4. Bylo úterý 1. listopadu roku 1998.

5. prosince 2010 v 17:19 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Hermiona

Měla jsem pravdu. Rodiče byli s večeří spokojeni. Máma se o trapasu s kytkou vyjádřila v tom smyslu, že to nic nebylo, nemohl přece o mé alergii vědět. Také řekla, že je Ron opravdu hodný a příjemný kluk a je vidět, že mě má rád. Což je podle ní i podle táty nejdůležitější. To si myslím také.


Byla jsem opravdu zvědavá, co Ron připravil na oslavu našeho výročí. Věděla jsem, že si s tím dal určitě spoustu práce, aby se mi to co nejvíce líbilo. Chtěla jsem se mu proto také líbit. V pondělí jsem si zašla na nákupy. Nedávno jsem dostala svou první výplatu, takže byl nejvyšší čas koupit si na oslavu našeho výročí něco pěkného. Šaty jsem zavrhla rovnou, byl už listopad a nevěděla jsem, jak chce Ron strávit večer. Rozhodně jsem si musela pořídit nějaké mudlovské oblečení. Ne, sukni také ne, v krátké by mi byla zima a dlouhá se mi nelíbí. Jen jsem se tak procházela po ulicích Londýna a nakukovala do výloh. Tyhle úzké černé rifle vypadají opravdu dobře. Vešla jsem tedy do obchodu, abych si zkusila kalhoty z výlohy.
,,Dobrý den. Co si přejete, slečno," pozdravila mě prodavačka.
,,Dobrý den. Líbí se mi rifle z vaší výlohy. Ráda bych si je vyzkoušela. Máte je i v mé velikosti?" Prodavačka řekla, že na moji skvělou postavu mají všechny kalhoty. Tím mi samozřejmě polichotila. Vyzkoušela jsem je. Opravdu perfektně seděly. Neváhala jsem a koupila je. Tak, teď by to chtělo nějaké botky a taky bundičku a tílko. Brzy jsem objevila malé obuvnictví, kde jsem si vybrala hnědé kožené plné botky se špičkou a na pěkném asi pěti centimetrovém podpatku. V dalším obchodě jsem si nakonec vybrala krátkou koženou bundičku a k ní tmavě červený top s trochu větším výstřihem. Večer jsem zaléhala s pocitem dobře utracených peněz, zítřejšího večera jsem se nemohla dočkat.

Bylo úterý 1. listopadu roku 1998. Bylo to přesně půl roku od naší první pusy v Komnatě nejvyšší potřeby před očima trochu překvapeného Harryho. Chtěla jsem, aby bylo vše opravdu perfektní. Vzala jsem si proto v práci odpoledne volno a ještě před schůzkou si zašla k mé oblíbené kadeřnici. Jelikož jsem u ní už dlouho nebyla, zastřihla mi také konečky. Vlasy mi umyla a nakonec, po vzájemné dohodě, narovnala mé nepoddajné vlasy. Pak už zbývalo jen se obléknout do nových šatů a trochu se namalovat. Nemám problematickou pleť, takže make-up obvykle nepoužívám. Dnes jsem však udělala výjimku. Použila jsem lehký světlý make-up, na něj pudr, spodní i horní linku jsem obkroužila černou tužkou a nakonec jsem ještě protáhla řasy řasenkou. Bohatě jsem se navoněla mou oblíbenou vůní. Blížila se šestá hodina večerní. Nejvyšší čas přemístit se někde blízko kina a zbytek cesty dojít.

