11. My heart will go on

19. prosince 2010 v 13:59 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Ron

"Prosím tě, řekni to ještě jednou, asi jsem špatně slyšel."

"Rone, nenuť mě to říkat ještě jednou. Ani nevíš, jak je to pro mě těžké."
"Takže je je to p - prav - pravda?"
"Ano. Nevezmu si tě." Nevím, asi to poslední, co jsem vnímal, byla krabička s prstýnkem, která mi vypadla z třesoucích se rukou. Pak už mi to nějak splývá. Myslím, že jsem zůstal strnule sedět a prostě a jednoduše nemohl uvěřit tomu, co jsem právě slyšel.
Hermiona si ke mně klekla na zem a s pláčem v očích se mi snažila vysvětlit, proč mě vlastně odmítla. Říkala něco o tom, že mě měla vždycky ráda jako kamaráda. A pak začala toužit po opravdové lásce a myslela si, že já jsem na to ten pravý. Ano, tak nějak to bylo. Prý si ale uvědomila, že kamarádská láska jí nemůže nikdy stačit, teď když ví, co je to opravdová láska.

Tom. Jmenuje se Tom. Je to lékař. Potkala ho v nemocnici, když byla na kontrole u alergologa.

Pak asi už jen říkala, že ty roky se mnou byly moc krásné a ano, že jich nelituje. Ale teď se musí posunout dál, s Tomem. A určitě ještě něco říkala. Možná, že mně nebude dělat problémy, v klidu se rozejdeme a já už ji nikdy neuvidím. A taky něco o odpuštění, asi, že ji mám odpustit. Nebo ne. Ne, že nečeká, že ji někdy odpustím. Potom jsem pravděpodobně vstal a beze slova na rozloučenou a bez jediného pohledu jsem odešel.

Kam jsem šel nevím jistě. Snad do první hospody, na kterou jsem narazil a ve které jsem se opil do němoty. Ráno jsem se probudil v parku, ležel jsem pod lavičkou ve vlastních zvratcích. Tak hluboce jsem klesl a ještě kvůli holce. Kvůli holce, která mě vlastně nikdy nemilovala, pro kterou jsem byl jen náplast na opravdovou lásku, kterou neměla.

Pak jsem stěží došel domů. Ne, že bych se vysprchoval, převlékl a šel do práce, kde jsem měl už dávno být. Já jsem se pěkně svalil do postele, v takovém stavu, v jakém jsem byl a celé odpoledne jsem prospal. Kolem poledne mě probudil George, využil volné polední přestávky. Kdyby mě aspoň probudil nějakým normálním způsobem, ale to by to nesměl být George. George mě vytáhl z postele rovnou pod studenou sprchu.
Pořád mi bylo na zvracení, pořád se mi motala hlava a pořád jsem sotva stál na nohou, ale studená sprcha udělala svoje. Ale přeci, potom, co George usoudil, že jsem nepoužitelný a potom, co jsem mu odmítl říct důvod mého stavu, odešel.

Měl jsem pocit, jakoby od toho večera uplynuly celé měsíce, celé roky. Čas. Ten byl teď pro mě ten největší nepřítel. Minuta trvala jako celé hodiny. Tak neuvěřitelně se ty dny vlekly, neměly konce. Celé dny, celé noci jsem jen ležel a zíral do stropu. A nemluvil. V hlavě jsem měl úplně prázdno.
George se nějak dozvěděl, co se stalo. Pravděpodobně od Harryho, kterému to nejspíš řekla Her - Herm - Hermi -, kterému to řekla ona. A tak mi dal volno, prozatím.

