3. Ginny, neopouštěj mě.

5. prosince 2010 v 12:19 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Ron

,,Čtyři galeony a deset srpců." Obsluhoval jsem posledního zákazníka. Byla sobota a venku pršelo a pršelo. Do konce otevírací doby zbývalo pět minut. Šel jsem za Georgem, abych si uvařil kafé. V tom bouchly dveře. No ne, kdo to sem ještě jde, pomyslel jsem si.

,,Rone, Georgi, jste tady ještě?" Byl to Harry. Stál v krámě. Byl udýchaný a celý promočený.
,,Harry, co se děje? Co se stalo?"
,,Ginny. Dnes hráli ten zápas. Trefil ji potlouk. Spadla a ošklivě si zlomila levou nohu a narazila loket. Došla mi zpráva po sově. Tak jsem vám to chtěl hned říct. Leží teď na ošetřovně. Nemělo by to být vážné." Po šoku, který mi Harryho zpráva způsobila, jsem se trochu uklidnil. Madam Pomfreyová umí zázraky.
,,Pojď si s námi dát kávu, Harry. Jsi celý promrzlý."
Od Ginniny nehody uplynuly už tři dny. Moc jsem na to nemyslel, protože jsem měl spoustu práce. Myslel jsem si, že je vše v pořádku. To jsem se tehdy šeredně mýlil. Ještě ten večer někdo zaklepal na dveře.

,,Hermiono, zlato, co tady děláš? Proč jsi neřekla, že přijdeš?" Chtěl jsem ji políbit. Ona mě místo toho objala. Plakala.
,,Rone, jdu rovnou z práce. Právě jsem se dozvěděla, že Ginny převezli ke sv. Mungovi. Dostala vysoké horečky. Je to s ní vážné. Moc vážné." Její slova mnou projela jako nůž. Ne, to nesmí být pravda. Už jsme ztratili Freda, nesmíme přijít ještě o Ginny. Snažil jsem se mluvit tak, aby se mi netřásl hlas. Nešlo to.
,,Ví ví to Harr Harry?" zeptal jsem se Hermiony.
,,Myslím, že ne. V práci už nebyl, když jsem se to dozvěděla. Měli bychom mu to říct. Jsme jeho nejlepší přátelé. Pak bychom měli jít za Ginny." Souhlasil jsem, zavolali jsme na George a všechno mu řekli. Byl na tom stejně jako my: zdrcený, neschopný slova. U Harryho jsme byli během chvíle. Nebyl však doma. Nevěděli jsme, jak se tu zprávu dozvěděl. Tušili jsme však, kde ho najdeme. I hned po příchodu do nemocnice jsme vyhledali pokoj, kde ležela Ginny. Harry seděl před ním.

,,Teď tam nemůžeme, vyšetřují ji. Podle toho, co říkali, to nevypadá dobře. Je strašně oslabená vysokými horečkami." Nikdo nic neříkal, jen jsme seděli a čekali, jak dopadne vyšetření. Rodiče tu ještě nebyli. Harry říkal, že poslal do Doupěte sovu.
,,Jak to vypadá?" vyskočila Hermiona, jakmile se otevřely dveře. Léčitel vypadal posmutněle. Neměl pro nás dobré zprávy.
,,Má velmi vysokou horečku, která ji strašně vyčerpává. K tomu se ještě nehojí dobře zlomenina. Objevili jsme teď nový lék. Není však ještě dokončený. Mohl by pomoci. Musím Váš však upozornit, že je nutné počítat i s nejhorším." Tohle byla hrozná zpráva. Naděje na přežití byla mizivá.
,,Můžeme jít za ní?" zeptal se Harry. Pustili nás dovnitř. Ginny teď spala. Nejspíše dostala nějaké utišující léky. Proseděli jsme u její postele celé hodiny. Mezitím dorazil zbytek rodiny. Mamka to málem nevydržela, když se dozvěděla, jak na tom Ginny je. Hermiona chtěla odejít. Já jsem ji u sebe potřeboval.
,,Ginny, neopouštěj mě," opakoval Harry stále dokola.

