13. Rozchody a nová shledání.

30. prosince 2010 v 11:59 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Ron

Bylo zvláštní potkávat Kate v práci, projít kolem sebe, hodit na toho druhého stydlivý pohled… Čekal jsem, že se Kate bude omlouvat, že bude chtít, abych se k ní vrátil. Nic z toho se nestalo. Nejspíš rychle pochopila, že ten vztah stejně neměl budoucnost. A já jsem byl rád, že to tak dopadlo. Až na Levanduli, poslední osobu, kterou jsem chtěl v tu chvíli potkat. Ale byla nějaká jiná. Jen se na mě usmála, řekla, že by mě někdy ráda viděla a šla dál.


Takže jsem byl vlastně zase sám. Ale vůbec mi to nevadilo. Každý den jsem chodil pěkně do práce, do práce, kterou jsem dělal rád a myslím, že i dobře. Odpoledne jsem trávil se svými přáteli, nejčastěji s Harrym a Ginny. Ginny, která už se začínala pěkně kulatit.

"Dále." Tehdy byl pátek. Každou chvíli mi měla skončit pracovní doba a já se nemohl dočkat, až budu doma, Konečně jsem si mohl po náročném dni a vlastně celém týdnu odpočinout.
"Ahoj, Rone. Můžu dál?" Do dveří mi nakoukla blonďatá holka s culíky s růžovou mašlí.
"Levandule? Jistě, promiň, posaď se." Její přítomnost mě tedy řádně zaskočila. Potkali jsme se více než před měsícem a popravdě, já na to už úplně zapomněl.
"Byla jsem na ministerstvu, potřebovala jsem si něco zařídit. A tak jsem si říkala, že se za tebou zastavím. A ty už jsi asi na odchodu." Se smutným obličejem se začala pomalu zvedat. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou jsem ji nechtěl vidět tahle smutnou.
"Tak víš co? Co kdybychom si zašli někam do kavárny a trochu si popovídali?" Růžové tvářičky se rozzářily a její nálada se obrátila o sto osmdesát stupňů.

Nechápal jsem, co se to se mnou najednou stalo. Ale tahle jsem se už dlouho necítil. Takhle dobře. S Lev, Levandulí, jsem si skvěle popovídal. Rozuměli jsme si, jako bychom se znali celý život. Vůbec to nebyla ta stará známá Levandule. Změnila se. Našemu bláznění v šestém ročníku jsme se celou dobu smáli. Pak jsme si povídali o našich pracích, o tom jak si žijeme. A nakonec jsem si u ní vylil srdce. Povyprávěl jsem jí svůj životní příběh. A ona mě celou dobu pozorně poslouchala a tvářila se tak chápavě, jakoby to všechno prožívala se mnou. Prostě nádhera. Takže vůbec není žádný div, že naše setkání nebylo první a zároveň poslední.

"Potkal jsem na ulici nějakou tetu a ta povídala, že ji nějaká teta povídala, že nějaký mladý blázen chodí s Levandulí Brownovou. Nevíš o tom něco?" Kulil na mě Harry ty své zelené oči.
"Nezapomínej, že tys chtěl, abych si někoho našel," odporoval jsem mu.
"Dobře, ale ne slona s růžovými culíky."
"Tak moment, neurážej ji. Je to moje - "
"Co? Přítelkyně?" skočil mi Harry do řeči.
"Kamarádka." To byste museli vidět, jaký nevěřícný pohled na mě Harry hodil.
"To vykládej někomu jinému. Každý den teď trávíš jen s ní. Už si nepamatuju, kdy jsi nás naposledy navštívil. Tvoje sestra je těhotná, víš to vůbec?" Harry se začal pomalu rozčilovat.
"Samozřejmě, že to vím. A nechodím s ní. Tak daleko ještě nejsme. Jen si dobře rozumíme."
"Rone, copak ses úplně zbláznil? Když jsem říkal přítelkyni, myslel jsem nějakou milou, hezkou, hodnou, a ne tuhle slonici."
"Tak dost, Harry. Je to chemie a to nezastavíš. A o tom s kým budu nebo nebudu chodit, si laskavě rozhodnu sám."
"Dobře, jak myslíš, Rone. Ale až otevřeš oči a až se ti odtemní mozek, přijď."