"Harry, vidíš to. A tahle je to už sedmý den." Ano, to k nám přišel na návštěvu Harry. Pokolikáté už za ten týden, za ten týden, co už uplynul.
"Rone, slyšíš mě?"
"Chápeš to? Celý den jen leží a hledí do blba. Mluvím na něj a on nic. Vůbec mě nevnímá." Harry se zvedl, přišel ke mně a sedl si na kraj mé postele.
"Mluvil jsem s ní, moc jí to mrzí. Ale, Rone, ona je teď šťastná. Ona ho miluje. A srdci neporučíš." A co moje srdce? Mému srdci taky nemůžete jen tak zakázat, aby přestalo milovat.
"Odjíždí. Do Ameriky. On se kvůli ní vzdá Anglie a ona se vzdá své hůlky." Okamžitě jsem vyletěl do sedu. Jakmile jsem si uvědomil, co jsem udělal, uložil jsem se zase do své trvalé polohy. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se Hermiona vzdá své moci, že kvůli němu už nechce být čarodějkou. Nebo to bylo kvůli tomu, že odjíždí a já už ji doopravdy nikdy neuvidím?
"Tedy, Harry, to se ti povedlo. Pohnul se."
"Aspoň něco, pro začátek. Ale co budeme dělat, když se to nezlepší?"
"Pokud v pondělí nedorazí do práce, tak ho vyhodím. A najdu si někoho jiného."
"Georgi, to ne. To nemůžeš udělat."
"Můžu, Harry. Dal jsem mu týden volno. Tím moje povinnost skončila. Obchod sám neutáhnu."
"Dobře, dnes je pátek. Máme na to tři dny."

Harry, George, Bill, Charlie, Percy, mamka, taťka, Ginny, Fleur, Neville, Dean, Lenka - ti všichni se přes víkend vystřídali u mé postele. Mluvili na mě jako na smrtelně nemocného. Všichni s jedním cílem: dostat mě do práce.
V pondělí ráno jsem raději vstal a do té práce jsem šel. Poslouchat tohle ještě jednu hodiny, bych asi už nevydržel.

Po čtrnácti dnech nás Harry přišel navštívit do obchodu.
"Tak co, Georgi, je to už lepší?"
"Nevím, co ti říct. Podívej se na něj. Co si přejete a stojí to třeba pět galeonů - to jsou jediné věty, které zatím řekl."
"No, to tedy není moc velký pokrok." Stál jsem za pokladnou a poslouchal rozhovor Harryho s Georgem.
"A co Hermiona? Už odjela?" Ty tří týdny jsem žil jako ve snách. Absolutně jsem si odmítal připustit, co se stalo. Ale teď jsem se cítil, jako by mě zasáhl blesk z čistého nebe, to když George po třech týdnech vyslovil přede mnou její jméno…
Viděl jsem ty oči, ty rty, ty vlasy, ty ruce tak detailně, jakoby Hermiona stála přímo přede mnou.
"Ano, před třemi dny."

Najednou jsem si vybavoval každé slovo, které mi ten večer řekla. Každý pohyb jejich rtů, každou slzu, která tekla z jejich oříškově hnědých očí. Jakoby až teď jsem si uvědomil plný význam těch prázdných slov. Slov, ve kterých se snažila omluvit své odmítnutí… Nemohl jsem tam být… Nemohl jsem tam jen tak stát a poslouchat ty dva, kteří se vesele bavili o Hermioně a vůbec jim nevadilo, že je slyším. Musel jsem pryč. Hned. Jinak bych se tam asi udusil.
Tak jsem prostě odešel. Odešel jsem ven a přemístil se. Přemístil se na první místo, které mě napadlo. Do Děravého kotle.
Proč zrovna Děravý kotel? Hermiona. Samozřejmě. Tady jsme spolu byli tolikrát. Třeba ve třetím ročníku jsme se tu hádali, já s Prašivkou, ona s Křivonožkou….
Ne tohle nebylo to správné místo. Musel jsem jinam. Někam, kde mi ji to nebude připomínat.

Jenže kam? Já jsem se asi už úplně zbláznil. Opravdu. Viděl jsem ji všude. V uších mi zněl její smích. Dokonce i ta barmanka, co přede mě stavila jednoho panáka za druhým, mi jaksi připomínala Hermionu. Hermionu, kterou už nikdy, NIKDY neuvidím.
Už nikdy jí neřeknu, že ji miluju, už nikdy ji nepohladím po vlasech, už nikdy ji nepolíbím. Už nikdy, nikdy… Ona byla to jediné, čeho jsem v životě dosáhl.

Vždy ten neschopný Weasley, ten kamarád toho slavného Harryho Pottera. Ten, co nikdy v ničem nevynikal. Nikdy nic nedokázal. Až na ni.
Díky ní jsem se necítil tak ponížený slávou svého kamaráda, svých bratrů… Díky ní jsem žil spokojený život. A co mi teď z toho zbylo? Jen ten chlast!