,,Mami, tak já už jdu. Do půlnoci jsem doma," zavolala jsem na mámu, ještě než jsem se přemístila. Když jsem došla ke kinu, bylo přesně osmnáct hodin a patnáct minut. Začala jsem se rozhlížet po Ronovi. Nikde jsem ho neviděla. Stálo tam několik párů, jeden z nich se vášnivě líbal. Taky tam byl nějaký chlápek, měl obrovskou kytici bílých růží. Tak obrovskou, že mu vůbec nebyl vidět obličej. Pak tam stála skupinka asi šesti holek. A dokonce tam byl i jeden starší manželský pár. No ne, snad nezapomněl. Bylo už 18:20. Ron není dokonalý, ale pozdě nikdy nechodí. Znovu jsem začala pohledem přejíždět lidi stojící před kinem, ale zrzavou hlavu jsem nikde neviděla. Pak jsem se zastavila pohledem na klukovi s růžemi. Bílé růže mám moc ráda. Přesně tuhle větu jsem řekla Ronovi v sobotu. Došlo mi to, je to on. Nepřišel pozdě. Rozběhla jsem se za ním. I když na podpatcích to moc rychle nešlo. To už ale Ron odkryl svůj obličej a tak krásně se na mě usmíval.
,,Rone, tak jsi to ty. Co tě to napadlo?" Kytice, kterou držel v náručí, čítala nejméně sto padesát růží. Přejel mě pohledem od shora dolů a zase zpět. Všimla jsem si, že se chvíli zastavil na mém výstřihu, ale nekomentovala jsem to. Pak se ke mně sklonil a jemně mě políbil.
,,Je jich přesně sto osmdesát tři. Jedna za každý den, který jsi se mnou." Růže byly moc krásné. Musely ho stát spoustu peněz.
,,Ale já pro tebe nic nemám a ty mi dáš tak nádherný dárek." Ron s touto otázkou počítal.
,,Pro mě je ten nejkrásnější dárek to, že jsi tady se mnou a pro mě už půl roku. A doufám, že to tak bude i dál. A mimochodem, dnes ti to strašně sluší. Ty kalhoty jsou úžasné. Máš v tom moc pěknou postavu. A taky se mi moc líbí ty vlasy. Musím si dávat na tebe pozor. Taková kočka." Ten lichotník. Smála jsem se jeho lichotkám a políbila ho. Vešli jsme dovnitř do kina. Ron koupil lístky, sedli jsme si do poslední řady. Řekla bych, že film byl určitě zajímavý. Ze začátku jsem ho dokonce i trochu sledovala. Hráli nový film hrabě Monte Cristo s Gerardem Depardieum v hlavní roli. Nejprve mě Ron jen držel za ruku. Pak mě občas políbil… na krk, na tváře. Jelikož jsem se tomu nebránila, přestali jsme vnímat film a skoro celý jej prolíbali. Vůbec mi to nevadilo, naopak. A rozhodně jsme nebyli jediní. V těch chvílích, když jsme se nelíbali, jsem si stačila všimnout, že ostatní páry jsou na tom stejně. Podívala jsem se po starším manželském páru, který stál před kinem. Nelíbali se tak jako my, ale drželi se za ruce. Přišlo mi to hezké, že i po více letech manželství se drží za ruce.

,,Tak, a teď jsem opravdu zvědavá." Kino skončilo, nastávala část, o které jsem neměla tušení. Nevěděla jsem, co podnikneme.
,,Uvidíš, teď bych si dal ale něco dobrého k jídlu. Co říkáš?" Zašli jsme k nejbližšímu fast foodu, kde Ron objednal dvoje hranolky a dvě coca-coly. Zaplacení mé části ihned odmítl. Pak jsme se vydali na večerní procházku městem. Byl opravdu krásný a teplý večer. Obloze trůnil velký skoro kulatý měsíc. Do úplňku mnoho nezbývalo. Když jsme oba dojedli, vydali jsme se směrem k parku.
,,Tak, teď zavři oči. Pro jistotu ti je zavážu šátkem." Ron před vchodem do parku vytáhl jemný šátek a zavázal mi oči. Nic jsem neviděla. Vzal mě za ruku a opatrně vedl do hlubin parku. Asi po patnácti minutové chůzi jsme se zastavili. Ron vytáhl z kapsy hůlku a pronesl nějaká kouzla.
,,Můžeš." Poslechla jsem ho a sundala si šátek. Ten obrázek, který jsem uviděla, mě na pár minut úplně ohromil. Nejspíš jsem stála s otevřenou pusou a zírala na tu nádheru přede mnou. Byli jsme v odlehlé části parku, nikdo sem asi moc nechodil. Přímo přede mnou stál starý dřevěný altánek. Teď byl ale plný malých hořících svíček. Odněkud z dáli hrála krásná pomalá hudba.
,,Smím prosit?" Stoupl si přede mne Ron a podal mi ruku. Vložila jsem mu do jeho dlaně tu svou. Odvedl mě do altánku. Jemně si mě k sobě přitáhl a začali jsme ploužit v rytmu pomalé hudby. Nevnímala jsem vůbec čas. Svět se mi zúžil jen na Rona. Celým tělem jsem cítila jeho přítomnost, jeho ruce na mých bocích, oči utopené v těch jeho. Bylo to tak krásné. Ani jeden z nás nemluvil. Pak se ke mně ještě více nachýlil. Nejprve mi vtiskl letmý polibek do vlasů… pak na čelo, nos, tváře, ústa a bradu. Jednou rukou mě držel stále kolem pasu a druhou mi přejížděl po zádech.
,,Miluji tě, Hermiono. Tak moc tě miluji." Přestali jsme tancovat. Jen jsme se stále dívali tomu druhému do očí.
,,Prosím, řekni to ještě jednou." Ron se mírně usmál a vyhověl mi.
,,Miluji tě." Chtěla jsem to prostě jen znovu slyšet. Na důkaz toho, že jsem dobře rozuměla. Kolikrát mi totiž Ron řekl, že mě má rád. Kolikrát mě pochválil, jak mi to sluší. Ale nikdy ještě nikdy mi neřekl, že mě miluje. Chtěla jsem mu také říct, co k němu cítím.
,,Vím, že je to otřepaná fráze. Ale já tebe taky. Nikdy jsem nikoho tahle nemilovala." Ron mě krásně políbil. Pak se ale odtáhl. Ale jen proto, aby mohl…
,,Smím?" Hlesl skoro neslyšně. Jemně jsem přikývla. Vjel svýma rukama pod moje tričko. Hladil mě po zádech, na bříšku a nepřestával mě přitom tak krásně líbat. Já jsem ho také jednou rukou hladila po zádech a druhou se mu probírala ve vlasech.
,,Drž mě, prosím tě, pevně. Jinak to neustojím a spadnu." Štěstím se mi točila hlava. Kdyby mě pevně nedržel, asi bych na vratkých nohou neustála. Tak moc jsem nechtěla, aby tahle noc skončila. Jenže nic netrvá věčně. Přestal mě líbat a opřel si hlavu o mé čelo.
,,Věř mi, že nerad, ale musím tě doprovodit domů." Měl pravdu. Bylo asi půl dvanácté. Samozřejmě bychom se mohli přemístit. My jsme ale šli, ruku v ruce, k mému domovu.

