5. Co všechno může přinést oslava devatenáctých narozenin.

9. prosince 2010 v 16:49 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Hermiona

Poslední dobou jsme se vídali s Ronem jen velmi málo. Měl teď hrozně moc práce. Obchody jim jen kvetly, takže se rozhodli otevřít si nový obchůdek v Prasinkách. Já jsem také měla v práci docela napilno. A zbytek dne jsem většinou trávila doma s rodiči. Venku totiž zuřily mrazy. Byl únor, takže se není čemu divit. Ve světlých chvílích, kdy měl Ron volno, jsme chodili do kina nebo třeba na koncert. Ale těch bylo opravdu málo. Minulou sobotu jsme dokonce podnikli návštěvu u Ronových rodičů v Doupěti i s mými rodiči. Poslední dobou mě však trápila jiná věc. Za čtrnáct dní měl Ron oslavit své devatenácté narozeniny. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co mu dám za dárek. Chtěla jsem mu dát něco, co by se mu opravdu líbilo. Vždy jsem si pohrávala se srdíčkem, když jsem uvažovala nad dárkem pro něj. Ano, něco speciálního. Kluci to mají lehčí. Zajdou do zlatnictví, nějaký pěkný šperk holky vždycky potěší. Ale co potěší je? Byla jsem tak zoufalá, že jsem se jednou večer svěřila se svými obavami mamce.


,,Jsi dospělá a chodíte spolu už skoro rok. Myslím, že nastal nejvyšší čas, aby se posunul Váš vztah na další úroveň. A řekla bych, že jeho narozeniny jsou vhodnou příležitostí." Nad tímhle jsem už párkrát uvažovala. Opravdu už spolu chodíme dost dlouho a Rona miluji nade všechno na světě. Už dávno vím, že jedině on je ten pravý, že s nikým jiným nemůžu být šťastná. Rozhodla jsem se, dám mu samu sebe. Chci, aby všechno bylo dokonalé. Oslava Ronových narozenin byla naplánovaná na pátek 27. února. Měla se konat u Rona a George v bytě a byli na ni pozváni všichni Ronovi známí. Zašla jsem za Harrym a poprosila jej o pomoc. Velice ochotně mi pomohl. Na sobotní noc mi půjčil svůj byt. Neřekla jsem mu na co ho potřebuji, ale při mém odchodu se usmíval. Pochopil.
,,Neříkej mu to, prosím. Chci ho překvapit."

,,No, tak se tu měj Hermionko a nezlob," loučil se se mnou ve čtvrtek táta. Spolu s mámou letěli navštívit babičku do Skotska. Měli se vrátit v sobotu v noci.
,,Dávej na sebe pozor a držím ti palce." Nesvěřila jsem se mamce se svým rozhodnutím, ale tušila, co se chystám udělat. Na pátek jsem si vzala v práci volno. A Fred s Georgem zavřeli svůj obchod. Chtěli byt na oslavu řádně přichystat. Já jsem jim nabídla svou pomoc. Před sedmou večerní jsem se rozhlédla po bytě.
,,Vypadá úžasně," pochválila jsem kluky. Všude byly rozvěšené balonky a různé konfety. Stůl se prohýbal jídlem a dobrým pitím. Brzy začali přicházet první návštěvníci. Harry přišel i s Ginny, která kvůli oslavě odjela z Bradavic. Pak tu byli taky Neville a Lenka, Seamus s Deanem a taky Bill a Fleur. Aby byli kluci a holky vyrovnaní, pozval nakonec Ron ještě Parvati s její sestrou Padmou. A George pozval Angelinu Johnsonovou. Chyběl jedině Charlie, který z Rumunska přijet nemohl.
,,Hoblááá, dáme Ronovi hobla," vykřikoval Seamus, který přišel jako poslední. Kluci chytli Rona za ruce a nohy a jako kozu si vybrali samozřejmě mě.
,,Jedna, dva, tři, čtyři... " počítal George.
,,Počkat, třináct nebo čtrnáct. Začneme od znovu. Jedna, dva, tři, čtyři… a devatenáct."
,,Ještě, že je ti jenom devatenáct." Ohmatávala jsem si otlučený zadek, zatímco se ostatní smáli. Oslava se brzy rozjela. Popíjela se ohnivá whisky. George chrlil jeden vtípek za druhým. S blížící se půlnocí se zábava uklidňovala. Ron pustil romantickou hudbu a po vzoru ostatních mě vyzval k tanci. Poslední hosté odešli kolem půlnoci. Já jsem ještě stihla odchytit Harryho a domluvit se s ním na zítřejším dnu. Ginny zůstane přes víkend u rodičů v Doupěti a on tam bude s ní. Do svého bytu se vrátí až v neděli odpoledne.
,,Tak, já už půjdu." Oblékala jsem si kabát.
,,Ještě ne, počkej." Byt byl sice plný nepořádku, ale jinak už prázdný. V obývacím pokoji jsme byli sami. George byl v koupelně. Ron pustil pomalou písničku.
,,Zítra v sedm hodin u Harryho v bytě," pošeptala jsem Ronovi do ucha při tanci, naposledy jej políbila a odešla. Když jsem zavírala dveře, viděla jsem jen, jak Ron pořád stojí a překvapeně se na mě dívá. Doteď jsem mu totiž o plánované druhé oslavě nic neřekla.