"Her - mi - óóóóó - nóóó, jak jsi mi to mohla udělat?! Já tě miloval, slyšíš!!!! Já tě miloval. Hermionóóóó. Jak jsi mi to mohla udělat. Já tě miloval. Miloval jsem tě!!!"
"Rone, co tady tak řveš." Rozespalý George mi otevřel dveře a vtáhl mě do útrob bytu. Byly asi čtyři hodiny ráno.
"Jak si to představuješ?! V pátek se z ničeho nic vypaříš. My za tebou s Harrym utíkáme, voláme tě a ty? Ty se prostě jen tak přemístíš! Pak se dva dny vůbec neozveš. Všichni se strachujeme, jestli se tady Ronovi nic nestalo. Jestli už někde neleží pod kytkami a on si klidně celé dva dny chlastá. Pak si přijde v neděli ve čtyři hodiny ráno a huláká na celý dům."
"Když já jsem oslavoval, Georgi, víš, já jsem osl - oslavo - oslavoval."
"Jo?! A copak jsi oslavoval?"
"No, že jsem se jí konečně zbavil."
"Rone, posloucháš se vůbec. Samozřejmě, že ne! Ty jsi opilý, s prominutím, jako prase!!!"

"Mamko, mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá je, že Ron zase mluví. Ta špatná je, že že já už to s ním asi nevydržím. No schválně, jen si to poslechni! Slyšíš to v tom telefonu? No, slyšíš to?"
"Hermionkóó, já se tak těším, až budeme mít spolu vnoučátka. Slyšíš, Hermionkóó, budeš jim plést svetry a já je budu učit létat na koštěti. Hermionkóó, já se už nemůžu dočkat…"
"A tohle je celý den. Chodí po celém domě a pořád něco huláká. Pořád mluví o jeho a Hermionině budoucnosti. O tom, jakou budou mít svatbu, o tom, kde budou bydlet, o tom kolik budou mít dětí. Už i dokonce jména jim vymyslel. Budou mít dvě holky: prý to bude Petunie, po Harryho tetě a taky Celesta. A taky budou mít kluka Ignáce. A až bude mít Petunie pět let, koupí jí na Vánoce dvě velké barbíny."
"Hele, mami, já dám Ronovi neplacené volno a pošlu ho k vám do Doupěte. Ahoj!"

"Tak vám ho vedu, paní Weasleyová." Na Georgovo naléhání jsem se opravdu musel na chvíli přestěhovat do Doupěte.
"Díky, Harry. Tak a teď ty, Rone. Jak si to představuješ, tahle pít? Už jsi dospělý!!!" Mamka přišla ke mně a normálně mi vrazila facku.
"Jo, mami, to jsem potřeboval."
"Jedna je málo, ty bys zasloužil. Harry, zůstaneš na večeři?"
"Rád, paní Weasleyová."
"Já si půjdu lehnout, jsem nějaký unavený."

Vydal jsem se pomalu po schodech do svého bývalého pokoje, abych si trochu zdřímnul.
"Tak to nebyl dobrý nápad." Stačilo jen pootevřít dveře a bylo to tu zase. Samozřejmě, že Hermiona.
Kolik času jsme tady spolu strávili. Kolikrát jsme tady plánovali náš útěk, kolikrát jsme tady jen tak spolu seděli a povídali si. Jak nám bylo tehdy vlastně dobře. I když okolo bylo jen samé nebezpečí. Tady jsem ji vlastně utěšoval, když plakala kvůli svým rodičům… A co je teď?
Její rodiče jsou mrtví, Hermiona je v Americe a já? Já momentálně nejsem opilý a nevykládám hlouposti. Hlouposti? Ani ne tak hlouposti, jako něco, co je už teď nemožné. Asi mi nezbude nic jiného, než se s tím smířit…

"Hermiono? Jsi to opravdu ty? To není možné, to není možné. Ty ses vrátila. Já jsem věděl, že mě miluješ."
"Rone…"
"Hermiono, proč jsi tak smutná?"
"Rone, vrátila jsem se jen proto, abych ti řekla, že je definitivní konec a ty se s tím musíš už konečně smířit. Musíš přestat blbnout."
"Ale já nechci, já tě přeci miluju, to ty víš."
"Promiň, Rone, ale já tě nemiluju. A k lásce jsou potřeba dva. Najdi si někoho jiného, kdo tě bude milovat tak, jak si zasloužíš. Ty jsi úžasný kluk a zasloužíš si někoho lepšího, než jsem já."
"Ne, Hermiono. Já nechci žádnou jinou než tebe. Hermiono? Hermiono, kam se mi ztrácíš?"
"Rone, už se nikdy neuvidíme."
"Ne, Hermiono."
"Sbohem."
"Nééé, Hermionóóó. Vrať se. Slyšíš! Vrať se mi, Hermionóóóó."
"Rone, Rone, no tak přestaň s sebou házet. A probuď se už. Byl to jen sen."
"Harry?"
"Usnul jsi a začals křičet ze spaní na celé Doupě."
"To byl… to byl jen sen?"
"Co se ti vlastně zdálo?"
"Ta nejhorší noční můra."

