10. Nelíbat!

17. prosince 2010 v 18:59 |  Život je boj, ale stojí za to!

AUTOR: CLAIRE (ADMIN)

Hermiona

Ráno mě probudily sluneční paprsky laskající mou tvář. Podle přítmí v mé ložnici jsem usoudila, že je ještě hodně brzy a že slunce teprve vychází na oblohu, začít svou celodenní pouť. Odolala jsem nutkání zůstat ještě ve vyhřátém pelíšku a místo toho jsem vstala, abych mohla vykouknout z okna a vychutnat si tu nádheru zrodu nového dne. Dne, který hlavně pro dva mladé lidi, nebyl vůbec obyčejný…


V krátkém období už druhá svatba, další dva mladí lidé spojí své životy… navěky. Mladý ženich čekající u oltáře s pohledem plným lásky na svou nevěstu, která se k němu blíží pomalým krokem doslova utopená v jeho očích… Jenže já nejsem ta nevěsta a - poslední dobou si nejsem vůbec jistá, jestli a Ron ten ženich.
Zdají se mi sny, hrozné sny. V těch snech Ron umírá a já ho ztrácím, přicházím o něj. A právě toho se bojím, že o něj přicházím i ve skutečnosti. Možná za to může to moje časté stonání, možná za to může ta svatba - ty přípravy, to chystání…

… to běhání - SVATBA!!! Přemýšlím, vlastně skoro o hloupostech a ono už je osm hodin. Musela jsem se připravovat.

Blížila se desátá hodina ranní. Naštěstí už jsem byla umytá, oblečená, namalovaná a tudíž přichystaná přemístit se do Doupěte na lehkou svačinku.
S tou svatbou se to totiž mělo tak:
Svatební hosté se přemístili do Doupěte na svačinu. Odtud se po skupinkách, pomocí přenášedla, přemístili na jim neznámé místo, kde se v 12:00 konal obřad. Tohle všechno bylo kvůli bezpečnosti a taky romantice. Harry a dokonce ani Ginny nevěděli, kde se vlastně svatba koná. Věděla jsem to jen já, ale teď to neprozradím. Nechte se překvapit.

"Dobrý den, paní Weasleyová. Dnes vám to opravdu sluší." Právě jsem se přemístila do Doupěte a šla jsem se pozdravit se členy Weasleyovic rodiny, jen Rona jsem tady neviděla. Snad nezaspal.
"Ahoj, Hermionko. Ty jedna lichotnice, tobě to přece sluší mnohem víc. Ron se na tebe nebude moct vynadívat." Paní Weasleyová se usmívala od ucha k uchu. A taky k tomu měla důvod, její jediná dcera se vdává a ještě si k tomu bere toho slavného Harryho Pottera. Nejednou mi paní Weasleyová prozradila, jak moc je s ženichem pro svou dceru spokojená. Raději jsem nepřemýšlela, jak se jí jako možná Ronova manželka líbím já.
"Když už jsme u Rona, neviděla jste ho?"
"Ne, Hermiono, neviděla. S tím si teď nedělej starosti. Ginny chce s tebou mluvit. Já se po Ronovi podívám." Nedělej si starosti. První přenášedla měla za chvíli začít plnit svou fuknci a Ron tu ještě nebyl. Vydala jsem se raději po schodech nahoru, kde jsem v některém z pokojů tušila Ginny.
"Můžu dál?" Zaklepala jsem a vstoupila do Ginnina pokoje. Čekala jsem, že najdu nadšenou, usmívající se Ginny, která dolaďuje poslední drobnosti. Místo toho jsem našla jinou Ginny: sice oblečenou v opravdu nádherných svatebních šatech, s krásným účesem a perfektně vypadajícím obličejem, ale ten obličej byl smutný. Seděla na posteli a hleděla někam do dáli. Přistoupila jsem potichu k ní a pohladila ji po ruce. Chvíli mlčela, ale pak promluvila.