Hermiona

Ginnin stav se nelepšil. Harry s paní Weasleyovou u ní proseděli celou noc. My ostatní jsme se odebrali domů. V nemocnici bychom Ginny nepomohli. Už třetí den ležela v horečkách. Její stav se nezlepšoval. A nový lék nebyl ještě stále hotový. Ještě čtyři dny zbývaly do jeho dokončení. Nikdo si netroufl tvrdit, jestli to Ginny tak dlouho vydrží. Střídali jsme se u její postele. Zrovna včera jsem tam byla i já s Ronem. Celou dobu jsme jen tiše seděli a drželi se za ruce. Nikdo z nás nepromluvil. Až když nás měl vystřídat Bill s Fleur.
,,Obdivuji Harryho. Je tak statečný. I když musí mít takový strach."
,,Ginny to musí zvládnout, Rone. Harry ji miluje. Ona to cítí. To jí dodává sílu. Zvládnou to spolu." Ron jen přikývl. Řekla bych, že se mu hlavou honilo, jestli by to on taky zvládl.

Už zmiňovaný lék se podařilo dokončit. I když nebyl ještě řádně otestovaný, rodiče Ginny podepsali souhlas. Ginny byly postupně po čtyřech hodinách píchnuty tři injekce. Výsledky samozřejmě nebyly okamžité. Všichni jsme netrpělivě čekali. Harry si vzal volno z práce a Ron s Georgem na čas zavřeli obchod. Já jsem si dovolenou vzít nemohla. Nic se mi však nedařilo. Vše mi padalo z rukou. Jako ostatní jsem netrpělivě čekala aspoň na patrnou známku zlepšení. Konečně se dostavily výsledky experimentu, jenže takové nikdo nečekal.
,,Léčitel tvrdí, že Ginny nepřijala léky tak, jak by měla. Horečka jí ještě mírně stoupla. Přitom to mělo být naopak," řekl mi Harry potom, co mě s Ronem přišli navštívit do domu rodičů. Zůstali u mě dlouho do noci. Celou tu dobu jsme se s Ronem snažili Harryho utěšit. Nakonec nám řekl, že pokud Ginny horečka do dvou dnů neklesne, její tělo to už více nevydrží. Vzal nám i sobě tu poslední naději na Ginnino uzdravení. Celá rodina Weasleyů teď trávila ty dva nekonečné dny pohromadě. Já jsem také netrpělivě čekala na zlepšení. Ovšem sama. Netroufla jsem si teď být s Ronem. Tohle byla jejich rodinná záležitost. I když jsem je měla všechny moc ráda, do rodiny jsem zatím nepatřila.

,,Slečno Grangerová, máte návštěvu," oznámila mi jednoho dne má kolegyně na ministerstvu. Byl to Ron. Z jeho výrazu se nedalo vyčíst, co se děje. Jen stál a mlčel. Začala jsem se obávat nejhoršího.
,,Rone, ne. Ne. Nepřišel jsi mi doufám říct, že Ginny, že Ginny... ne, ona nemohla zemřít! No tak, Rone, řekni už něco, prosím." Propukla jsem v pláč. Ron se konečně pohnul a přišel ke mně.
,,Uklidni se, Hermiono, mám dobré zprávy." Usmíval se. Bylo to neuvěřitelné, ale po těch hrozných dnech se usmíval.
,,Horečka mírně klesla. Pokud to tak půjde dál, uzdraví se. Vypadá to, že léky nakonec přece jen zabraly." Byla to ta nejlepší zpráva, jakou jsem za poslední dny slyšela. Do jednoho týdne klesla Ginny horečka tak, že už nemusela ležet v nemocnici a byla převezena zpět na ošetřovnu do Bradavic, kde se doléčila.