Tyhle řeči jsem prostě nechtěl slyšet. Byl jsem jako poblázněný. Trávil jsem s ní každou volnou chvíli. Chodili jsme na procházky, do kina, na večeře. Nejprve všechno jen v kamarádském duchu, ale brzy nás jen vodění za ruce přestalo bavit. Tak jsme spolu začali chodit. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Byl jsem tak šťastný, tak spokojený. Ona mi rozuměla, ona mi naslouchala, ona mě chápala, ona mi radila, ona teď byla prostě celý můj život. Kdo byla pro mě v tuto chvíli Hermiona Grangerová? Nikdo. Nikdo, jakoby ani snad nikdy neexistovala. S Lev jsem zapomněl na všechny životní rány, které mi osud připravil.

"Hele, Rone, já chápu, že srdci neporučíš, ale proč zrovna ona?" Byla neděle a já se pod nátlakem Harryho a mamky, musel zúčastnit rodinné seance.
"Já ji miluju, Georgi." George jen pozdvihnul obočí.
"Dobře. Rone, copak jsi úplně zapomněl, jak se chovala v šestém ročníku?" To zase Ginny se mi snažila domluvit.
"Jenže, ona se změnila. Teď je z ní úplně jiný člověk."
"Nikdo se nemůžu úplně změnit. Pořád v ní ta stará Levandule je a dřív nebo později vyjde na povrch." Tak tohle mě pěkně rozčílilo.
"Mlč. Angelino, jak to vůbec můžeš říct, vždyť ji vůbec neznáš!"
"Dost, Rone, na moji manželku tahle řvát nebudeš. A navíc Angie má pravdu. Povyprávěl jsem jí o tobě a Levanduli, takže dobře ví, co říká."
"Fajn, nedáme to rovnou vytisknout do Denního věstce?"
"Uklidni se, Rone. Jestli ne, tak můžeš jít." Hlava rodiny promluvila.
"A víš co, tati, máš pravdu. Proč já bych měl poslouchat tady ty nesmysly a rozčilovat se? Jdu. Sbohem." Začal jsem se zvedat k odchodu.
"Za Levandulí?" pospíšil si Harry.
"Jo!"
"Počkej, Rone," zavolala na mě Ginny, když jsem byl skoro už u vchodových dveří.
"Co kdyby se teď Hermiona vrátila a řekla, že tě chce zpátky? Nechal bys Levanduli a začal chodit s ní?" Myslí mi proběhl obraz rozesmáté Hermiony, která mi běží vstříc. Jenže tohle už bylo pryč.
"Ne." Zabouchl jsem dveře a přemístil se.

"Lev, řekni mi, co mám dělat?" Byl jsem u Lev v bytě, leželi jsme na sedačce, zapletení jeden do druhého a jen si povídali.
"Copak tě trápí, Rone?"
"Celá rodina se mnou teď nemluví. Nesouhlasí se mnou a s tebou."
"Myslela jsem si to. Netrap se tím. Oni na to přijdou sami."
"Když já chci být s tebou, ale o ně nechci přijít. Je to moje rodina. Mám je rád."
"Tak, co kdybychom k nim zašli na návštěvu, aby mě více poznali?"
"Lev, ty jsi úžasná, dokonalá. Miluju tě."
"Já vím."

Přišlo mně to jako skvělý nápad. Všichni Levanduli poznají a uvidí, že se změnila, a že je prostě úžasná. A všichni si ji zamilují, o tom není pochyb. Jen jeho realizace byla trochu obtížnější. Nejprve jsem byl za Harrym, ten o tom nechtěl ani slyšet. Prý v Bradavicích Lev poznal dost a to mu stačí do konce života. George řekl, že na to nemá čas ani náladu a rodiče také hned nesouhlasili. Každopádně já jsem se nevzdával, když jsem byl u Harryho už po třetí, souhlasil. A George řekl, že když Harry souhlasil, že on tedy také musí přijít. Prý se podívat na to divadlo. Blbec jeden. A potom už nebylo těžké přemluvit rodiče. Takže v neděli se to všechno semele.