"Hermiono, já mám strach."
"Co to povídáš, Ginny," mluvila jsem na ni tichým, klidný hlasem.
"Co když on není ten pravý? Co když jsme se unáhlili, vždyť je mi teprve osmnáct. Co když nebudu zvládat domácnost?"
"Ginny, zpomal." Zastavila jsem její náhlý příval zoufalství.
"Miluješ Harryho?"
"Jako nic jiného na světě."
"Chceš si ho vzít?"
"Ano, to chci z celého srdce, ale-"
"Tak potom žádné ale neexistuje." Ginny se na mě konečně podívala.
"Asi máš pravdu, Hermiono."
"Jistěže mám. Tak a teď tě tady nechám a půjdu zkontrolovat průběh přemísťování."
"Ron má takové štěstí." Zůstala jsem stát ve dveřích. A dlouho nevěděla, co Ginny odpovědět.
"Tím už si nejsem tak jistá."

"Harry, Harry." Běhala jsem po celém Doupěti a hledala někoho, kdo tady ještě zůstal. Bylo už skoro půl dvanácté a všichni svatební hosté už byli dávno na místě svatby.
"Hermiono, co se děje? Vždyť v 11:45 se máme ty, paní Weasleyová a Ron přemístit."
"No právě."
"Co právě? Počkej, ty chceš říct, že?"
"Jo, Harry, Ron tady ještě není." Harry vypadal, že tomu snad neuvěří.
"Snad se mu nic nestalo. Co budeme dělat?"
"Pokud se do tři čtvrtě neobjeví, budete si muset najít jiného svědka." Podívala jsem se na Harryho.
"To snad ne."
"Já na něj jdu čekat ven, sejdeme se u přenášedla."
Vyšla jsem ven před dům. Nezbývalo mi nic jiného než čekat, čekat jestli se Ron objeví. Možnost, že se mu něco stalo, jsem zavrhla rovnou. Právě probíhala svatba a já si ji nechtěla ničit stresováním. Místo toho, když už ručičky mých náramkových hodinek ukazovaly 11:38, jsem začala spílat Ronovi těmi nejhoršími jmény. Když jsem zrovna byla u idiota, blbce, hulváta a Lonánka, zvířil se prach a přímo přede mnou se zjevil Ronův obličej. Já jsem se nestačila ani nadechnout, abych své myšlenky mohla převést v slova. On se jen usmál a políbil mě. Samozřejmě jsem se chtěla hned odtáhnout, ale nešlo to. Protože ten polibek byl nějaký jiný, vložila jsem do něj všechnu svou zlost na něj, takže byl tak nějak vlastně krásný. Naštěstí, Ron byl v této chvíli ten moudřejší a odtáhl se.
"Je čas, Hermiono." Podívala jsem se urychleně na hodinky. Měl pravdu, byl čas jít. Chytila jsem Rona za ruku a táhla ho s sebou do obýváku, kde už u starého hřebenu netrpělivě čekali Harry a paní Weasleyová. Jakmile se hřeben rozsvítil, všichni jsme se ho chytili a přemístili se.
"Hermiono, ty ses zbláznila. Tohle není svatba, to je jak největší událost století." Ron se s otevřenou pusou rozhlížel po místě, kde jsme se právě objevili. A co viděl?

Ronovi se naskytl pohled na, podle mně, nádhernou krajinu. Nacházeli jsme se na obrovské louce, orámované lesy tak černými, jako sama noc. Ta louka byla posetá snad všemi druhy květů, které existovaly. Uprostřed té louky stál krásný z dřeva vyřezaný altánek, k němu vedl dlouhý koberec. Z obou stran koberce stály dlouhé řady židlí, připravené pro svatebčany. O kousek dál ve stínu stromů byl nachystaný dlouhý jídelní stůl a také zde byl taneční parket.
"Líbí?"
"Nooo, ne, že by se mi to nelíbilo. To všechno ty sama?" Podíval se na mě Ron tak nějak obdivně.
"Ginny to tahle navrhla. Já osobně bych takovou svatbu nechtěla."
"Ne? To je dobře, protože já taky ne. Jen kolik lidí tady je." Ron poukázal na zaplněné řady židliček. Asi sto hostů bylo rozsazeno na svých místech. Jen čtyři židličky byly volné.

"Rone, Hermiono, můžeme?" To na nás volala paní Weaslyová, která i s Harrym stála na začátku koberce. Ze všech stran začala hrát jemná melodie. Přítomní hosté povstali. Harry nabídl paní Weasleyové rámě a vydali se směrem k altánku. To samé jsme udělali i my, svědci. Teď už zbýval jen ten nejdůležitější člověk: nevěsta.