Musíš na ni zapomenout. Hermiona by to tak chtěla. Chtěla by, abych byl šťastný. Abych si našel někoho, kdo mě bude doopravdy milovat. Partnerku, s kterou strávím zbytek svého života. S kterou se budu těšit na děti a pak na vnoučata. Jo, tahle by to Herm chtěla. Když je ona šťastná, tak i já bych měl být… Kdo ví, co teď asi dělá? Jak se má? Jak se jí daří v nové práci? Jak se jí líbí v New Yorku?
Nad čím to zase přemýšlím, řekl jsem si, že na ni přece zapomenu!

Zapomenout… zapomenout na Hermionu Grangerovou. Zapomenout na moji Hermionu, na tu nejúžasnější holku pod sluncem… zapomenout… najít si novou přítelkyni… zapomenout na Hermionu… Ale jak? Jak to mám udělat? Jak mám zapomenout na někoho, s kým jsem chtěl strávit zbytek života? Jak mám zapomenout na holku, kterou jsem vlastně miloval od první chvíle, co jsem ji uviděl. I když mi trvalo sedm let, než jsem si to uvědomil… To přece nejde, to je nemožné.

Kamkoli se hnu, tam je Hermiona se mnou. Všechno v Doupěti mi ji připomíná. Mám ji neustále před očima, na rtech cítím poslední polibky…

Jednu výhodu můj pobyt v Doupěti měl. Momentálně jsem nepil. Z první fáze, kdy jsem jen ležel a vůbec si nepřipouštěl, co se stalo, jsem se dostal do druhé fáze, kdy jsem byl permanentně opilý a teď nastala třetí fáze, absolutní zoufalství a bezmoc.
Já se opravdu snažil. Snažil jsem se na ni zapomenout. Ale nešlo to. Nebylo to vůbec jednoduché. A okolí mi vůbec nepomáhalo. Mamka s taťkou jsou spolu šťastní ještě i po třiceti letech manželství, Ginny kvete jako růžička a George? S tou jeho tajemnou přítelkyní to prý vypadalo velice nadějně.

"Mamííí." Zvedl jsem pozornost od denního věštce, abych se podíval, proč je tady najednou tolik povyku.
"Ginny, Harry."
"Tak, jak se daří Ronovi?" Ginny se taktně naklonila blíž k mamce.
"No, před námi se tváří docela normálně. Ale momentálně toho zase moc nenamluví. Aspoň už nepije. Kdybych tak věděla, co se mu odehrává v té jeho hlavě, abych mu mohla pomoct."
"Myslím, že tohle mu moc nepřidá. Hermiona napsala," zavolala už Ginny hlasitě na celé Doupě. Samozřejmě jsem s sebou trhnul, jakmile vyslovila její jméno, ale snažil jsem se uklidnit a chovat normálně.
"Opravdu a jak se má?" zajímala se mamka.
"Má se opravdu dobře. Našla si práci u nějaké firmy. Taky si s Tomem našli malý byt v centru New Yorku a... ?"
"Tak, to řekni, Ginny. Ať to máme rychle za s sebou." Harry po mně střelil pohledem. Ale proč?
"Dobře, Harry. A dokonce se snaží i o dítě."
"Tak to je skvělá novina." Jak pro koho. Raději jsem vstal a odešel.

Tak Hermiona se pokouší o dítě. O dítěti se mnou se nikdy ani slůvkem nezmínila a s tím novým už na něm dokonce začali pracovat. Ale co se vlastně divím, kdo by chtěl mít dítě se svým kamarádem? Kamarádem… byl jsem pro ni vždy jen kamarád… Ona mi LHALA.
Proč jsem si to neuvědomil dřív? Celou dobu mi lhala. Slovo miluji tě, byla lež. Každý dotek, každé pohlazení, každý polibek, každý úsměv - VŠECHNO BYLA LEŽ… lež… jak jsi mohla takhle žít? Hermiono?