"Připravená?" Právě jsme se s Lev přemístili k prahu našeho domu. Ostatní už na nás čekali vevnitř.
"To nebudu nikdy."
"Ty to zvládneš, já to vím. Miluju tě." Políbil jsem ji a vešli jsme dovnitř, vstříc naší popravě.
"Pojďte dál, už na vás čekáme," ozvalo se z hlouby domu. Když jsme vešli do obývacího pokoje, všichni vstali, aby se s námi přivítali.
"Dobrý den slečno, vítáme vás." Mamka se chopila slova.
"Dovolíš, mami. Takže Lev, tohle je moje úžasná maminka a taťka, pak Harryho s Ginny si určitě pamatuješ, tohle je můj starší brácha George s jeho manželkou Angelinou a tohle je Bill s jeho ženou Fleur a dcerou Viktorií." Všichni se postupně s Levandulí pozdravili a podali si ruce.
"Teda, Levandule, já nestačím zírat, kdes nechala růžovou?" Ginny do Harryho vrazila loktem, aby zmlkl, ale toho jejího pousmání jsem si nemohl nevšimnout.
"Přece nebudeme celou dobu stát, posaďte se." Nastalo to, čeho jsem se nejvíc obával. Ticho, ticho a ticho. Všichni po sobě koukali a čekali, co se bude dít.
"Tati, jak se daří v práci?" začal jsem.
"Rone, děkuju za optání. Jde to velice dobře." Fajn, tak tohle nevyšlo.
"A, Fleur, co Viktorka? Už jí rostou zoubky?"
"Rone, Viktorka už dávno chodí. Všiml sis toho vůbec?"
"Aha. Všiml, jistě, že všiml. Samozřejmě." Ne, to taky nepůjde.
"A, Ginny, tobě jak se daří?" Ginny mě sjela přísným pohledem a pak odpověděla.
"Tloustnu, nevidíš?!" Začal jsem to pomalu vzdávat. Vysílal jsem prosebné pohledy k Harrymu, ale ten se jen usmíval úsměvem, který mi říkal: kamaráde, máš, co jsi chtěl, tak si to pěkně užij. Tak jsem nenápadně kopl do Lev, aby se také zapojila.
"Paní Weasleyová, máte to moc dobré, to jste pekla vy?" Mamka se mírně usmála.
"Ano. Ronovy oblíbené. Vy také pečete, slečno?" Snad to nebude tak hrozné.
"Ano, peču. A moc ráda."
"A co vlastně děláte?"
"Pracuju v mudlovské školce. Nevěřili byste, kolik je s těmi malými dětmi práce." Mamka se jen usmála a bylo to tu zase. Ticho. Ticho a nic jen ticho. Mamka se snažila, ale ostatní….
"Levandule, jak jste se vy dva vlastně dali dohromady?" Další vlnu ticha prolomil George.
"Potkali jsme se náhodou, pak jsem Rona navštívila na ministerstvu a bylo to."
"Aaa - ha."
"Promiňte, mohla bych si odskočit?" Mamka vstala a odvedla Levanduli na záchod.
"Hmmm, tak co na ni říkáte?" Podíval jsem se na každého z nich, nejprve všichni mlčeli…
"Když to chceš slyšet, Rone, myslím, že tady na nás Lev hraje pěkné divadlo."
"Georgi, ne to ne, ona se změnila," odporoval jsem svému bratrovi.
"Rone, nezměnila, jen si z nás tady teď ze všech dělá blázny."
"Ginny, kvůli těhotenství jsi přecitlivělá, nevíš, co říkáš." Ginny teď začínala v tváři trochu rudnout.
"Ale vím, Rone."
"Pardon, přišla jsem o něco?"
"Ale nic zajímavého, Lev," podotknul ironicky George.
"No, myslím, že pro dnešek to stačilo. Půjdeme, lásko."