Všichni se netrpělivě ohlíželi a natahovaly své krky k začátku koberce. Hudba, která doprovázela náš průvod, ztichla a začala hrát jiná. Nejprve skoro neslyšně, pak postupně hlasitěji začal hrát svatební pochod. Spolu s hudbou se na začátku koberce začal objevovat světle růžový dým. Postupně se stával hustější, takže za chvíli přes něj nebylo vidět. A... myslím, že nejlíp to vyjádřím větou, teď se to prostě stalo. Z ničeho nic z dýmu vyšla opravdu nádherná nevěsta doprovázená svým otcem: zatím ještě slečna Ginny Weasleyová a pan Arthur Weasley. Všichni s obdivným áách na rtech hleděli na to jemné stvoření v bílých šatech. Až na jednoho člověka. Na mě. Já jsem se dívala na Harryho, do jeho očí. To, co jsem v nich viděla, mě dojalo. Ty oči, které hleděly na Ginny, byly plné té největší lásky a něhy.

"Dámy a pánové, posaďte se prosím," začal obřad mně neznámý kouzelník, když všichni byli na svých místech.
"Shromáždili jsme se zde, abychom oslavili svazek dvou věrných duší…" Kouzelník pronesl na úvod krátkou řeč. Pak nastala ta nejdůležitější část. Já i Ron jsme si stoupli za snoubence, abychom splnili svou povinnost.
"Bereš si Ty, Harry Jamesi, Ginevru Molly za svou právoplatnou manželku?" Okolím se rozeznělo Harryho hlasité ano.
"Teď se ptám tebe, Ginevro Molly, bereš si zde přítomného Harryho Jamese za právoplatného manžela?" Ginnyna odpověď nebyla tak blesková jako Harryho. Následovalo asi tří vteřinové ticho, po kterém se Ginny otočila na mě. Já jsem jen kývla a usmála se na ni.
"Ano."
"Potvrďte toto své rozhodnutí podáním ruky a slavným slibem." Harry i Ginny si podali ruce.
"Já, Harry, odevzdávám se tobě, Ginny,
a přijímám tě za manželku.
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,
že tě nikdy neopustím,
a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti." Pak následoval i Ginnyn slib. A už zbývalo jen vyměnit si prstýnky, které Ron kupodivu nezapomněl a dát si první manželské políbení. Kouzelník prohlásil Harryho a Ginny za manžele a vlastně byl konec.
"Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představil Harryho a Ginny Potterovi." Všichni novomanželům zatleskali a začali vstávat. Bylo na čase popřát jim hodně štěstí.
Oslava probíhala podobně jako každá jiná. Po gratulaci jsme se usadili ke stolu, abychom se naobědvali. Nechyběl nezbytný přípitek. Pak oslava probíhala volně. Tancovalo se, jedlo, pilo, lidé mluvili jeden přes druhého, smáli se… Já jsem se celou dobu opravdu dobře bavila, většinu času jsem tancovala s Ronem, ale taky s Harrym, Georgem, panem Weasleym, Nevillem, Billem...

"Tak jak se cítíš, paní Potterová?" Unavená vším tím tancováním jsem vyhledala Ginny, abych si s ní promluvila.
"Nějak moc dobře. Není to špatně?" Ginny mě opravdu rozesmála.
"Co by na tom mělo být špatného?"
"Máš pravdu a děkuju, Hermiono. Krásné místo jsi vybrala."
"Smím prosit?" Ginny vstala, zavěsila se do svého manžela a odešli spolu tancovat. Já jsem zůstala sedět a rozhlížela jsem se kolem.
Opravdu to vypadalo, že se všichni baví, tak že se mi to přece jen povedlo. Tuhle svatbu nemohlo už nic zkazit, nebo jsem se mýlila…

"Já, já a zase já to chceme vědět." A já si říkala, kdo mi tady chybí: Rita Holoubková, která se najednou vynořila z davu přímo u manželského páru.
"Co tady chcete? Kde jste se tady vzala, kdo vám to řekl? O tom místě nikdo nevěděl." Jen já, ale neřekla jsem jí nic!!!
"Harry Potter, šestnáctiletý… "
"Devatenáct, je mi devatenáct… "
"Šestnáctiletý citově nevyrovnaný chlapec se nám žení. Copak tě k tomu vedlo? Že by chorobná žárlivost? Přistřihneme ptáčkovi křídla… "
"Mlčte." Harry ztrácel nervy, Ginny se ho snažila utišit. Ostatní jen přihlíželi této neplánované podívané.
"Copak, ženatý ani ne dvanáct hodin, a už nám to manželství nějak neprospívá."
"Tak to stačilo. Půjdeme, slečno Holoubková," vložil se do menšího divadélka Bill. Spolu s Charliem Ritu odvedli a byl pokoj.