Náhle se ozvalo na dveře tiché zaklepání. Za okamžik se ve dveřích objevila Ginnina rezavá hlava - známka příslušnosti k rodině Weasleyů.
"Můžu?" zeptala se nesměle, jako by se bála. Kývl jsem hlavou na souhlas.
"Rone, bráško, co pořád vyvádíš?"
"Ginny, já… já to nedokážu."
"Mně taky chybí. Ale život jde dál."
"Jenže pro mě to byla žena mého života. Tys ztratila jen kamarádku. Můžeš mít tisíce dalších. Jenže Hermiona je jen jedna. Nevíš, jaké to je!"
"Ale vím."
"Ne, to nevíš." Přestával jsem se ovládat.
"Rone…"
"Promiň, já… já… "
"To nic není." Ginny se zachovala jako správná sestra, objala mě a utěšovala.
"Už jsme mluvili s Georgem. Přestěhuje se na chvíli k nám. Ty teď potřebuješ být sám. A ne tady, kde je pořád plno lidí. Potřebuješ mít klid, aby sis to konečně všechno promyslel a uvědomil."
"Možná to tak bude nejlepší, Ginny."

"To není možné, jedno tričko, druhé tričko a tady je dokonce sukně… " George se odstěhoval a já jsem se včera vrátil do našeho bytu, sám. První věc, do které jsem se pustil, bylo uklízení. Musel jsem se zbavit všech věcí po Hermioně. Začal jsem ve své skříni.
"To všechno musí pryč, kde mám ten pytel." Zašel jsem do kuchyně, odkud jsem vzal velký pytel. A mohlo to začít.

V pytli skončily nakonec tři trička a sukně, které zůstaly v mé skříni. S nočního stolku zmizela Hermionina fotka. Byla to opravdu krásná fotka. Hermiona na svatbě Fleur… musel jsem se hodně přemáhat, abych ji vyhodil. Z koupelny zmizel Hermionin kartáček, její hřeben, její ručník, dokonce tu bylo dámské mýdlo. To všechno muselo pryč. Z kuchyně jsem vyhodil její hrníček, který jsem jí dal k našemu poslednímu výročí, a také utěrku, kterou u nás jednou náhodně nechala a už si ji nikdy nevzala.
"Jsem v pořádku. Brzy se vrátím." Ano, ten vzkaz musel také pryč, ten vzkaz, který mi poslala, když jí zemřeli rodiče. Všechno, co jen mírným náznakem souviselo s Hermionou, tady nemohlo zůstat. Pryč. Tak jako ona… Obrátil jsem celý byt, nevynechal ani milimetr čtvereční. Dokonce i knížku, kterou si u mě jednou četla, jsem vyhodil. I to povlečení, které se jí tak líbilo. A kazety, které jsme spolu poslouchali… Všechny společné fotky, které jsem měl uložené v albu. I ty, na kterých byl s námi ještě někdo jiný…
A v neposlední řadě také má nejoblíbenější fotka. Velká fotka, kterou jsem přes veškeré Georgovo odporování pověsil v obýváku na zeď. Jak jsme se tehdy kvůli ní pohádali. Kolik mě to stálo úsilí, abych si ji prosadil. A teď? Teď ji jen tak bez boje, dobrovolně sundávám.
Vánoční ples. Byla to fotka z Vánočního plesu. Zachyceni jsme na ní byli já a Hermiona, jak spolu tancujeme… Ona jako tajemně dokonalá kráska… Na ten večer nikdy nezapomenu. NIKDY. Bylo to něco úžasného. Něco, co se vryje do paměti a jen tak nezmizí.

"Filmy! Ty bych také mohl protřídit." Mumlal jsem si jen tak pro sebe.
"Čtyři svatby a jeden pohřeb. To se Hermioně líbilo. Do pytle."
"Rozum a cit. To je docela dobrý film. Alan Rickman s Emmou Thompson jsou v něm skvělí. Ale Hermioně se také líbil. Takže do pytle."
"Bean: Největší filmová katastrofa… Ten se… ten se… jo, ten se Hermioně nelíbil. Nemá ráda humor Mr. Beana. Takže ten si nechám.
"To nic, to taky ne, to jsou samé Georgovy VHS kazety. A copak je tady to? Není to popsané… " Vytáhl jsem kazetu z obalu a spustil ji.