Tak tohle byla katastrofa. Tahle jsem si to naše setkání absolutně nepředstavoval. Levandule by na mě přece nic nehrála, miluju mě. Věděl jsem to. Tehdy jsem si potřeboval o tom s někým pořádně popovídat. Ale s kým? Svěřit se nějakému kolegovi z práce? Harrymu jsem se samozřejmě svěřit nemohl, vysmál by se mi. A stejně tak bych dopadl i u George a obávám se, že i u Nevilla. Copak neexistuje na světě žádný člověk, který by mě vyslechnul? Možná, že… psala přeci, že chce zpátky svého nejlepšího kamaráda Rona a já teď potřebuju svou nejlepší kamarádku Hermionu… A tak jsem si v jeden adventní večer sedl zase za stůl v mém pokojíku a napsal Hermioně dopis. Tentokrát to nebyl stručný, neosobní dopis. Popsal jsem jí v něm to, jak jsem se teď cítil. Psal jsem jí o tom, že jsem se znovu bláznivě zamiloval. Ale že mým přátelům a rodině se moje přítelkyně nelíbí a já nevím, co mám dělat. Nejprve jsem chtěl jméno jednoduše vynechat, jenže až když jsem z okna viděl vzdalujícího se papušíka, pozdě jsem si uvědomil, co jsem připsal na konec dopisu:
"Lev je prostě úžasná. Tak mi, prosím, pomoz."

Advent plynul jako voda. S Lev jsem se vůbec nenudil, takže mě trochu zaskočilo, že za pár dní tady měly být Vánoce a s nimi i Štědrý den, pravděpodobně ten nejhorší Štědrý den, jaký jsem kdy zažil. Jenže to jsem v tuhle chvíli ještě nemohl vědět. V tuhle chvíli jsem se momentálně těšil z nakupování dárků, z Vánoční atmosféry a také z toho, že strávím první Vánoce se svou láskou. A pak na první hod Vánoční jsem měl i s Lev naplánovanou návštěvu Doupěte…

Dnes jsem strávil celý den u Lev v bytě. Pomáhal jsem jí zdobit stromeček a vařit večeři. Ano, dnes byl Štědrý den. První Štědrý den, který jsme měli strávit spolu a taky poslední, no ale to až později.
"Doubrou chuť." Vše bylo připravené. Stromeček nazdobený, večeře uvařená… nejvyšší čas zasednout ke stolu.
"Rone, jsem ráda, že jsi tu se mnou." Levandule se natáhla přes stůl a pohladila mě po ruce. Já jsem se usmál a pokračoval v pořádání té výborné večeře.
"Lásko, bylo to úžasné. Vynikající." Dovečeřeli jsme. Já jsem se jako obvykle chtěl vrhnout hned na dárky, jenže ona mě zadržela, prý si chce ještě tuhle vánoční chvíli prodloužit. Tak jsme se dohodli, že se podíváme na nějakou pěknou pohádku v televizi a pak si teprve rozbalíme dárky.
"Moc pěkné." Usmívala se Levandule, když už pohádka skončila.
"Máš pravdu, já sice na pohádky moc nejsem, ale tahle měla tu správnou vánoční atmosféru."
"Rone, myslím, že dál už to odkládat nejde, rozbalíme si dárky, co říkáš?" Dobře, dosud to byla ta klidná a pohodová část večera, teď mělo přijít to horší.
"Lev, tak tohle je pro tebe. Miluju tě." Naklonil jsem se k mé přítelkyni, abych ji políbil, a pak jsem jí předal dárek.
"Jsem zvědavá, co to bude." Levandule netrpělivě roztrhla balicí papír. Chtělo se mi skoro brečet, když jsem viděl, jak jedním trhnutím zničila mou práci.
"Je to náramek? Je moc krásný, děkuju, Rone." Původně jsem jí chtěl dát srdíčko, jenže pak jsem si vzpomněl, že jedno takové už jsem někomu dal…
"Připneš mi ho, prosím." Lev mi podala zpátky náramek a já jí ho připnul na její pravou ruku. No a teď nastala moje chvíle. Byl jsem zvědavý…
"Tak, to je pro tebe lásko." Usmívala se od ucha k uchu a podávala mi krabičku zabalenou do růžového balicího papíru. Opatrně jsem papír roztrhl, abych ho co nejméně poškodil. Uvnitř byla krabička, jak jinak než růžová. Otevřel jsem krabičku a zůstal jsem hledět.
"Tak co, líbí?" Levandule přímo zářila nadšením, zatímco já jsem stále ještě ohromeně hleděl, ona vzala přívěsek s krabičky a pověsila mi ho na krk.
"Je skoro stejný jako ten, co jsem ti dala před tím. Víš, kolik mi dalo práce sehnat takový přívěsek, kolik zlatnictví v Londýně jsem musela oběhnout, než jsem ho našla?" Ano, na krku se mi houpal zlatý přívěsek a na něm slovo miláček.
"Budeš ho nosit, že ano?"
"A - a - ano, budu ho nosit," odpověděl jsem jí, aniž bych věděl, co vlastně říkám.
"To je můj Lonánek, můj Lo - " Jakoby mě někdo udeřil těžkou palicí do hlavy. Jako bych z velké výšky dopadl na tvrdou zem.
"Co jsi to říkala?" Ona na mě jen zmateně hleděla.
"Lonánek." Měl jsem pocit, že jsem nahý a celý svět se na mě dívá a směje se mi.
"Musím jít."
"Rone, kam bys chodil a kdy se vrátíš?"
"Nevrátím se. Je konec!" Spustila hysterický pláč, prosila mě, ať nechodím. Jenže já šel. Šel jsem do nejbližšího parku, kde jsem si sedl na lavičku a přemýšlel.