Ron

Nevím, jestli se manželství rovná úsměv na tváři, ale u Harryho a Ginny to tak bylo. Kamkoli teď přišli, přinášeli s sebou dobrou náladu. Na jejich tváři úsměv nikdy nechyběl. Oba dva teď doslova kvetli. Neustále se drželi za ruce, skoro každou chvíli se políbili...

To se ale rozhodně nedalo říct o mně a Hermioně. Jakoby si Harry a Ginny urvali všechno štěstí pro sebe. Ani nevím, kdy naposledy jsme byli s Hermionou někde společně. Od svatby nikde! S tímhle jsem měl asi už počítat, po svatbě opět ulehla do postele s aspirinem a hrnkem horkého čaje.

"Rone, no tak už jdi. Říkal jsi přece, že jdeš navštívit Hermionu."
"To ano, ale až na večer. Teď nikam nespěchám."
"A nemohl bys spěchat už teď?"
"Co? Proč?"
"No, jen tak, třeba, proto… "
"Počkej, Georgi, co mi to tady chceš namluvit?" Podíval jsem se ze zájmem na svého bratra. Pomalu začínal rudnout. A to se jen tak nestává.
"No, prostě, jestli bys nemohl odejít o trochu dřív."
"O kolik dřív?"
"Teď."
"Teď?" Vyvalil jsem oči.
"Vždyť jsou teprve dvě hodiny."
"Nooo jsou, tak navštívíš Hermionu o trošku dřív."
"Trošku? Trošku dřív? Pro tebe jsou tři hodiny troška?"
"Rone, copak jsi tak natvrdlý?"
"Počkej, počkej, už to šrotuje. Že ty taky někoho čekáš?" George po mně hodil stydlivý pohled.
"Tak nějak."
"Co znamená tak nějak?"
"No prostě čekám návštěvu… dámskou."
"Cože? Já snad špatně slyším! Ty máš přítelkyni?!"
"Asi už to tak vypadá."
"Proč jsi mi nic neřekl?"
"Nechtěl jsem, dokud to nebude víc vážné."
"A teď už je to víc vážné?"
"Dá se to tak říct."
"Tak to už jsem pryč."

Mohl jsem se přemístit, ale raději jsem si vybral procházku. Byl krásný červnový den, který k procházce přímo vybízel. A aspoň nebudu u Hermiony tak hrozně brzy. Vlastně to je jedno. Nemá tušení, že přijdu.

"Rone?" Otevřela mi překvapená Hermiona.
"Ahoj, lásko." Naklonil jsem se k ní, abych ji políbil na uvítanou. Ona k mému překvapení ucukla. Pak pootevřela dveře dokořán, aby mě pustila do vnitř.
"Tak, jak se cítíš?" Posadili jsme se spolu v obývacím pokoji.
"Už je to dobré. Zítra jdu do práce."
"A po práci k Mungovi."
"Cože? Co bych tam dělala."
"No, přece, aby se na tebe někdo podíval kvůli tvým neustálým nachlazením." Hermiona ode mě odvrátila tvář a na chvíli se odmlčela.
"Víš, Rone."
"Ano, Hermiono."
"Já už jsem u jednoho lékaře byla."
"Ano? A co ti řekl?"
"No, řekl mi, že, že je to jen alergie."
"Alergie? Je to vážné?"
"Ale ne, alergie znamená, že ti něco nedělá dobře. Třeba já jsem alergická na pyl. A to se teď na jaro projevuje asi nejvíc."
"Takže budeš v pořádku?" Potřeboval jsem se uklidnit, potřeboval jsem vědět, že to bude zase dobré.
"Alergie se nedá jen tak vyléčit. Ale dostala jsem na ni léky. Takže se teď utlumí."
"Tak to jsem rád."
"Jo, já taky." Nevím, ale měl jsem pocit, jakoby to Hermiona neříkala šťastně. Jakoby si sama nebyla jistá tím, co říká.
"Nedáš si čaj?" Obrátila svou pozornost zase na mě.
"Jo, dám."