Ráno jsem se probudila nezvykle brzy. Možná to zapříčinilo ticho v prázdném domě a nebo taky nadcházející události. Po snídani jsem se přemístila do Harryho bytu, abych vše připravila na večer. V Harryho bytě panoval typicky klukovský nepořádek. I když to vypadalo, že se snažil dát byt do pořádku. Nejprve jsem v celém bytě utřela prach, pak jsem umyla podlahu a vyluxovala koberce. Jelikož bylo teprve jedenáct hodin, umyla jsem ještě Harrymu okna. Pak jsem se zpátky přemístila do našeho domu, abych uvařila večeři. Poté se už zbývalo jen vysprchovat, nalíčit a obléknout si něco pěkného na sebe. Před šestou hodinou jsem se přemístila opět do Harryho bytu. Vzala jsem s sebou večeři a můj oblíbený film. Prostřela jsem stůl, nachystala jsem skleničky a talíře. Zapálila jsem všechny svíčky, které jsem ráno rozmístila po bytě. A také jsem postel poházela okvětními lístky bílých růží. Do ledničky jsem dala vychladit šampaňské a naopak večeři jsem přihřála. Ron byl přesný jako švýcarské hodinky. Přesně v 7:00 zazvonil.
,,Hmmm. Tady to krásně voní. Kde jsou ostatní? Nebo, počkej, my jsme tu sami?" vyptával se, zatímco se rozhlížel po bytě. Usadili jsme se ke stolu a dali se do jídla. Musím říct, že se mi ta večeře opravdu povedla. I Ronovi se líbila, tedy myslím, protože si přidal. Po večeři jsme se přesunuli do malého obýváku, kde jsme si na Harryho videu pustili můj oblíbený film.
,,Kdy se Harry vrátí?" ptal se Ron, zatímco v televizi už běžely závěrečné titulky.
,,Zítra odpoledne." Dívala jsem se na Rona, co tomu říká. V jeho očích byl úžas.
,,Chceš říct, že tady zůstaneme celou noc? Spolu? A sami?" Místo odpovědi jsem jej políbila. Pak jsem vstala a do přehrávače jsem vložila cérečko s romantickou hudbou. Ron vstal a objal mě. Ploužili jsme do rytmu pomalé hudby. Bylo mi tak krásně, jako snad ještě nikdy. Celým tělem jsem vnímala jeho přítomnost a užívala si každou sekundu.
,,Miluji tvoje vlasy, jsou jako čokoládová řeka. Mám rád, když mě hladí tvoje jemné prsty. Tvůj úsměv mi vždy rozjasní den. Nejraději se dívám do tvých očí, je v nich vidět tolik lásky, kterou potřebuji k životu. Díky ní můžu dýchat."
,,Rone, to je tak krásné. Já… nikdy jsem k nikomu nic podobného necítila. A přeji si, aby to takhle bylo napořád. Chci s tebou trávit každou sekundu svého života. A chci ti dnes večer dát k narozeninám sebe," dořekla jsem rozhodně. Dlouho se mi díval upřeně do očí.
,,Opravdu chceš?" řekl skoro neslyšně. Přikývla jsem. On mě políbil, vzal do náručí a odnesl do Harryho ložnice.