Jak jsem mohl být tak slepý, tak hloupý? Jak jsem jí mohl naletět? Všichni měli od začátku pravdu, všichni do jednoho. A já jsem se s nimi hádal, řval jsem na ně. A ona to na mě celou dobu jen hrála. A já, blbec, jí na to skočil. Já věřil, že mě miluje, věřil jsem, že se změnila. Jak jsem to mohl vůbec dopustit? Sliboval jsem ti, že v mém srdci budeš mít vždy místo, že ty budeš ta jediná, kterou budu navždy milovat. Já tě zradil. Podvedl jsem tě, zapomněl jsem na tebe… Odpusť, Hermiono.

"Víte, co jsem dostala od Harryho?"
"Ukaž, Ginny, ten je nádherný."
"Fleur, pojď se taky podívat, jaký krásný přívěšek mi Harry dal."
"Harry, to nic není. Já tě trumfnu."
"Tak to jsem zvědavý, Georgi."
"Haha, koupil jsem nám úžasnou dovolenou, zítra odlétáme."
"Cože? Kdys mi to hodlal říct Georgi?"
"No právě teď, mamko."
"Tak to je krása. A kam jedete?"
"Do České republiky, Bille. Zalyžovat si, přesně ti neřeknu kam, obávám se, že bych to nevyslovil."
"A, Rone, cos dostal ty od Levandulinky?"
"Vidíš to, Fleur. On je tady i Ron? Jsi nějaký zamlklý, bráško."
"Georgi, vidíš to, co já?"
"No jasně, Ginny, něco se mu leskne na krku. Podíváme se." Až teprve teď jsem si uvědomil, že jsem si včera odporný dárek od Levandulinky zapomněl sundat.
"Tak to je gól. Ta se nám vyznamenala. Harry, pojď - "
"Rozešli jsme se."
" - se taky podívat." Očividně všechny přítomné tahle zpráva zaskočila, s němým úžasem na mě všichni jen hleděli.
"No, myslím, že nakonec Ron nám dal ten nejhezčí dárek," podotknul Harry.
"Rone, jak se to stalo? Že ona tě s někým podvedla? Protože jinak nechápu, že takováhle láska mohla jen tak skončit?" Ginny přišla ke mně a ustaraně se na mě dívala.
"Ne, Ginny, to když mě včera oslovila Lonánek. Tehdy jsem si to uvědomil, že jste měli všichni pravdu, že se nezměnila, že to na mě celou dobu jen hrála. A vím, že jsem vám všem ublížil a proto bych se vám chtěl omluvit."
"Rone… " Vydechla mamka a s pláčem v očích mě objímala.
"Myslím, že se nikdo neurazí, když za všechny řeknu, že ti odpouštíme a jsme rádi, že si konečně přišel k rozumu. A, Rone, abych nezapomněl, tohle ti dnes ráno přišlo, tedy přiletělo." Vzal jsem si od taťky dopis a šel jsem do svého pokoje, abych si ho mohl v klidu přečíst.