Ron

Ráno mě probudilo nezvyklé světlo. Večer jsme přišli s Georgem z obchodu tak unavení, že jsme ani nezatáhli závěsy. Sněhová pokrývka, která teď ležela v ulicích Londýna, byla neklamným důkazem blížících se Vánoc. Tohle jsou moje první Vánoce mimo Bradavice. Ty před rokem raději nepočítám. Za tohle období, kdy jsem hloupě utekl od Harryho a Hermiony, se doteď stydím. Jenže, nyní je to jiné. Dříve se mě nakupování dárků netýkalo. Zato dnes se ho nemůžu dočkat. Domluvili jsme se totiž s Hermionou, že vyrazíme nakupovat dárky společně.
,,No tak, Georgi, vstávej. Dnes nemůžeš zaspat. Já mám přeci volno." Hodil jsem po něm polštář. Já i Hermi jsme si vzali v práci volno, abychom měli pro sebe celý den.
,,To neplatí, ty flákači." Soukal se George z postele. Já jsem už vstal a uvařil nám oběma hrnek horké kávy.
,,Tak, já už půjdu. A ty pohni, už bude devět hodin." Křikl jsem na něj, vyšel ven a přemístil se. Hermiona už čekala před jejich domem.
,,Dobré rán-" Nestačila ani doříct, protože jsem ji políbil.
,,Dobré." Usmál jsem se na ni. Vzal jsem ji za ruku a pomalým krokem jsme se vydali do ulic Londýna.
,,Přemýšlela jsem nad tím, co komu koupit. Ale nic pořádného mě nenapadlo. Myslím, že bude lepší nechat to náhodě. Podívej, zrovna tohle se mi líbí." Zatáhla mě do malého obchůdku s dárkovými předměty.
,,Můžete mi, prosím, říct, kolik stojí ta šperkovnice z výlohy?" Oslovila prodavačku. Ta nám šperkovnici vyndala z výlohy, abychom se na ni mohli podívat. Stála 7 liber.
,,Pro Ginny?" Hádal jsem. Hermiona přikývla. Byla opravdu pěkná. Malá šperkovnice potažená červeným sametem. Uvnitř bylo zrcátko.
,,Co říkáš, Rone? Bude se jí líbit?"
,,No, mně se líbí." Poprosili jsme prodavačku, aby nám ji pěkně zabalila a šperkovnici jsme koupili. Georgovi jsme nakonec vybrali novou košili i s kravatou a pro taťku jsme koupili pěknou dýmku. Hermiona vybrala pro mamku sadu hrníčků na kávu a já jsem navrhl sadu vonných svíček pro Billa a Fleur.
,,Tak, to bychom měli. Teď ještě zbývá dárek pro Harryho. Ale nic mě nenapadáááá." Najednou jsem cítil, jak mě něco prudce stáhlo dolů. Seběhlo se to tak náhle, že jsem nestačil ani otevřít pusu. Ležel jsem na Hermioně a ona na tvrdé zemi. Oba jsme s sebou pěkně hodili na zem. Není divu, že Hermioně uklouzla noha. Cesta byla zledovatělá.
,,Tady? A teď? No, jak chceš." Smál jsem se jí.
,,Nech toho, prosím, a slez ze mne." Slezl jsem z ní a pomohl jí na nohy. Nemohl jsem se však přestat smát.
,,Co jsi, prosím tě, dělala?" Popichoval jsem ji.
,,Co asi." Naoko se zlobila.
,,Taky mě nic nenapadá. Nic, co by Harry potřeboval." Vrátil jsem se k předchozímu hovoru. Tak jsme jen tak nakukovali do výloh a přemýšleli, co bychom mu mohli dát.
,,Myslím, že láhví dobrého vína nic nepokazíme. A když k tomu přikoupíme ještě dvě skleničky, bude to docela pěkný dárek." I Hermioně se tento nápad líbil. Jelikož už byl večer a byla nám zima, šel jsem ji doprovodit domů. A zrovna, když už stačilo jen přejít cestu, musel jsem pro změnu zase já stoupnout na led.
,,Co jsi, prosím tě, dělal?" Tak teď se mi nepokrytě smála Hermiona.
,,No počkej." Chytl jsem ji za ruku a stáhl k sobě. Ta samým překvapením stačila jen vykřiknout.
,,Víííno." Jakmile s žuchnutím dopadla vedle mně na zem, okamžitě se do mě pustila.
,,Ty jeden." Místo, abych se ji snažil přeprat, uvěznil jsem ji ruce za záda. A políbil ji. Nejprve na krk, pak na tváře, čelo, nos a na konec na ústa. Hermionu okamžitě přešla chuť se prát. Byl začátek prosince. Právě se k zemi snášely sněhové vložky. My jsme se váleli na prochladlé zemi a líbali se. Ani jeden z nás si však okolní zimy nevšímal.
,,Nikdy jsem nebyla šťastnější," šeptala Hermiona do vloček.
,,No, no. Abys ji nesnědl." Hermiona se prudce odtáhla. Když jsem se podíval, kdo to na nás mluví, zjistil jsem proč. Okamžitě jsem zrudl až po kořínky vlasů. Pokradmu jsem se podíval na Hermi. Byla na tom stejně.
,,Dobrý den, pane Granger," koktal jsem.
,,Dobrý, Rone," odpověděl s úsměvem. Naposledy jsem políbil Hermionu a přemístil jsem se.