Když jsem se probudila, bylo ještě málo hodin a Ron vedle mě odpočíval s blaženým úsměvem na tváři. Nejprve jsem byla trochu zmatená. Nevěděla jsem, kde se nacházím. Stačil mi ale jediný pohled na Rona, abych si uvědomila, kde jsem a co se v noci stalo. Už nejsem jen já a on, jsme my, my dva. Snažila jsem se usnout, ale už to nešlo. Minulou noc jsem toho moc nenaspala. Mysl však odmítala poslechnout. Už od probuzení ve mně totiž vrtal červík pochybností. Cítila jsem divnou bolest u srdce. Měla jsem divný pocit, že se něco stalo. Nedokázala jsem ten pocit zahnat, musela jsem vstát a přesvědčit se, že je všechno v pořádku. Nechtěla jsem Rona budit a taky jsem nemohla odejít jen tak. Vzala jsem si proto z kabelky rtěnku a na zrcadlo, které měl Harry v ložnici, jsem napsala:
,,Nikdy na dnešní noc nezapomenu, miluji tě. Hermiona." Ke vzkazu jsem přiložila ještě dárek, který jsem Ronovi koupila. Vyšla jsem z bytu a přemístila se k nám domů.

Ron

,,Hermiono, miláčku, dnešní noc byla prostě úžasná." Ještě v polospánku jsem natáhl ruku po Hermioně. Místo toho, abych hladil její vlasy, jsem hladil jen polštář.
,,Hermiono, Hermiono." Zase žádná odpověď. Otevřel jsem oči. Nejprve jsem myslel, že ještě spím. Postel vedle mně byla prázdná. Jednou rukou jsem se štípnul. A postel zůstala pořád prázdná. Nejprve jsem se lekl. Co se stalo? Zrovna potom, co jsme spolu zažili, přece nemohla jen tak odejít.
,,Nikdy na dnešní noc nezapomenu… " Všiml jsem si vzkazu, který byl napsaný na zrcadle. Ulevilo se mi. Ale kam zmizela, že by byla v kuchyni a připravovala snídani?
,,Hermiono? Kdepak jsi?" hulákal jsem na celý byt. Odpovědí mi však bylo jen ticho, nic víc než ticho. Nejprve mě napadlo, že musela jít do práce, jenže dnes je neděle. Mým tělem začal prostupovat strach. Strach z toho, že se jí něco stalo. Co když se jí udělalo špatně a odvezli ji zrovna z bytu do nemocnice? Ne, to by mě určitě probudilo. A taky těžko by psala vzkaz, když by se kroutila v bolestech. Nakonec jsem aspoň trochu zlikvidoval nepořádek, který po nás zbyl. Usoudil jsem, že Hermiona musela odejít a že musela odejít v rychlosti. Všechno tady totiž nechala. Z bytu jsem se přemístil rovnou k jejímu domu. Zvonil jsem asi pětkrát, ale nikdo neotevíral. Zkusil jsem to vedle u sousedů. Aspoň tam jsem měl štěstí.
,,Ne, ne. Grangerovi jsem neviděla už od čtvrtka. A Hermionu jsem taky zahlédla naposledy v pátek. Jen manžel říkal, že ráno stálo v ulici policejní auto." Jejich sousedka mě moc neuklidnila. Rozhodl jsem se neztrácet hlavu a počkat, dokud se Hermiona neozve sama.