Už podle mého jména napsaného na obálce jsem poznal, že se jedná o dopis od Hermiony. Překotně jsem ho roztrhl, byl jsem zvědavý, co mi píše.
"Ahoj, Rone. Opravdu jsem ráda, že sis našel dívku, kterou miluješ. I když je to Levandule. Ale nevím, jak ti mám pomoct. Opravdu. Popřej za mě všem Veselé Vánoce. Hermiona."
Já jsem přece takový blbec, takový idiot. Úplně jsem na ten dopis zapomněl. Kdybych byl tehdy při smyslech, nikdy bych nic takového nenapsal. Četl jsem ten dopis stále dokola a snažil se objevit v něm nějaký skrytý význam, ale nic jsem nenacházel. Jedině snad, vypadalo to jakoby Hermiona při psaní toho dopisu plakala. Slzy rozmočily slova a ona se je pak kouzlem snažila vysušit. Ale to je nesmysl, proč by kvůli mně plakala, když je v Americe šťastná s Tomem?

Umínil jsem si, že teď si dám s holkami na nějaký čas oddych. Aspoň půl roku. A pak stejně nebudu mít na holky čas, stanu se strýčkem a nastanou mi jiné povinnosti, než nahánět holky. To bylo moje novoroční předsevzetí: příštího půl roku žádné holky! Jenže, jak říkají mudlové: člověk míní, Pán Bůh mění…

"Dneska mám rande." Dnes jsem v práci skončil dřív, tak jsem zaskočil na návštěvu k Ginny.
"Ale, ale neměl jsi náhodou rande včera?"
"Jo, ale dnes mám zase."
"Doufám, že jsi to nedal zase dohromady s Levandulí?"
"Neboj, už nikdy víc žádný Lonánek."
"Nebouchly dveře?"
"Bouchly. Harry je tady." Za chvíli se k nám přidal Harry. Políbil svou manželku a začal se vyptávat, co je nového.
"Ron má zase rande." Harry se na mě podíval s údivem.
"Vždyť jsi byl na rande včera, s Monicou, ne?"
"Jo, byl. A dnes jdu zase."
"Zase s Monicou? Neříkal jsi, že má dnes moc práce?" Harry se na mě díval nechápavě a nevěřícně.
"Říkal." Harry vypadal čím dál zmateněji.
"Tak, jak s ní můžeš jít na rande?"
"Tady říkal někdo něco o tom, že jdu na rande s Monicou?"
"No, Ginny, chápeš to?"
"Ron ti tím chce naznačit, že chodí s dvěma najednou."
"Cože? Zbláznil ses? Co když na to přijdou?" Zakroutil jsem rezolutně hlavou.
"To se nikdy nestane. To není možné."
"Jen aby. A co tak najednou. Vždyť to nejsou pomalu ani dva měsíce, co jsi sliboval, že dáš teď holkám pokoj?"
"No… když ono to nějak samo."
"Jo samo. Tak dej pozor, aby se nějak samo neprozradilo, kdo jsi. Předpokládám, že jsou to mudlové."
"Ano, ano, dám si pozor."

Co když na to přijdou?… Blbost, Harry, nemohli na to přijít. Už přes měsíc mi to vycházelo. A vůbec mít dvě holky mi docela vyhovovalo. Byla to zábava. A taky jsem nevěděl, s kterou bych se měl rozejít, obě byly hezké, milé… Jo takhle mi to vyhovovalo… bohužel jen mně to tahle sedělo…

"Ahoj, Rone." Seděl jsem v cukrárně a čekal na Hannah.
"Ahoj, lásko."
"Ahoj, Rone."
"Vždyť už jsme se zdra - Monico? Co tady děláš?" Obě holky? A tady? To nebylo možné.
"Víš, Rone, říká se, že náhoda je blbec, viď Hannah."
"Přesně tak. Potkali jsme se, dali se do řeči a brzy nám došlo, o co tady jde."
"Takže, je konec, Rone." Ne…
"Hannah, to mi nedělej."
"A já s tebou taky končím."
"Monico."
"Ale vlastně ti musíme poděkovat. Díky tobě jsem našla kamarádku."
"Přesně tak, Moniko. Takže díky, Rone." Než jsem se nadál, vlepila mi Hannah facku…
"Tuhle jsem si nezasloužil." A z druhé strany přiletěla ta od Monicy.
"A tuhle taky ne." A byly pryč. No, tak to jsem opět trochu nezvládl.