Nebavilo mě jen tak sedět a čekat, než Hermiona uvaří dva šálky čaje. Vstal jsem a šel za ní do kuchyně.
"Tak moc mi chybíš." Přistoupil jsem se zadu k ní, objal ji a políbil do vlasů. Hermiona s sebou ale nepatrně škubla.
"Děje se něco?"
"Ne, samozřejmě, že ne." A zase tady byl ten pocit. Pocit, že jí je moje objetí nepříjemné a že říká něco jiného, než si doopravdy myslí.

Pak jsme si sedli s čajem opět do obýváku a povídali si. Povídali o práci, o Georgově nové přítelkyni a... vlastně to bylo celou dobu takové chladné. Ani za ruce jsme se nedrželi jako dřív. Udělal jsem něco špatně? Snažil jsem se být vtipný, pozorný, ale nějak to nezabíralo. Zrovna, když jsem byl v půlce vyprávění jedné zajímavé příhody z dětství, zaťukala na okno sova.
Hermiona si od ní převzala speciální nedělní vydání Denního věštce a rychle běhala očima po řádcích úvodní stránky.
"To snad není pravda."
"Děje se něco, Herm?" Vstal jsem, abych se podíval, co ji tak rozhořčilo.
"Je tady článek o Harrym a Ginny, poslouchej.

Vyvolený si vyvolil.
Ano, je to tak milé dámy. Všechny, které jste si dělali zálusk na vyvoleného, zamáčkněte slzičku.
Harry Potter se oženil. Vzal si sestru svého nejlepšího přítele, Ginny Weaslyovou, nyní Potterovou. Nenapadá vás stejná otázka jako mě? Proč se tento šestnáctiletý citově nevyrovnaný chlapec, tak brzy hnal do chomoutu?
První možnost, Ginnino těhotenství, můžeme vyloučit. Tak už se naskýtá jen druhá možnost. Co když si Harry nebyl tak jistý láskou své manželky? Co když ji k sobě připoutal tak rychle, jen proto, aby si ji udržel? Má strach, že jejich láska není tak velká, jako láska jeho přátel Hermiony Grangerové a Rona Weasleyho?
Na závěr můžu už jen dodat, že novomanželé před týdnem odcestovali na svatební cestu do Francie, kterou jim zařídila jejich příbuzná Fleur Weaslyová."

"Jak mohla o Harrym něco takového vůbec napsat, to je drzost."
"Máš pravdu, Hermiono, tohle jsou opět pěkné nesmysly."
"Myslím, že bychom to neměli Harrymu ani Ginny ukazovat."
"Souhlasím a bohužel nesouhlasím s mým odchodem, ale už musím jít. Je moc hodin."
"Bohužel." Naklonil jsem se k Hermioně, abych ji políbil.
"Rone?"
"Co se děje?" Hermionina slova mě zastavila těsně před jejími rty.
" Já jsem nemocná."
"Ale mně to nevadí." Rozhodl jsem se pokračovat v započatém polibku. Hermiona mi však svou rukou zakryla ústa.
"Nechci, aby ses taky nachladil."
"A já myslel, že máš alergii. Teď by tady měla být Rita, aby viděla tu naši velkou lásku. Ahoj." Sebral jsem se a odešel. Čekal jsem, že Hermiona bude přinejmenším volat mé jméno, v tom lepším případě, že se za mnou rozběhne… ale nestalo se ani jedno z toho.
"Víš, kdo se včera vrátil?" Právě jsem byl v obchodě a zapisoval nové zboží, když se přede mnou zjevil můj bratr Bill.
"To netuším. Nechám se poddat."
"Harry a Ginny." Přiznám se, tipoval bych kohokoli, ale ne tyhle dva.
"Cože? Vždyť se měli z dovolené vrátit až za tři dny."
"No právě. Moc toho nevím, ale nejpravděpodobnější je verze, že je našli nějací novináři a nedali Harrymu pokoj. Takže zabalili kufry o tři dny dřív.
"Vždyť jsou to už dva roky."
"Jak vidíš, tak i po dvou letech je Harry pořád slavný."
"Vlastně jsem rád, že se vrátil, musím si s ním promluvit."
V pátek po práci jsem zašel k Harrymu domů. Potřeboval jsem s ním mluvit. Mohl jsem si samozřejmě promluvit s Georgem, Billem... ale on byl pořád můj nejlepší kamarád.