Venku byla tma a to bylo teprve pět hodin. A od Hermiony žádná zpráva. Žádná sova neťukala na mé okno.
,,No tak, klid, Rone. Ona se ukáže." Jenže ani druhý den ráno jsem o ní neměl žádnou zprávu. Už jsem nemohl jen tak dál nečinně sedět. Nejprve jsem vyrazil k Harrymu.
,,Hermiona? Tu jsem viděl naposledy na tvojí oslavě. Copak ta sobota vám nevyšla?" ptal se Harry, zatímco si naléval čaj.
,,Vyšla. V neděli ráno jsem se probudil a ona nikde." Harry se narychlo omluvil z práce, aby mi pomohl. Zašli jsme oba do Doupěte. Tam o Hermioně nic nevěděli. Navštívil jsem i její kamarádku, ta Hermionu neviděla nejméně čtrnáct dní. V zoufalství jsem navštívil i Nevilla. Jak jsem předpokládal, ani ten o ní nic nevěděl. Dokonce jsme se s Harrym přemístili i do Prasinek a odtud se vydali do Bradavic. Tam o ní také nikdo nic nevěděl.
,,Harry, jdeme na policii. Co když ji někdo unesl, co když teď leží někde bez života, co když ji někdo znásilnil?"
,,Rone! Rone! No tak, uklidni se. Jdeme na tu policii." Ani na policii mě nečekaly dobré zprávy. Žádná Hermiona není na seznamu pohřešovaných. Nikdo o ní nic nevěděl. Já se z toho snad zblázním. George mi dal v práci týden volno. A dobře udělal. Více bych toho zničil, než prodal. Vůbec jsem se nesoustředil, všechno mi padalo z rukou. Nakonec jsem poprosil polici, aby vyhlásili po Hermioně celostátní pátrání. Uběhl týden, uběhlo čtrnáct dní. A stále žádná zpráva. Nikdo o ní nic nevěděl. Jako by se propadla do země. Mně se pomalu začala do mysli vkrádat myšlenka, že mě prostě opustila. Utekla s nějakým jiným a mě nechala jen tak. Celou dobu jsem přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Vždyť nám spolu bylo tak dobře. A ve vzkaze stálo, že mě miluje. Strach pomalu ale jistě vystřídal vztek. Vztek na Hermionu, že mě nejspíš opustila. A zároveň vztek na policii, která stále nenacházela žádné stopy. Měl jsem pocit, jako kdyby ji ani nikdy nehledala. Moje nálada byla na bodu mrazu. Všichni se mě snažili utěšit. Čím déle byla Hermiona pryč, tím větší jsem měl na ně vztek. Už jsem nemohl jen dokola poslouchat, že je v pořádku a že se vrátí. Jedno jsem ale věděl jistě. Žije. Není mrtvá, tohle vím. Po měsíci nevědomosti se konečně objevil záchranný kruh. Když jsem večer seděl v křesle, zaťukala na okno našeho bytu sova. Její ťukání mi málem přivodilo infarkt. Měla dopis. A od Hermiony. To písmo bych poznal vždycky, i když na obálce bylo jen Ron. Překotně jsem dopis otevřel, skoro jsem ho roztrhl.
,,Jsem v pořádku. Brzy se vrátím," přečetl jsem nahlas. Nevěřícně jsem hleděl na těch šest slov. To je všechno? Po více než měsíci mi pošle jen tohle? Ani zmínka o tom, kde je a co se stalo. Hermiona jen potvrdila mou domněnku, že žije. Nic víc. Zase mě naplňoval vztek. Vztek na Hermionu. Dnes to byla ale i radost z toho, že se vrátí. Okamžitě jsem poslal sovu do Doupěte, že Hermiona žije. A přemístil jsem se k Harrymu.
,,Podívej se na to." Strkal jsem mu pod nos dopis. Harry si jej přečetl.
,,Žije." Probrali jsem to všechno spolu. Trochu mě tím uklidnil.
,,Podívej, Rone. Hlavní je, že žije. A taky bych řekl, že i když ten vzkaz je stručný, tak je jasné, že se vrátí. Vrátí se k tobě. Takže určitě neutekla s někým jiným." Vrátí, jenže kdy? Její vzkaz přišel před týdnem, před čtrnácti dny…

,,Rone, jdi otevřít. Já se sprchuji." Vstal jsem a otevřel vstupní dveře.
,,Hermiono?" Nic jiného jsem ze sebe nevysoukal. Při pohledu na ni mi došla řeč. Vypadala nějak jinak. Byla bledá a pohublá, stále však krásná. Oba dva jsme tam rozpačitě stáli a hleděli si do očí. Její odchod byl mezi námi znát. Po nekonečné době se mi se slzami v očích vrhla do náručí.
,,Jsou mrtví, mrtví."


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martí ♥ Martí ♥ | Web | 9. prosince 2010 v 16:54 | Reagovat

Krásný :-)

2 •MiNiLaDý°PaťUšQá• •MiNiLaDý°PaťUšQá• | Web | 9. prosince 2010 v 16:59 | Reagovat

woow..to je ale dlhééé:-)

3 Hermionka your Aff Hermionka your Aff | Web | 9. prosince 2010 v 18:15 | Reagovat

skvělé! zkombinuješ normální věci s fantasy příběhem! naprosto dokanalé:)

4 EviTeri EviTeri | 10. prosince 2010 v 14:53 | Reagovat

Škoda, že její rodiče umřeli :( pokud jsem to teda pochopila :) Jinak nádhera jako vždy!!! :)

5 Hvězdička Will Hvězdička Will | Web | 10. února 2011 v 17:07 | Reagovat

[3]: ano, má obrovský talent!

6 Matty Matty | 11. srpna 2011 v 11:10 | Reagovat

LuXuS Povídky :)Talent = ty bis byla Rowlingová :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013