Titanik.
Hermionin nejoblíbenější film, film u kterého se dokázala usmívat a také plakat. Chtěla po mně, abych s ní šel do kina, na Titanik. Já jsem tehdy odmítl. Raději jsem pomáhal Georgovi malovat. Ona pak koupila tuhle videokazetu, abychom se na něj mohli podívat.

"Miláčku, no tak neplakej. Stejně jim život nevrátíš. Ani Jackovi, ani těm stovkám lidí."
"Já vím, ale je to tak nespravedlivé. Musel zemřít, když se tak milovali… a ty malé děti si nezasloužili takovou smrt."

Nechal jsem film běžet a díval jsem se na něj. Slzy mi tekly po obličeji, aniž bych si to uvědomoval. Slzy pro ty lidi, co právě na obrazovce přede mnou křičeli a umírali ve studené vodě, slzy pro tolik životů, které tak náhle vyhasli, slzy pro Jacka a Rose, slzy pro Hermionu, pro naši lásku, která tak rychle zmizela, pro naši lásku, která se potopila na dno oceánu spolu s Titanikem.

Proč zrovna tenhle smutný film je tvůj nejoblíbenější, Hermiono? Proč? Vždyť jejich láska umřela. Umřela. Tak jako ta naše.

U závěrečné písničky už slzy z mých očí netekly. U té písničky by se totiž musely valit proudem. U písničky, kterou jsem s Hermionou poslouchal tolikrát, tolikrát… milovala ji. Jenže až teď jsem si plně uvědomil její text.

… every night in my dreams I see you, I feel you… (každou noc Tě vidím a vnímám v mých snech)

Tam to byla Rose, která na Jacka nikdy nezapomněla. Tady jsem to já.

… love can touch use one time and last for a lifetime… (jednou se nás dotkla láska a byla na celý život)

Navždycky, pro mě je to na celý život, i když jen pro mě.

… love was when I loved you… (láska byla, když jsem Tě milovala)

Ta písnička byla snad o mně… tak krásná, tak smutná, tak pravdivá.

Tehdy jsem nedokázal pokračovat v likvidaci těch věcí. Nechal jsem všeho, ležel jsem a poslouchal stále dokola jednu píseň.

Every night in my dreams I see you, I feel you,
That is how I know you go on,
Fas across the distance and spaces between us
You have come to show you go on.

Ale teď to bylo jiné, než těch prvních čtrnáct dní, kdy jsem sice ležel, ale nedokázal jsem přemýšlet. Teď jsem mohl přemýšlet a přemýšlel jsem.

Near, far, wherever you are,
I believe that the heart does go on.
Once more, you open the door
And you're here in my heart,
And my heart will go on and on.

Já ale nepřemýšlel, vzpomínal jsem na ty chvíle s ní. Na první den, kdy nám vrazila do vlaku. Jak jsem se jí ze začátku smál, a jak jsme pak všichni tři k sobě dokázali najít cestu. A druhý ročník, jak se proměnila, kvůli baziliškovi…

Love can touch use one time and last for a lifetime,
And never let go till we're gone.
Love was when I loved you,
one true time I hold to
In my life we'll always go on.

A pak najednou tu byl třetí ročník, na ten první dotek při hodině s Hagridem nikdy nezapomenu, na Vánoční ples, kdy jsem žárlil na Kruma. Tehdy bych si to nikdy nepřiznal. Ale teď ano. Na Brumbálovu armádu a kouzlo mdloby na tebe, bohužel i na Levanduli a pak také na náš první polibek…

Near, far, wherever you are,
I believe that the heart does go on.
Once more, you open the door
And you're here in my heart,
And my heart will go on and on.

… na začátky našeho chození. Na oslavu našeho půlročního výročí, na mé narozeniny a pak bohužel na smrt Hermioniných rodičů. A Claire. Na tu opravdu nesmím zapomenout.

You're here, there's nothing I fear,
And I know that my heart will go on.
We'll stay forever this way,
You are safe in my heart,
And my heart will go on and on.