Dnes jsem skončila v práci dřív, abych se mohla sejít s Ronem v jedné kavárně poblíž ministerstva. Potřebovala jsem mu něco říct.
,,Ahoj, Hermi." Políbil mě na přivítanou.
,,Tak, co si dáme? Dala bych si něco sladkého." Ron přišel dřív, zdálo se, že už měl vybráno.
,,Nooo. Tohle se mi líbí. Podívej. Jmenuje se to očarovaná láska," ukazoval mi jídelní lístek. Proč ne, souhlasila jsem. Ron tedy objednal. Divila jsem se, proč jen jednou. Copak on si nedá? Příprava poháru však byla zdlouhavá. Začala jsem tedy.
,,Víš, nooo. Jestli se nepletu, tak 1. listopadu to bude půl roku, co jsme spolu." Bylo to totiž přesně půl roku od Harryho slavného vítězství. Naše chození jsem počítala od první pusy. A zdálo se, že Ron také.
,,Ano, přesně tak. Už půl roku jsem nesmírně šťastný. Rozhodně to musíme nějak oslavit. Uděláme si pěkný večer jen sami pro sebe." Abych se přiznala, nad tímhle jsem ještě neuvažovala. Nápad to určitě špatný nebyl.
,,Už se těším. Tímhle končí pro tebe ta příjemnější část. Tedy, myslím," odpověděla jsem mu.
,,Mám se začít bát?" Vypadal trochu vyděšeně.
,,Noo, řekla bych, že návštěva rodičů zase taková hrůza nebude. Naši si myslí, že je to mezi námi docela vážné, když nám to vydrželo už půl roku." Skočil mi do řeči.
,,A já si říkám, po kom jsi tak chytrá, Hermi." Musela jsem se smát.
,,No tak, Rone, já mluvím vážně. Rodiče tě chtějí více poznat. Chtějí, aby jsi k nám přišel na večeři i s tvými rodiči. Hodí se ti to v sobotu večer?" Vypadal, že přemýšlí. Pak se usmál.
,,Opravdu to chceš risknout? Znáš mě přece, co když se tchyni nebudu líbit? A nebo, co když bude tchyně hezčí než dcera?" Vzala jsem nejbližší jídelní lístek a praštila ho po ruce, nedokázala jsem se však nesmát.
,,Co... co to... Já nic... já hodný chlapeček... "
,,Promiňte, že ruším. Tady je vaše objednávka." Tak proto objednal Ron očarovanou lásku jen jedenkrát. Byl to dvojitý pohár plný dobré zmrzliny a ovoce se dvěma lžičkami. Ron si vzal jednu lžičku, nabral s ní pořádný kus zmrzliny a už mi to strkal do pusy.
,,No tak, pěkně papej. Za maminku, za tatínka, za Ronánka... " Nestačila jsem ani pořádně otevřít pusu. Takže jsem více zmrzliny měla na tvářích. Tohle si nenechám líbit. Vzala jsem si druhou lžičku.
,,Ronánku, udělej ááá." Ron poslušně otevřel pusu. Už jsem skoro měla lžičku u jeho úst, jenže jsem si to pak rozmyslela a...
,,To neplatí. Ty dvakrát a já nic?" rozčiloval se na oko Ron. Aby mu to nebylo líto, nakrmila jsem tedy i jeho. A tak to šlo dál, dokud nebyla miska prázdná.
,,Ty vypadáš, zmrzlinu máš i za ušima." Ron si vzal papírový ubrousek a obličej si pěkně očistil. Chtěla jsem udělat to samé i se svým obličejem...
,,Počkej. Teď ne. Běž ven a počkej tam na mě." Ron vstal a šel zaplatit. Já jsem vyšla před kavárnu a sedla si na nejbližší lavičku. Vytáhla jsem z kabelky zrcátko a papírový kapesník.
,,Ukaž, já to udělám." Ron mi vzal z ruky kapesník. Pomalu mi očistil pravou stranu tváře. Už zvedal ruku k té levé, ale rozmyslel si to. Odhodil kapesník a začal mi pomalu rozteklou zmrzlinu olizovat z obličeje. Bylo to tak příjemné. Když mi očistil tvář, podíval se do mých očí a tiše hlesl.
,,Smím?" Samozřejmě, že smíš. Mírně jsem přikývla. Nejprve přiblížil své rty k mým a jen se jich zlehýnka dotknul. To už jsem si ho přitáhla k sobě a políbila na plno. Líbali bychom se nejspíš celý večer, kdyby kolem nešla nějaká stará paní a nepohoršovala se nad naším chováním.
,,Už budu muset jít, Rone. Doprovodíš mě?" Místo odpovědi mě uchopil za ruku a vydali jsme se na cestu. Nebylo potřeba mluvit, jen jsme vnímali přítomnost milované osoby. Zastavili jsme se až před naším domem.
,,Takže, platí ta večeře? V sobotu v sedm?" zeptala jsem se.
,,Ano, mně to vyhovuje. A myslím, že rodiče nebudou proti. Uvidíme se ještě do soboty?" Zapřemýšlela jsem.
,,Dnes je středa. Zítra mám bohužel moc práce. Ale páteční večer bude jen tvůj. Co říkáš na kino? Myslím, že budou hrát naposledy Titanic. Ráda bych jej viděla." S odpovědí byl hotový ihned.
,,Moc mě to mrzí, ale nemůžu. George chce znovu vymalovat náš byt. Ale víš co, řeknu mu, ať to přehodíme najindy." Byla jsem trochu zklamaná, že přijdu o večer s Ronem. Nechtěla jsem, aby kvůli mně měnil své plány.
,,Ne, to je v pořádku. Tak mě napadlo, že jsem už dlouho nic nepodnikla se svou dobrou kamarádkou s dětství. Zavolám jí."
,,Ok. Takže v sobotu. Budu se těšit." Naposledy mě krásně políbil a přemístil se.