Do Ginnina porodu zbýval už jen měsíc. A zrovna teď se rozstonala. Vysoká horečka spolu s kašlem znepříjemňovala život budoucí mamince. Mamince, která se díky velkému bříšku sotva pohnula. Bylo potřeba, aby se o nemocnou někdo postaral. Já ani Harry jsme nebyli těmi pravými, nakonec se nabídla Lenka. Už čtvrtý den seděla u Ginny, vařila jí čaje, dělala zábaly a snažila se ji také rozveselit.

"Ahoj, Lenko." Měl jsem po práci, tak jsem šel Ginny navštívit, podívat se, jestli je jí lépe.
"Ahoj, Rone."
"Už ani nevím, kdy jsem tě naposledy viděl. Je to tak dávno."
"Ano, to máš pravdu."
"Tak jak se jí daří?"
"Vůbec se to nelepší. Už pátý den má vysokou horečku. A ta vůbec nechce dolů. Tohle dítěti rozhodně neprospívá a já nevím, co dělat." Vypadala smutně, pohladil jsem ji tedy po ruce, abych ji trochu utěšil. Jenže s sebou nepatrně cukla.
"Promiň, jestli je ti to nepříjemné."
"Ne, to ne. Jen jsem tohle už dlouho nezažila. Víš, nemám na kluky moc štěstí. Vlastně na ně nemám vůbec žádné štěstí."

"Poslední dobou k nám chodíš nějak často. To tě tak zajímá Ginnin stav nebo její ošetřovatelka." Harry měl pravdu. Postupně jsem si začal uvědomovat, že to, co mě k Harrymu táhne je opravdu dobrá společnice, kterou jsem nejspíše našel v Lence. Dlouhé hodiny jsme spolu mluvili, zatímco Ginny v druhém pokoji odpočívala. Podle toho, co mi Lenka říkala, neměla na kluky opravdu štěstí. Zatím nepotkala tu spřízněnou duši. A já jsem přestával rozumět proč. Už to nebyla ta Lenka Střelenka, byla to mladá holka, poznamenaná životem. Mladá holka, která hledala pravou lásku. Než se Ginny stihla uzdravit, probrali jsme spolu snad všechno. Naše úspěchy a neúspěchy, naše sny a naše životní plány. I když jsme si spolu zatím jen povídali, cítil jsem se šťastný a spokojený. Jenže Ginny už byla úplně zdravá, u Harryho jsme se scházet nemohli, tak jsem ji pozval na naše první rande.

"Když jsem byla malá, ráda jsem ležela na trávě a dlouhé hodiny jsem pozorovala nebe. Slunce, jak svými paprsky laská zem, mraky, jak si plují po obloze. Podívej, no není to nádhera?" Na duben bylo dnes opravdu krásně. Právě jsme se s Lenkou, na našem prvním rande, procházeli po parku.
"Já zase někdy rád pozoruju hvězdy. Když je krásná, jasná srpnová noc, ale bohužel na to nemám čas."
"Tak je někdy budeme pozorovat spolu, co říkáš?" Lenka se na mě zadívala a přestala věnovat pozornost chodníčku, po kterém jsme kráčeli.
"Lenko, pozor." Tak, tak jsem stihl Lenku zachytit. Teď jsem jí svíral v náručí. Její velké oči na mě se zalíbením hleděly. Trvalo to snad věčnost. Stál jsem uprostřed chodníku v parku a díval se jí zblízka do očí. Lidé kolem nás chodili, museli nás obcházet, ale nám to nevadilo, byli jsme dokonale zaměstnáni, utopeni v očích toho druhého. Až po nekonečně dlouhé době se naše rty začaly pomalinku přibližovat. Cítil jsem výboje elektřiny, cítil jsem, jak mi krev tuhla v žilách… a pak se naše rty setkaly, spojily se v dlouhém polibku…

"Dobré ráno, pane Weasley." Bylo krásné dubnové ráno a já byl zrovna na cestě do své kanceláře. Před vchodem do ní mě však dohonil Harry.
"Rone, ani tam nechoď. Jdeme do nemocnice."
"Cože, proč?"
"Ginny dnes nebylo ráno moc dobře. Zavolala si k sobě Lenku, no a ta teď volala mně."
"Lenka? Tobě?"
"Ginny rodí." Harry mě chytil za rukáv a utíkali jsme přes celou budovu ministerstva, jak nejrychleji jsme mohli. Venku na nás čekalo ministerské auto, které nás zavezlo do mudlovské porodnice.

