeři. Chtějí nám všem něco povědět. Je to narychlo zorganizované, takže doufám, že budeš moct?!
,,Ano. Už mám volno. Jen se mi nechtělo domů. Takže v kolik že to začíná?" Chtěla jsem se jít domů rozhodně aspoň převléknout.
,,Teď je 17 hodin 53 minut. Večeře začíná v sedm. Sejdeme se až tam?"
,,Ano, myslím, že to bude nejlepší." Políbil mě na rozloučenou a odešel. Já jsem se také chystala domů, abych se mohla připravit.

,,Ahoj, Hermiono," vítala mě Fleur. Vypadala nějak jinak. Byla pobledlejší a vyhublejší. Přesto vypadala šťastně.
,,Ron už je tady?" ptala jsem se.
,,Ano, už je vevnitř i s Harrym." Sundala jsem si boty a vešla dovnitř. Při pohledu na Lasturovou vilu mě chytla melancholická nálada. Více než před rokem jsme byli tady. Schovávali jsme se. Teď nám naštěstí žádné nebezpečí nehrozilo.
,,Harry."
,,Hermiono." Objala jsem jej. Dlouho jsem ho neviděla.
,,To jsem ráda, že tě konečně zase vidím."
,,Nápodobně." Usmíval se Harry a políbil mě na tvář.
,,No toto. Jako a já nic?" Kdo jiný než Ron, můj Ron.
,,Myslím, že už nikdo nepřijde, takže se můžeme přesunout do jídelny k malé večeři." Večer probíhal v klidu. U stolu vládla veselá nálada. Jen jsem jaksi nechápala, proč byla večeře tak akutní.
,,No, asi se všichni ptáte, proč jste tu." Jako by mi Bill četl myšlenky. Opravdu mě zajímá, co se děje.
,,No tak, Fleur. Myslím, že bys to měla říct ty." Bill se usmál na svou manželku a objal ji. Jsou spolu šťastní, je to na nich vidět. Doufám, že mé manželství bude jednou taky takové.
,,Dobře, nebudu vás napínat. Jsem těhotná." Okamžitě se zvedla vlna křiku a radosti.
,,Gratulujeme. To je skvělé. Budu babička." Paní Weasleyová plakala štěstím nad svým prvním vnoučetem.
,,No teda, brácho. Jako kdyby nebylo málo Weasleyů."
,,Počkej, Rone. Tohle je jen začátek. Nás teprve bude. Musíte si jich s Hermionou taky hodně pořídit." Nad touhle představou jsem se musela smát a Ron také.
23:21. Sice je dnes pátek. Ale myslím, že už půjdu domů.
,,Fleur, ještě jednou gratuluji, ale už půjdu. Jsem unavená."
,,Počkej, Herm. Půjdu taky." Vyšli jsme s Ronem před Lasturovou vilu, chytili se za ruce a přemístili ke mně do bytu.

,,Herm, chceš mít děti, že ano?" zeptal se mě najednou Ron.
,,Ano, určitě chci děti."
,,To je dobře. Mám z Billa a Fleur radost," řekl Ron a hodil s sebou na mou válendu.
,,Miláčku, pojď za mnou." I když jsem byla opravdu unavená, nemohla jsem odolat.
,,Ale jen na chvilku." Ron mě stáhl k sobě a začal líbat.
,,Cccrrrr." Okamžitě jsem od Rona odskočila a urychleně na sebe soukala tričko, které mi mezitím stihl svléknout.
,,Kdo to může být? Je skoro půlnoc." Rozčiloval se Ron. Každopádně jsem to šla zjistit. Ron vstal, a také se šel podívat, kdo pak nás to ruší.
,,Dobrý den. Spíše večer. Opravdu se omlouvám, že ruším, ale jste Hermiona Grangerová?" Koukala jsem do tváře neznámé hnědovlasé krásky.
,,Ano, jsem. Co si přejete? A kdo jste?" Vzpamatovala jsem se.
,,Promiňte, jmenuji se Claire. Claire Bloom Grangerová."