Těch čtrnáct dní, co zbývalo do Štědrého dne, uteklo jako voda. Rodiče chtěli, abychom se na Vánoce všichni sešli v Doupěti.
,,Rone, Harry, vstávejte. Musíte mi pomoct." Zase jsme spali spolu s Harrym v mém bývalém pokoji. Bylo to, jako bychom se vrátili v čase. Jako bychom po prázdninách měli zase nastoupit na spěšný vlak. Skoro celý den jsme pomáhali. Uvařit večeři pro jedenáct lidí není jen tak.
,,Už jsou tady," hulákala mamka po celém domě, zatímco ručičky hodin ukazovaly sedm hodin a pět minut.
,,Ahoj lásko." Políbil jsem Hermionu na uvítanou, uvedl ji do obývacího pokoje a posadil vedle sebe. U stolu panovala veselá nálada. Možná to způsobovala ohnivá whisky, kterou George pečlivě naléval. Po večeři se podával zákusek. Zatímco se všichni ládovali zákusky a vánočním cukrovím, zavedl jsem Hermionu na zahradu. Došli jsme k velkému smrku, který byl celý pokrytý sněhem.
,,Zavři oči." Hermiona poslechla. Vytáhl jsem s kapsy bundy malou krabičku. Opatrně jsem jí obsah krabičky pověsil na krk. Po tom, co jsem ji políbil na šíji, otevřela oči a podívala se, co se jí to leskne ve výstřihu.
,,Rone, to je tak krásné." Držela v prstech přívěšek ve tvaru malého srdíčka.
,,Je sice jen stříbrné, ale darované z lásky. Patří jen tobě, tak jako mé srdce." Oči se jí zaleskly slzami.
,,Miluji tě, Rone." Více slov už nebylo zapotřebí, vše důležité bylo řečeno. Objal jsem ji a dlouho nepustil. Vnímal jsem její přítomnost, její vůni a tlukot jejího srdce.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenik Lenik | Web | 5. prosince 2010 v 17:24 | Reagovat

zajímavé..máš moc hezu blogíg♥

2 weri-paparazzi weri-paparazzi | Web | 5. prosince 2010 v 17:26 | Reagovat

[1]: jjj mooc hezů blogísek ♥

3 Bibi Bibi | Web | 5. prosince 2010 v 17:29 | Reagovat

hezký

4 Giny06 Giny06 | Web | 5. prosince 2010 v 17:41 | Reagovat

Pěkné

5 radek radek | Web | 5. prosince 2010 v 18:29 | Reagovat

dobrá povídka

6 Hvězdička Will Hvězdička Will | Web | 10. února 2011 v 16:50 | Reagovat

krásne!!!!

7 Matty Matty | 10. srpna 2011 v 18:09 | Reagovat

LuXuSss Povídky,Moc Se mI LÍbÍ :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013