"Lenko?" Lenka chodila nervózně po nemocniční chodbě. V tváři byla celá bledá a ustrašená.
"Ginny je na porodním sále."
"Dobře, tak nám nezbývá nic jiného než čekat." Sedl jsem si na nejbližší lavičku, Lenka si přisedla ke mně a opřela se o mé rameno. V této pozici jsme setrvali po dlouhou dobu čekání. Kolikrát jsem Harrymu řekl, aby si k nám sedl. Ale to on nechtěl slyšet, chodil kolem stále dokola.
"Promiňte, sestro. Ginny Potterová?"
"Stále je na sále, pane. Musíte čekat." A tak jsme čekali. Hodinu, dvě, tři… tak dlouho přece ani porod netrvá… Konečně, nejbližší dveře se otevřely a z nich vyšli dva lékaři.
"Pan Potter?" Mladší lékař přistoupil ke mně.
"Ne, já jsem Potter. Harry Potter."
"Pane Pottere, je nám to opravdu hrozně líto." Harry se nechápavě podíval nejprve na mě a pak na lékaře.
"Co tím myslíte? Je něco s mou manželkou?" Lékař si nervózně odkašlal a pak promluvil
"Ne, vaše manželka je v pořádku. Omlouvám se, ale nemohli jsme ho zachránit. Vaše dítě se narodilo už mrtvé."


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Anny =* Anny =* | Web | 30. prosince 2010 v 12:09 | Reagovat

Pekné ! :-)  :-)

2 Kata-chan Kata-chan | Web | 30. prosince 2010 v 12:41 | Reagovat

Super! Krásně dlouhej! Jen je mi líto toho prcka...jestli se to nějak nezvrtne :-)

3 ela ela | 30. prosince 2010 v 15:01 | Reagovat

krásný skvělý prostě nejky ron je pěknej děvkař a ginny je mi líto první mimčo a mrtý :-( doufám že se konešně bude příběh vice taky táhnout hermiony už se zvědavá na pokračko jinak super a štastný nový ro :-)

4 EviTeri EviTeri | Web | 30. prosince 2010 v 15:50 | Reagovat

No..chjooo škoda že umřelo!! :(

5 Pobertka Pobertka | Web | 30. prosince 2010 v 18:06 | Reagovat

Krásně napsane.

6 peťa peťa | 30. prosince 2010 v 22:37 | Reagovat

perfekto :-) těším se na pokračko ;-)

7 martina martina | 31. prosince 2010 v 13:19 | Reagovat

nejky těšim se na další :-)

8 lilly lilly | 4. ledna 2011 v 7:08 | Reagovat

super trochu smutný :-( ale jinak KRÁSA doufámnžen brzy bude další ;-)

9 lenka lenka | 4. ledna 2011 v 14:16 | Reagovat

krásná povídka těším se na další :-)  ;-)

10 super krasně píšeš super krasně píšeš | 5. ledna 2011 v 15:57 | Reagovat

:-(

11 super krasně píšeš super krasně píšeš | 5. ledna 2011 v 15:58 | Reagovat

:-)  :-)  :-)  moc hezké

12 kikča kikča | 6. ledna 2011 v 16:22 | Reagovat

omg nemám slov :-D  je to krásně napsané doufám že se dočkáme brzkého pokračka ;-)

13 ema ema | 7. ledna 2011 v 18:33 | Reagovat

nemám slov ;-)  ;-)krásný

14 Kikina Kikina | E-mail | 2. července 2011 v 14:43 | Reagovat

néééééééééééééééééééééééé :-(  :-(

15 ascarid ascarid | Web | 20. června 2015 v 16:51 | Reagovat

cs pujcka ihned :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013