Ron

Claire Bloom Grangerová?
,,Promiňte, říkala jste Grangerová?" vyptávala se Hermiona.
,,Ano. Grangerová." Ta Claire se mi tedy ani trochu nelíbí. Něco mi na ní nesedí.
,,My jsme příbuzné?" No to mě také zajímá. Co má ta divná Claire společného s mou Herm.
,,Měla byste se podívat na tohle." Chvíli se hrabala v kabelce, pak z ní vytáhla bílou obálku, kterou podala Hermioně. Ta obálku otevřela a přečetla si obsah. Pak se z ničeho nic zakymácela, kdybych ji nezachytil, upadla by na zem.
,,Lásko, co se děje?" Hermiona mi místo odpovědi strčila do ruky obsah bílé obálky.
,,Tímto potvrzuji, že Claire Bloom Grangerová je moje právoplatná dcera. Podepsán Daniel Granger. Ale, Hermino, to je přece tvůj otec?"
,,Přesně tak. Jsem nemanželská dcera Daniela Grangera. On a moje matka se seznámili na studiích. Měli spolu krátký románek a já jsem výsledek."
,,Ne, tomu nevěřím. Můj táta se přece ještě před vysokou zasnoubil s mou matkou. Nemohl ji ve škole podvést."
,,Věřte, slečno. Je to pravda. No, myslím, že pro dnešek bylo informací až moc. Přijdu vás navštívit v neděli odpoledne. Musíme projednat dědické řízení." Claire mě sjela pohledem.
,,Mimochodem, já jsem Claire." A připojila svůdný úsměv.
,,Já jsem Ron a na shledanou." Zabouchl jsem za ní dveře. Chytl naprosto užaslou Hermionu za ruku a odvedl ji zpět do obýváku.
,,Hermiono, řekni něco."
,,Rone." Schoulila se mi do náruče a tiše plakala.
,,On ji přece nemohl podvést, vždyť ji miloval."
,,Miloval. Nevíš, co se stalo, třeba to byl jen úlet." Věděl jsem, že to jsou jen planá slova. Ale chtěl jsem ji aspoň trochu utěšit.

V neděli přišla Claire. Jak slíbila. Hermiona chtěla, abych byl s ní.
,,Dobrý den, Hermiono. A Ron je tu také. Opravdu mě těší." Usmála se a dlouze mi tiskla ruku. Všiml jsem si, že měla na sobě jen kratičkou mini sukni a vyzývavé tričko. Změna oproti minulým kalhotám.
,,Pojďte, prosím, dál, Claire." Hermiona ji pozvala dovnitř. Usadila ji do obýváku a připravila nám všem kávu.
,,Nejprve, Hermiono. Myslím, že bychom si měli tykat. Jsme přece jenom sestry." Hermiona překvapivě zamrkala.
,,No, a proč rovnou ne i s tvým přítelem." Claire vstala, naklonila se ke mně a vtiskla mi polibek na tvář.
,,Takže, náš otec nedávno pozměnil svoji závěť. Půlka domu mi patří."
,,Půlka domu? Ale to není možné, co matčina polovina?" Claire se zasmála.
,,Jak jsem si zjistila, ten dům patřil původně rodičům našeho otce. Takže polovina je tvoje a polovina je moje." Hermiona jen šokovaně seděla. Pak vyletěla ze sedu.
,,Co si to dovolujete? Nejprve jsem přijdete pošpinit památku mého otce a pak si přivlastňujete jeho majetek. Chybí vám vůbec? Nebo vám jde jen o peníze?"
,,Chápu, že jsi ze smrti otce vynervovaná a můj příchod k tomu ještě pomohl. A samozřejmě že mi otec chybí. I když jsem ho nikdy nepoznala. Každopádně je nutné vyřídit dědické řízení."
,,Hermi. Musím souhlasit s Claire. S tím domem se musí něco udělat." Povzbudivě jsem objal Hermionu.
,,Ano, promiň, Claire. Tak, co navrhuješ?" Claire vytáhla nějaké papíry.
,,Nechala jsem dům zhodnotit . Buď mi vyplatíš půlku a dům bude tvůj nebo naopak." Spolu s Herm jsem se zahleděl do papírů.
,,Tolik? Tolik nemám. Kde bych vzala tolik peněz? A navíc, stejně jsem ten dům chtěla prodat." Claire se opět usmála.
,,Výborně, takže tuhle částku ti vyplatím já a dům bude můj. No, myslím, že půjdu. Přijdu až s mým právníkem, abychom vyjednali zbytek. Ahoj, Rone." Naposledy se na mě usmála a byla pryč.