"Tak copak je tak důležitého?"
"První ty. Jak bylo ve Francii?" Harry jen protočil panenky.
"Krásně. Francie je hlavně teď v červnu moc zajímavá. Třeba Paříž. Eiffelovka byla super. A Notre-Dame to je fakt nádhera."
"Takže dobrý?"
"Bylo by, kdyby se nějaký snaživý novinář nedozvěděl, kdo jsem a neinformoval všechny své kolegy. Od té doby jsme se nemohli nikam hnout. Tak jsme odjeli dřív."
"To mě mrzí."
"Mě taky. Ale s tím už nic neuděláme, za to s tebou jo. Tak už se vymáčkni."
"Neklape nám to."
"Tobě a Hermioně?"
"Jo, copak mám nějakou další holku?"
"Dobře, tak mluv."
"Do svatby to bylo dobré. Sice každou chvíli stonala, ale bylo to v pořádku. Ráda mě viděla, těšila se na mě, chodili jsme spolu na rande, líbali se… a pak se to nějak pokazilo. Po svatbě zase onemocněla a když se z toho dostala, byla pořád v práci. Takže z nějakých schůzek se pořád vymlouvala. Věř mi, že jsme rande po svatbě neměli."
"Nemůže mít třeba někoho jiného?"
"Ne, to snad ne. No a teď byla zase nemocná. Šel jsem ji navštívit, ale bylo to zvláštní. Když jsem ji políbil, tak ucukla. Pak ji snad bylo nepříjemné, že ji objímám a když jsem ji i na rozloučenou chtěl políbit, vymluvila se na nachlazení. No a od té doby jsem ji neviděl."
"To se mi nějak nezdá. Myslel jsem si, že vy dva jste jasní. Že už se nemůže nic stát, že bude další… svatba."
"Cos říkal?"
"To je ono. Svatba. Fleur se vdala a teď i Ginny, která je mladší než Hermiona, se vdala."
"Kam tím směřuješ?"
"Co když ti tím chce Hermiona naznačit, že by se taky ráda vdala?"
"Cože? To mě nenapadlo."
"Jo, to bude ono, Rone. Měl bys ji požádat o ruku, jestli o ni nechceš přijít."
"To myslíš vážně?"
"Smrtelně, jakože se Harry Potter jmenuju."
"Když já nevím."
"Co nevíš?"
"Nevím, jestli jsem na to už připravený, je mi teprve dvacet."
"Mně je taky dvacet a nestěžuju si. Měl bys do toho jít."
"Ale nebudu chystat žádné divadélko s požádáním o ruku."
"Takže svatba?"
"Svatba!"

Svatba. Poslední týden jsem nemyslel na nic jiného. Opravdu je to to, co Hermiona chce? A chci to opravdu i já?

Samozřejmě miluju Hermionu a troufám si říct, že ona je ta pravá. Ale nevím, jestli zrovna svatba je dobrý nápad. Mně by klidně stačilo, abychom spolu žili, nemusím to mít oficiálně potvrzené. Ale možná holky to vidí jinak.

Jenže už konečně musím dospět k závěru. Už kvůli tomu i nespím, jak do noci pořád přemýšlím, jestli svatba ano nebo svatba ne. Dal jsem si dohromady všechna pro a proti a tedy a takže, vlastně no...
Takže je rozhodnuto. Svatba bude. A Hermionu požádám o ruku, co nejdřív. A proč ne zrovna zítra. Po práci koupím prstýnek a požádám ji o ruku.
16:55 - snad to ještě stihnu. Hermiona by měla končit za pět minut.
"Mladý pane, kampak si to tak ženete?"
"Za slečnou Grangerovou."
"Slečna Grangerová tady není. Odešla dřív, nebylo jí dobře." Poděkoval jsem té milé dámě a vydal se směr Hermionin byt. Doufal jsem, že bude schopná to ano říct. Pokud mi nedá košem. Ale řekl bych, že tohle nehrozí.