Ron

Ještě ten večer jsem poslal rodičům do Doupěte sovu. Odpověděli obratem - s večeří souhlasili. Pak už jsem, unavený po náročném dnu, zalehl do postele. Nemohl jsem spát. Přemýšlel jsem o chystané večeři a taky o dnešním odpoledni.

Představit se rodičům - to už je vážná věc. Zatím mě znali jen jako Hermionina kamaráda. Asi bych neměl přijít s prázdnou. Myslím, že pro paní Grangerovou by byla dobrá nějaká pěkná kytice. A pro pana Grangera asi lahvinka nějakého dobrého vínka. Ano, víno a kytka. A co si obleču? Nemůžu si vzít hábit, chtělo by to nějaké mudlovské oblečení. Oblek? To ne, vypadal bych jako blbec. Ne, vypadalo by to, jakože jdu požádat Hermi o ruku, ještě s kytkou. Ale rozhodně ne tenisky a nějaká mikina. Už to mám! Vezmu si rifle, k nim mokasíny a nějakou pěknou košili a k tomu černé sako. Košili... ale jakou? Hermiona říká, že mi sluší tmavě červená barva. Myslím, že tomu říkala bordó. Ano bordó. Vezmu si tedy tu bordó košili. A rozhodně bez kravaty. Dnešní den byl prostě skvělý. Ještě teď mám zalepenou tvář od zmrzliny. Hmmm, a ty Hermioniny rty. Má je tak krásně hebké a jemné. Přímo svádějí k polibku. Teda, jedna hodina po půlnoci, měl bych už spát.

Dnes je sobota. Sobota 30. října. A taky je dnes ta večeře. Musím se na ni řádně připravit. Udělat dojem. Pořádně jsem se tedy vykoupal a oholil do hladka. Novou pánskou vůní jsem nešetřil. No, je 18:40. Rodiče by tady měli každou chvíli být. Ano, už zvoní.
,,Ahoj, mami, tati," vítám se s nimi.
,,No teda, Rone. Ty ses na tu večeři nějak vyfikl." Mamka lichotnice. Oni si na sobě dali taky záležet.
,,Co to nesete? Bonboniéra a ohnivá whisky?" Taťka držel v ruce dva malé balíčky. Ještěže jsem na to myslel a koupil tu kytici a víno.
,,No myslím, že můžeme jít. Je přesně sedm. Mírné zpoždění je v normě." Vyšli jsme před byt, zamkl jsem a přemístili jsme se před dům Hermioniných rodičů.