"Rone, hej, je někdo doma? Rone, slyšíš, tak mě tady máš, doufám, že ti tři týdny samoty stačily… Co je to tady za kravál?"
"Once more, you open the door… "
"Rone, ztiš to, slyšíš!"
"And my heart will go on and on."
"Tak tady jsi. Ale toho kraválu už stačilo."
"Nééé, co to děláš? Okamžitě to zapni." George. Vrátil se. To už uplynuly tři týdny?
"Rone, Roneeee? Co je to tady za nepořádek?" To se George rozhlédl po bytě.
"Měl ses dát dohromady a ne… tohle!"
"Nech mě být." Natáhl jsem se po rádiu a zmáčkl play.
"You're here, there's nothing I fear… "
"Co děláš? Nevypínej to!"
"Rone, to snad není možné. Řekni mi, že jsi tady ty tři týdny neležel a neposlouchal pořád dokola tu písničku?! A já, blbec, jsem se nechal přemluvit od Ginny a nechodil tě kontrolovat. Rone, řekni, že se mýlím?"
"Rone… no tak?"
"Počkej, kam jdeš? To má být jako odpověď? Odchod?"

Myslím, že George byl dost chytrý, aby to pochopil. Tohle mělo znamenat ano na jeho odpověď, protože to tak bylo. Tak, jak řekl.

"Dobrý den, pane. Co to bude?"
"Něco, to je jedno."
"Tady to je."
"Promiňte, máte tady volno?" Otočil jsem se na muže asi okolo čtyřicítky.
"Ale jistě." Přisedl si k baru a dal se se mnou vesele do konverzace.
"Cože takový mladý kluk jako jste vy, sedí už odpoledne v hospodě. Neříkejte, že už po práci chodíte na jedno, abyste nemusel hned domů za tou svojí, tak jako já."
"Kdepak, já tady připíjím na svou přítelkyni."
"Copak, má narozeniny? Nebo na ni čekáte?"
"Mýlíte se. Já tady vlastně utápím svůj žal."
"Můžete mi to říct, uleví se vám." Proč ne?
"Já ji tolik miloval a ona? Prý mě měla ráda. Ale zjistila, že to byla jen kamarádská láska. To když poznala tu opravdovou."
"Tak to mě opravdu mrzí."
"A pak si s ním odešla do Ameriky. A mě tu nechala jen tak."
"A vy se s tím nemůžete vyrovnat?"
"Jsou to už čtyři měsíce a já jsem vůbec nepokročil."
"A tahle to zkoušíte? Zapomenout pomocí alkoholu?"
"Taky, ale alkoholové období jsem měl už předtím."
"Ne, že bych byl abstinent. Jedno si dám rád. Ale něco vám řeknu, alkohol vám nepomůže a ani vám ji nevrátí."
"To vím. Tak mi poraďte, co mám dělat?"
"Nevím. Mého kamaráda potkalo to samé. Také ji miloval, chtěl si ji vzít. A ona utekla s jeho bratrem."
"S bratrem? A jak to řešil?"
"Bohužel tou nejhorší cestou. Sebevraždou."
"Sebevraždou říkáte?"
"Ano. Byl to policista, no a tak se zastřelil."
"Zastřelil? Vážně?"
"Ano, tak jak říkám. Je to už patnáct let."
"To je zajímavé, velice zajímavé."
"Počkejte, kam tak rychle jdete? Vraťte se!"
"Musím jít, navštívit svého bratra Freda."


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Giny06 Giny06 | Web | 19. prosince 2010 v 14:06 | Reagovat

Pěkné

2 EviTeri EviTeri | Web | 19. prosince 2010 v 15:32 | Reagovat

:) hezké, ale smutné!! Doufám že se Hermiona vrátí!

3 Kata-chan Kata-chan | Web | 20. prosince 2010 v 16:42 | Reagovat

Piš! Piš! Piš! :-)

4 Kata-chan Kata-chan | Web | 20. prosince 2010 v 16:42 | Reagovat

spam O.o

5 petra petra | 20. prosince 2010 v 19:05 | Reagovat

miluju happyendy doufám že se jednoho taky dočkám  prodím dalšííííí :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

6 ela ela | 20. prosince 2010 v 19:05 | Reagovat

dalšíí kapčuuuu prosíííííííííííííííííímmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm :-D  :-D  :-D

7 jája jája | 21. prosince 2010 v 15:01 | Reagovat

prosím at je tu do vánoc další jako dárek na štědrý den plosííííím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013