Byl pátek a já měl už volno. Takže jsem se nudil. Hermiona byla s kamarádkou v kině a George byl zase na návštěvě u Billa a Fleur. Nebavilo mě sedět v prázdném bytě. Tak jsem se oblékl a vydal na večerní procházku městem.
,,Promiňte, omlouvám se." Do někoho jsem vrazil. Omluvil jsem se mu a šel dál.
,,Rone!" Otočil jsem se. Claire.
,,Ahoj, Claire, to do tebe jsem vrazil?"
,,No, ano. Nevidíš, neslyšíš."
,,No, a jak se jinak máš? Jak se ti líbí v Londýně?" Přemýšlel jsem rychle, co říct.
,,Dobře, ale nikoho tady neznám. Jsem věčně sama. A to já jsem strašně nerada. Nešel bys někde na kávu?" Zamrkala na mě těma svýma hnědýma očima. Ty měly s Hermionou společné.
,,Tak, jo. Stejně nemám co jiného dělat." Nakonec jsme si vybrali kavárnu v zapadlejší uličce Londýna. Claire mi celou dobu vyprávěla o svém dětství. O tom, jak moc ji scházel otec a jak strašné to pro ni bylo, když se dozvěděla, že zemřel. Já jsem mohl přihodit jen zážitky z posledního roku. Nemohl jsem s ní mluvit o Bradavicích. Naštěstí, nebyla čarodějka jako její sestra. Asi po dvou celkem příjemných hodinách v kavárně, jsme se vydali na cestu k domovu. Poté, co se mi svěřila s tím, že se v noci v Londýně bojí, nabídl jsem se, že ji doprovodím.
,,Nechceš jít ještě na chvilku ke mně. Mám nahoře dobrou whisky." Na chvíli snad můžu zajít.
,,Není to nic moc. Je to jen přechodné řešení." Prohlížel jsem si její malý byt.
,,Ale i tak to tu máš pěkné."
,,Díky, Rone. Posaď se u mě." Odešla do kuchyně a za chvíli byla zpátky s velkou lahví whisky a s dvěma skleničkami.
,,Na tebe, Rone." Hodil jsem do sebe skleničku whisky.
,,Moc se mi líbíš." Posunula se blíž ke mně.
,,Ty mně taky, Claire." No co jí mám na to jiného říct. Ona se však přisunula ještě blíž ke mně.
,,Hermiona se tak má. Strašně jí závidím." Vzala mi skleničku s rukou a políbila mě na tvář.
,,Neblázni, Claire." Jako by to neslyšela. Nejprve si sundala svetr.
,,No tak, Rone. Zapomeň na mou sestřičku a trochu si užijeme." To už ze sebe sundávala i tričko.
,,Jenže, já si nechci užít." Naprosto ji to nezajímalo.
,,Nikdy se o tom nedozví." Objala mě a chtěla mě políbit.
,,Ale já ji miluji. A nemohl bych ji a hlavně nechci podvést." Prudce jsem vstal a odstrčil Claire od sebe.
,,Prosím tě, co na té chudince vidíš. Podívej se na mě. Já jsem jiná. Se mnou na to nikdy nezapomeneš."
,,Je mi z tebe špatně, Claire. Tady už nezůstanu ani minutu." Nálada Claire se změnila o sto osmdesát stupňů. Už žádný slaďoučký hlásek jako před chvílí.
,,Ona má všechno. Měla otce, má tebe. To vám jen tak neprojde. Když nemůžeš být můj, tak nebudeš ani její."
,,Tak tohle je ta pravá Claire. Šlo ti vůbec někdy o otce a o tvou novou sestru?" S těmi slovy jsem odešel. Nechtěl jsem ji už nikdy vidět.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katysa-SB♥ Katysa-SB♥ | E-mail | Web | 10. prosince 2010 v 19:10 | Reagovat

Moc pěkně píšeš! :) ráda to čtu...

2 Pobertka Pobertka | Web | 10. prosince 2010 v 22:48 | Reagovat

Vážně nádhera♥

3 EviTeri EviTeri | 14. prosince 2010 v 16:11 | Reagovat

Jako obvykle BOMBA!!

4 Hvězdička Will Hvězdička Will | Web | 10. února 2011 v 17:27 | Reagovat

wow ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013