V 19:03 jsem zazvonil na zvonek. Otevřela mi Hermionina máma. Chtěl jsem být slušný.
,,Dobrý den, paní Grangerová. Jestli se neurazíte, koupil jsem pro vás kytici růží." Vybalil jsem kytky z obalu a podal jí je.
,,Dobrý d... hepčí. Hepčí. Jsou moc... hepčí... krásné." Lekl jsem se, co jsem udělal špatně? To už k nám přišla ale i Hermiona, přivolaná kýcháním své mámy.
,,Jejda, já jsem ti zapomněla říct, že máma je alergická na kytky. Obzvlášť na růže." No tak na tuhle drobnost jsi, Hermiono, opravdu zapomněla.
,,To nic není. Párkrát si kýchne a bude v pořádku." Pan Granger nás přišel také pozdravit.
,,Doufám, že na víno nejste alergický." Podával jsem mu v rozpacích láhev červeného. Naštěstí, on alergický nebyl. S díky jsi vzal ode mně víno a od našich whisky a bonboniéru. Že to nic není. Paní Grangerová kýchala, smrkala a slzela ještě hodinu. Večeře se ale i přesto vydařila. Obával jsem se, že nastane trapné ticho. Kupodivu bylo celou dobu o konverzaci postaráno. Paní Grangerová se mě vyptávala na moji práci. Jak jsem v ní spokojený a jestli plánuji pracovat i nadále u bratra. Rodiče se mezi sebou také bavili o práci. Také o současné politické situaci. No a na řadu přišly i stížnosti. Nejprve na bolavá záda a pak na nezbedné děti. No a nejlepší bylo, když si nakonec taťka domluvil návštěvu zubní ordinace u pana Grangera.
,,Večeře byla vynikající, paní Grangerová. Opravdu se vám povedla," pochválil jsem Hermionině mámě jídlo. Podávalo se jídlo, které jsem neznal, ale opravdu mi chutnalo.
,,Je to recept od mé sestry, která žije v České republice. Jmenuje se to svíčková na smetaně. V Čechách je to velmi oblíbené jídlo. A vařila to Hermiona," odpověděla mi. No teda, Hermiona. Věděl jsem, že vaří, ale že takhle dobře.
,,Hermiono, to se ti vážně povedlo." Mírně se začervenala
,,Díky, Rone. Kdo si dá kávu?" zeptala se Hermiona. Všichni souhlasili. Poté zamířila do kuchyně.
,,Pomůžu ti." Vstal jsem a zamířil za ní. Ona už mezitím dala vařit vodu a nachystala šest hrníčků s kávou. Přišel jsem k ní zezadu a objal ji.
,,Krásně ti voní vlasy." Vtiskl jsem jí jemný polibek do vlasů.
,,Moc se omlouvám, Rone. Já jsem úplně zapomněla na tu máminu alergii." Mezitím byla voda v konvici hotová a Hermiona zalila všechny hrníčky.
,,To je v pořádku. Aspoň jsem si trapas odbyl hned na začátku. Dnes ti to tak sluší." Opět jsem ji vtiskl malý polibek, tentokrát na krk. Hermiona se otočila ke mně obličejem.
,,Byl jsi naprosto úžasný. Myslím, že jsi udělal na naše dojem. Ta kytice byla moc krásná. Bílé růže mám moc ráda." Rozhlédl jsem se po kuchyni. Kousek od Hermiony stála kytice růží. Vyprostil jsem se z jejího objetí, došel k váze a z kytice utrhl malé bílé poupátko. Vrátil jsem se zpět k Hermioně. Začal jsem ji zlehýnka přejíždět růží po obličeji. Tu a tam jsem ji políbil. Na lalůček, na čelo, na nos, na tváře.
,,Rone, Rone. Je to... je to moc krás... krásné. Ale musíme se vrátit." Zastrčil jsem ji růži za ucho a její obavy zlíbal z jejich hebkých rtů. Přestala se bránit. Přitáhla si mě k sobě ještě blíž a políbila.
,,No tak, kde jste s tou kávou." Oba dva jsme od sebe okamžitě odskočili. Podíval jsem se na Hermionu a oba jsme se začali smát.
,,Už jdeme, mami," zavolala Hermiona. Kouzlem ohřála kávu, která mezitím trochu prochladla a odnesla ji do jídelny.
,,Byl to opravdu pěkný večer, paní Grangerová. Někdy k nám musíte přijít zase vy," loučila se mamka s Hermioninou mámou. Rodiče se přemístili do Doupěte. Já a Hermiona jsme se šli ještě kousek projít.

,,Jak to máš v úterý v práci? Myslím, že by bylo pěkné oslavit naše výročí v úterý. A nečekat na víkend," zeptal jsem se Hermiony.
,,Budu končit v pět hodin. Ano, máš pravdu. V úterý to bude nejlepší. Máš něco v plánu?" Měl jsem. Nad oslavou našeho půlročního výročí jsem pečlivě přemýšlel. Chtěl jsem něco opravdu výjimečného. Chtěl jsem Hermionu částečně překvapit.
,,V úterý hrají nějaký historický film od 18:30. Tak na ten bychom mohli zajít. A zbytek ti neprozradím. A taky myslím, že bude nejlepší, nechat to zatím bez dárků." Souhlasila. Domluvili jsme se, že se sejdeme až před kinem. Chvíli jsme se ještě procházeli, pak jsem ji doprovodil domů a přemístil jsem se do mého bytu.


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hermionka your Aff Hermionka your Aff | Web | 5. prosince 2010 v 12:49 | Reagovat

je to strašně napínavé, nemohla jsem přestat číst, pořád se s Ginny něco dělo:D

2 EviTeri EviTeri | Web | 5. prosince 2010 v 15:37 | Reagovat

Tyjo!! Nestihal jsem to všechno ale ej to božííí!!! SUPER!!!

3 Emily Emily | Web | 24. dubna 2011 v 21:15 | Reagovat

hezké :) ještě že se Ginny uzdravila!

4 twilightgirl twilightgirl | Web | 5. června 2011 v 22:12 | Reagovat

Tahle kapča byla moc dobrá du na další =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013