"Hermiono, no tak Hermiono." Byl jsem celý zadýchaný, vyběhnout schody do pátého patra něco zabere. A teď jsem bušil Hermioně do dveří. Prostě jsem to už chtěl mít raději za sebou.
"Rone? Děje se něco?" Otevřela mi rozespalá Hermiona jen v pyžamu.
"Děje. Pojď." Chytil jsem zmatenou Hermionu za ruku a táhl ji do vnitř. Došli jsme až do obýváku, kde jsem ji posadil na gauč. Tak teď jedna, dva, tři...
"Hermiono, lásko… " upoutal jsem na sebe Hermioninu pozornost. Pak jsem si klekl a vytáhl z kapsy malou červenou krabičku a otevřel jsem ji a chystal jsem se říct jednu z nejdůležitějších vět v mém životě.
"Hermi-" A dál jsem se nedostal. Hermiona totiž vstala a utekla. Utekla a zamkla se v koupelně.
"Hermiono? Co se děje?" Tentokrát jsem se dobýval do jiných dveří.
"Hermiono? No tak, vylez ven."
"Rone, prosím dej mi minutku." Rozhodl jsem se tedy počkat. Minutu, dvě, nakonec to bylo deset minut. Po deseti minutách se otevřely dveře a z nich vyšla Hermiona s rudýma očima. Jakmile jsem ji zbystřil, pokračoval jsem. Klekl jsem si a...
"Hermiono Grangerová, vezmeš si mě za muže?" S odhodláním jsem se díval Hermioně do očí a čekal na to "ano". Ona na mě ovšem hleděla smutným pohledem plným bolesti.
"Ne."


Líbí se ti tahle povídka? Podpoř ji vložením ikonky na svůj blog.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 RoSe* RoSe* | Web | 17. prosince 2010 v 19:02 | Reagovat

supéér ;)

2 One One | Web | 17. prosince 2010 v 19:02 | Reagovat

co to je? :)

3 Terii Terii | Web | 17. prosince 2010 v 19:05 | Reagovat

ted jsem byla na relikvii smrti v kine a bylo to supeeer :D

4 e-sweetshop e-sweetshop | Web | 17. prosince 2010 v 19:05 | Reagovat

Nazdar...
máš moc nádherný blogísek, a tak bych tě chtěla poprosit zda by sem podívala ke mě a okomentovala můj new Layout :)

5 Haník & holky Haník & holky | Web | 17. prosince 2010 v 19:07 | Reagovat

Ahoj, asi před měsícem jsem si založila web :) a byla bych moc ráda, za jakýkoli tvůj názor i kritiku :)) Moc prosím stav se u mě a nech komentář :) Budu moc ráda, předem děkuji a promiň za otravování :)

6 EviTeri EviTeri | Web | 17. prosince 2010 v 19:23 | Reagovat

oooo......hej no to jsem vážně nečekala..:( to by mě zajímal důvod!! PS:doufám že ti nevadí mé komentování ke každé téhle povídce?

7 EviTeri EviTeri | Web | 17. prosince 2010 v 19:30 | Reagovat

Já vím, vím proto jsme zatím žádnou nevynechala, stejně ale nechápu jak tohle všechno můžeš napsat kde bereš podklady z epilogu?? ?? Obdivuju tě, jo a kde vereš čas? Toho já mám tak málo že....Já jsme ješět knihu nečetla takže vlastně nwm o čem s ev epilogu bude mluvit atd.

8 EviTeri your Affs EviTeri your Affs | Web | 17. prosince 2010 v 19:39 | Reagovat

SUPER, budu tě dlouho obdivovat a jakto že skoro každé 2 dny co vím přidáš kapitolu, to máš napsané od března nebo furt píšeš nové a hned když ji dokončíš tak ji sem dáš??

9 Hermionka your Aff Hermionka your Aff | Web | 18. prosince 2010 v 10:10 | Reagovat

tebe se nedá nic jiného než chválit!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
DĚKUJEME ZA NÁVŠTĚVU.

Kopíruj pouze se zdrojem nebo s ikonou blogu.




pro-mudly.blog od 19.10.2010 do 16.12.2013